Květula

Zezačátku se tenhle film tváří jako typická laciná komedie o pomatených stařících. Ale dejte mu šanci a on se rozvine v krásný příběh o bloudění, o ztrácení a nalézání a především o lásce. A pak už to vůbec není komedie, protože i když se budete často usmívat, bude to úsměv tak nějak smutný a rozechvělý a možná se slzami v očích. Přesto (anebo právě proto) ve vás po zhlédnutí Bludných duší zůstane něco krásně hřejivého a laskavého.

Mam děti ráda, opravdu, moc. Možná až moc. Ale stačilo pár minut tohohle filmu a začala sem ty malý uřvaný spratky nenávidět.

Pěkně se na to kouká a když vypnete zvuk a pustíte si k tomu nějakou meditační hudbu, bude se na to koukat ještě líp:)

Panebože, tisíckrát a víckrát ti děkuju, že konečně někomu došlo, že Rusové (i když žijí v tom nejangličtějším městě na světě) nebudou mluvit perfektní a bezchybnou angličtinou! Děkuju za ten ruskej přízvuk a rovnou připojuju poklonu Viggovi za jeho jazykovej talent. Co se týče jeho herectví, o tom už jsem básnila tolikrát a na tolika místech, že už bych se jen opakovala. Stačí se mu podívat do očí a víte všechno, jednoduše vynikající. Stejně tak Armin Mueller-Stahl. Takového dědečka bych zrovna nepotřebovala a radši si dam polívku z pytlíku než tu jeho. Pánové jistě ocení Naomin zadeček v těsných džínách a zalitují, že v saunové scéně neběhá nahatá ona, ale smůla hoši, nemusíte mít fajnovou podívanou vždycky jen vy. I když nebudu dělat silačku, většina holek stejně uvidí prd, protože bude mít zavřený oči a modlit se, ať už tam do sebe přestanou tak brutálně bušit:) A na závěr se omlouvám za tenhle muj výlel, ale nebyla jsem v kině OSM měsíců. Dovedete si představit tu trýzeň? Horší už snad může bejt jen účastnit se zasedání vlády.

Co napsat k takovému filmu? Díváte se, po zádech vám běhá mráz, hrdlo se vám svírá úzkostí a nejraději byste na celý svět křičeli: "PROČ?!" V mysli se vám střídá záplava naděje s šílenou beznadějí a pak film skončí a vy nevíte, který z těch pocitů převládl a napadá vás, jestli vůbec ještě může existovat dobro, když se lidé mohli dopustit něčeho tak odporného. I za 1000 let se budou lidé dívat zpátky a pokládat si ty samé otázky. Ale ani za 1000 let na ně nebudou znát odpověď. Nejvýstižnějším komentářem jsou slova Rachel: "Nezapomeneme. Nikdy."

Tak koukám, že budu jedna z mála, kdo tenhle film bude hodnotit kladně. Ano, uznávám, že každé dvacáté třetí slovo na každé dvacáté třetí stránce - to už je trochu přitažené za vlasy, ale proč by nemělo být? Je to přece film o nemoci, o posedlosti a jaká jiná by posedlost měla být než šílená a opravdu hodně přitažená za vlasy? A upřímně, kolik z vás si během filmu rychle nespočítalo číslice ve svém datumu narození? A co když to opravdu bylo 23? Tak ještě písmena ve jméně. Zase 23? Kdy se narodila mamka? Kolik mám triček? Cože 23??? A tady už přestává legrace a najednou 23 vidíte úplně všude. I když scénář není špičkově propracovaný, podle mě funguje. A navíc Jim Carrey konečně opustil škatulku šklebícího se blbečka a začal hrát. A to velmi dobře.

Racka jsem poprvé četla v patnácti a okamžitě jsem se do něj zamilovala. Film se v některých místech od knihy hodně liší, přesto je ale Jonathanův příběh natočený tak citlivě a poeticky, že vám rozjasní duši a aspoň na chvíli opravdu uvěříte, že můžete dokázat cokoli budete chtít, že nemožné neexistuje...

Pětiminutové historky o stádu ovcí, hlídacím psovi a jejich majiteli. Všichni jsou vyrobení z plastelíny a nejdelší slovo pronesené v seriálu zní: "Beeeeeeee". To nezní zrovna dvakrát atraktivně, ale dejte jim šanci a za chvíli zjistíte, že se od nich nemůžete odtrhnout. Miluju tu tlustou ovci! :-D

Přesně ve chvíli, kdy pan Svěrák spadl z kola, jsem se podívala z okna, takže se bohužel/bohudík nemůžu přidat do debaty o tom, jak to bylo či nebylo povedené. Každopádně mě tenhle laskavý film rozesmál v den, kdy mi do smíchu moc nebylo, uklidnil mě a přesvědčil, že všechno bude v pořádku. A za to mu patří velký dík.

No hlavně že to všechno dobře dopadlo, jinak bych asi odjela do Německa a pokud by se tam zrovna nepotulovalo nějaké tornádo, skočila bych z tý úžasný nerozbitný rozhledny.