Stanix

Filmy Woodyho Allena jdou úplně mimo mě. Úpřímně jsem do toho šel jen kvůli Farrellovi a McGregorovi a nakonec jsem byl velmi příjemně překvapen. Podařené duo „batři jaxe patří“ působí svěže a příjemně. Nemohl jsem se však ubránit otázce, jaký by byl výsledný dojem, kdyby si oba aktéři své role vzájemně prohodili. Anebo to byl záměr, pane Allene?

Fenomenální herecký um Františka Smolíka mě dostal do kolen. Osudy alkoholiků jsem sledoval s napětím „jak to s nimi jen dopadne?“ A Sovák a Menšík jak jsem je neznal. Fričova dramatická perla.

Příjemně odvíjející se děj protkaný typicky Quentinovskými zvraty „ad absurdum“ s širokým a zajímavým hereckým obsazením. Slaterovo podání cílevědomého, „elvisofanatického“ Clarence bylo v celku přijemného ražení. Ovšem výkon Oldmana, Walkena i Hoppera byl téměř bezchybný. Scénu s filozofickou slovní přestřelkou mezi sicilským „Donem“ a přesluhujícím strážcem zákona jsem si opravdu vychutnával. Mínus patří nevhodnému hudebnímu podkresu, kde se křečovitě snažilo dosáhnout kontrastu za každou cenu.