F.W.Colqhoun

Britské komediální zlo, které sice působí i za hranicemi vkusu, ale nepřestává zachovávat dekorum. Horší než smrt [co měli čeští distributoři proti doslovnému překladu Smrt na pohřbu nechápu] obratně roubuje z bujných šlahoun britské komediální tradice. Zatímco zápletka s gay-trpaslíkem odkazuje k widleovské kritice "dobrých" mravů, linie okolo halucinogenů v lahviřce po valiu si bere zase z komiky generace Human Traffic. Jen to nejlepší a světe div se, funguje to. Od komedie očekávám, že bude vtipná, a tato byla nepřetržitě. Kredit si zaslouží všichni, univerzální scénárista, decetní režie i plejáda neokoukaných herců na špici s tripujícím Alanem Tudykem a trpasličího labužníka si vychutnávajícím Peterem Dinklagem, jehož fotoalbum s nebožtíkem [převlek centuriona] mne málem přivedlo k pláči. Třešničkou na dortu je potom hovno strýčka Alfieho v ústech idiotického Andyho Nymana. Sousto sice potěší, ale hádám, že tudy se vydali autoři even-darker-remake, s nímž neplánuji mít tu čest.

Jako Záhada Blair Witch, jen strašidelnější. Nenapadlo by mě, že se začnu pohoršovat tak mladý. Na komedii málo vtipné, jako art blbé, coby výpověď klišoidní - a to i optikou střízlivého přiznání si, že život si v redundanci libuje. Ad originalita viz první věta. Pokus roubovat na nevěrohodnou storku o triumfu tří věrohodných loserů, načrtnutou řídkým inkem vlhkého pubescentního snu, žánrově nesourodé nápady, vyvolává otázky, na které nelze a neradno nacházet odpovědi. Např. kudy v tom průběžně hranice mezi nadsazenou veselohrou a pokusem o manifest vlastně vede. Vkrádající se pocit I don't want to live on this planet anymore. Pozitiva shrnuje v jediné cameo-větě Jimmy Kimmel ["Tolik náctiletých poprsí jsem neviděl od narozeninové oslavy R. Kellyho."] a já dodávám - v Piraně 3D jich víc bylo a kousaly do nich ryby.

Almodóvar natočil pro jednou místo telenovely sitcom a hleďme, poplach na kulturní frontě. Jakože ústup z kvality. Kdeže. Diference? Hetero hrají ve větším oslabení než běžně, oplzlé vtípky jsou explicitnější, homo-legrace drzejší. Jinak je to stále ON - svět jsou JEN vztahy & sex [za přesah lze považovat, že se epikurejské rochnění tváří v tvář smrti pouze stupňuje], všechno se musí probrat, všichni jsou nějakým způsobem propojeni a nudní heteráci jsou latentní na cestě k sebepoznání. K dobru lze Almodóvarovi přičíst, že obvykle dramatem maskovanou frašku pro změnu odvážně vy-outoval. Film je vtípky nabitý od začátku do konce. Scény jako "letušáci tanečním číslem rozptylují na životě ohrožené pasažéry první třídy" nebo "modlení u příručního oltáře" mohou vyvolávat leccos, v žádném případě však nudu. Soundtrack by neškodilo míti na CD. Bezuzdná duhová legrace.

Na táboře studentů sémiotiky závládl neklid - takový ten morální. Ve věcech morálky bývám klidný jako kráva, takže by mě to nemělo moc týkat. Vezmeme-li v potaz, že dobová témata lze v našem krásném novém světě považovat za vyčpělá, etická dilemata jaksi hnidopišská a postoje úzkoprsé [komu by dnes stálo za to točit film o profesorském favoritismu], šel jsem do filmu s očekáváním čehosi na způsob historického dokumentu - s hudbou od Kilara. Zanussi na plátně ale rozehrává nejen nečasový, ale hlavně od začátku do konce fascinující a hrozně zábavný duel. Zpočátku jasný střet principů se před očima rozpadá v zoufaleckou, zle humornou hru inteligentních bytostí, které si vybíraly jen ze špatných strategií. Chytré dialogy ještě vylepšuje virtuózní podání hlavních představitelů, mezi nimiž jednoznačně vyniká DOKONALÝ Zbigniew Zapasiewicz, jehož vlastním ne neopodstatněným cynismem mučený docent Jakub Szelestowski obsazuje v mém pomyslném žebříčku nejlepší dramatickou figuru pravděpodobně na hóóódně dlouhou dobu.

V kůží(ch) Brněnského létajícího cirkusu. Nebudeme si nalhávat, že prča je přesně to, co od filmu typu Matonoha & spol. točí film o filmu, který lačně pohlcuje svůj předmět, člověk poněkud unáhleně očekává. Nemůže si pomoci, i když zároveň čeká zradu. Kromě absurdního humoru moravského střihu, důkladně zamíchané mystifikace s fakty, střípky bulváru vybafuje na diváka množství možná i zamýšlených alegorických marginálií o komediantech, které jsou legrační jen proto, že se tajtrlíkováním * alespoň naoko * neživíte. Překvapivá melancholie proud prvoplánové bžundy sice zpomaluje, ale hutní, takže přes řadu styčných ploch nebudete mít pocit, že jste koukali na sérii Lišákových skečů [které jinak také nejsou zlé]. Marek Daniel je pako. Ale v dobrém.

Dvojka lepší jedničky. Faunovým labyrintem ze-sebevědomělý del Toro se po střídmé jedničce utrhává ze řetězu a víc než v jiných směrech šperkuje Zlatou armádu po výtvarné stránce. Trikovou chapadlovou dietu jendičky alternuje záplava roztomilých vychytávek - Johann Krauss, zubní víly, elfové a přibližně milión dalších zrůdiček, z nichž řada nezapře spíš del Torův než Mignolův skicák a mihne se jen jako potrava pro Hellboyovu hypetrofovanou pěst. CGI roubovaná na gumové loutky vypadá fantasticky. Na výpravě se nešetřilo, takže se dostáváme i mimo del Torovy oblíbené kanály resp. do atraktivnějších stok, mezi nimiž samozřejmě vyčnívá Trolí trh. Na zbytnělou pohádkovost upozorňuje i vyloženě taškařijní přetitulková sekvence, zatlačilo se i na pilu humoru až k parodii, naplno propuknuvší ve společném pěveckém čísle Hellboye s Abem Sapienem na nápěv Mannilowovy písně Can't Smile Without You. Přidávalo se i na tempu, hlušší místa prvního dílu jsou tatam. Esence autorské jinakosti plně vychutnáte v okamžiku, kdy se na troskách ulice v Manhattanu z ostatků rozstříleného lesního elementála po mijazakovsku [Mononoke mám po nedávné pozdní premiéře v živé paměti] vybují idylická skalka. Po závěrečných titulcích mne přepadla intenzivní lítost, že del Torovi protekla mezi prsty příležitost jménem Hobit. Zbývá se modlit za trojku [která má zjevně namále].

Aby bylo jasno, lakování komiksu na vysoké umění, psychologizující tendence a další šaráda, maskující v rámci propagace skutečnost, že se jedná o juvenilní historky o týpcích nosících slipy přes kalhoty, gumová ušiska, neřkuli latexové bradavky blahé paměti, mě nechává chladným. Del Toro se k ničemu takového neuchyluje, nemá to zapotřebí ani on, ani předloha. Přál bych si umět vystřihnout podobně působivou analýzu Hellboyovy jedinečnosti, jakou poctil Bill AKA Snake Charmer Supermana [nějaké argumenty by se našly], ale nerad bych se zapletl tak jako Nolan s Batmanem. Hellboy je na každý pád jedinečná, fotogenická figura, která do světa paranormálních jevů zapadne lépe než Mulder, příběh obnáší kromě juvenilního poučení o dospívání [šedesátileté figury] dostatečné množství nadsázky a humoru, abyste se nemuseli stydět, že berete storku o čertisku s chapavým ocasem vážně. Del Toro se snaží seč může udržet zvláštní okultně-černo-humornou atmošku Mingolových předloh a pokud mohu soudit, docela se mu to daří. Nadsázku podtrhává Beltramiho elfmanovský soundtrack. Film není dokonalý. Již povinně se vysmívám generické CGI, ale dokonalé nejsou ani některé akční scény, v nichž Perlman [ročník 1950] přes veškerou snahu trikařů a gejzír buranského kouzla nezapře svůj věk, kyneticky zaostává za kraválem okolo a jeden má pocit, jakoby často vyvázl prostě se z pekla štěstím. Zjevně scházely prachy. Rodenova angličtina zní možná anglosaskému publiku démonicky jako Vašutovo bladeovské "kurva, píča...!", mě se spíš než nadpřirozený respekt zmocňoval pocit lehké trapnosti. I tak jedna z mála komiksových adaptací, kterou snáším dobře i v repríze.

Enigma představuje prototyp trvanlivého filmu - čehosi, co neuchvátilo, ale rád se k tomu z několika důvodů vracím. Nedokážu si sice představit, že bych si u něho nějak významně rochnil v kině * výprava je s přimhouřením oka přijatelná, ale strohá vizuální složka člověka protírat rozkrok rozhodně nepudí * nicméně v televizi či prostřednictvím nějakém přenosném nosiči opakovaně těší. Neokázalá, k nevzrušivosti směřující, jakoby-televizní režie [výjimečně ne ve zlém] otrocky slouží chytrému detektivnímu příběhu, protkávajícímu špionážní zápletku ornamenty milostných motivů. Orientaci v příběhu rafinovaně brání řada nečekaných zvratů a jen stydlivé, dobře načasované odhalování indícií stran toho, co jsou hlavní postavy vpodstatě zač. V dialozích se nezapře ruka britského spisovatele, který prožitek divácké pohody sichruje rozumným dávkováním sušší odrůdy ostrovního konverzačního humoru. Nezanedbatelnou měrou přispívá herecký ansámbl, s tradičně vynikající a lahodně oplácanou Kate Winslett, anorektickou Saffron Burrows [nepřekvapí, že femme fatale hraje druhá jmenovaná], švihácky úlisným Jeremy Northamem [který mně docela nedávno nudil v Mimic, ale jemuž historická dramata nanejvýš sluší] a skoro politováníhodně šprťácky slabošským Dougray Scottem. Potěší nepodlézavý výklad fungování kódovacího přístroje. Ne tedy snad, že by se film zvrhal v dokument technického rázu, přístroj se ale opakovaně vrací na plátno a pokaždé se dozvíme cosi nového, zpravidla dokonce zajímavého. Pro ignoranty mého ražení jednoznačně přínos.

Wenders dělá thriller? Zkusit se má všechno. V souvislosti s Americkým přítelem se zmiňuje Hitchcock. Do jisté míry [obyčejný hrdina vydaný na pospas světu zločinu] oprávněně. Jestliže ale Mistr napětí v souladu s pověstí kladl důraz na tenzi, tu abychom ve Wendersově filmu hledali s lucernou. Na kopyto populárního žánru bude narážet cosi jiného, ryze wenderovského a výsledek v tomto směru připomíná, jak s "dobrodružstvím" kdysi naložil Antonioni. Německý snílek sice ve filmu špionážní zápletku s cowboyem Tomem Ripleym, obrazy "mrtvého" malíře a vraždami zmiňuje a dokonce zobrazuje, ale ostentativně mimochodem, coby kulisu bytostnějších okolností. Pro hlavního hrdinu, jehož optikou jsme puzeni příběh vnímat, je to jeho rodina, přátelé [včetně těch amerických] a hlavně progrese krevní choroby. Lakonický přístup filmaře / postavy ke zjevně vykolejeným událostem navozují trademarkově snovou, absurdní náladu, podkres notně potřebným úvahám, o copak že to těm postavám nejspíš jde. Pozadí zápletky obnášející nájemné vraždy je důsledně ne-thrillerově mlhavé a Ganzovo vražedné řádění na cestách po doktorech produkují neotřelé podněty zvažovat rozpoložení člověka stiženého chorobou a který má ke smrti blízko ...po všech směrech. Dlouhé chvíle filmového bloumání zpříjemňují fotogenické, edward-hopperovské záběry sedmdesátkového Hamburku [a Paříže, kam zamíří hlavní hrdina "na vyšetření"].

Milá romantická komedie, chucená kořením vpravdě tatarským - posluhovačkou zvládající pravačkou servírovat obligární čaj, levačkou krájet těla otravných sousedů tak, aby se vešla do lodního kufru. Zásadní složkou filmu je do popředí tlačený za-lamanchský stereotyp - distingovaný přístup umožňující stejně lakonický přístup k těm nejroztodivnějším aktivitám. Suché vtípky, jako když syn matce, vyslechnuvší rozhovor matky se svou starší sestrou, o tom, že "to" matce chybí a oidipovsky nevěda kontrující, že by jí "to", ať už je to cokoliv, rád dopřál, sice nemají kadenci zvící Bláznivé střely, ale trousí se poslušně jeden za druhým - a jsou tak britské. Servis Rowana Atkinsona a Maggie Smith, která ve filmu odkazem na své slavnější role a Mary Poppins / Nanny McPhee dokonce kouzlí, byť s pomocí kleští na kov ["brokolice"] je bezchybný. Zatrne jen ze zvláště pohublého Patrick Swayze, slintajícího shodně po matce i dceři. Film nepřiznivě poznamenává zbytečná krotkost. Je nasnadě, že rodinně-filmový soundtrack, idyla anglického venkova resp. malebné záběry zídek mezi pozemky a gotických kostelíků mají produkovat kontrapunkt služebné mávající sekáčkem na maso a scénám odklízení těl do tůně, jen se zdá, že na váhách zbytečně převažují.