Shaqualyck

Takový rozlítaný hollywoodský standard, který asi většina zkušenějších diváků odzívne, nicméně těm, kteří se ve světě pohyblivých obrázků teprve rozkoukávají, možná ukáže cestu směrem ke Smrtonosné pasti, Bournově trilogii nebo třeba Polanského klasice Frantic. Akce je řemeslně na velmi slušné úrovni, některé scény dokonce skvostně nacucané adrenalinem, nicméně zápletka s proradnými agenty, hektickým bojem za záchranu vlastní rodiny a střelbou v podzemních garážích už je vcelku vyčpělá. Na druhou stranu, Henry Cavill je fakt sympoš a španělské dusno tomu šikovně dodává zajímavý živočišný esprit. Takže jako oddychovka, proč ne? P.S.: určitě na to ale nechoďte jako na "ten nový film s Brucem Willisem" :-)

Svět není zlej, to jenom lidi sou kurvy. Proto, co můžeš, to urvi! Georges Duroy - mladý, pohledný, hladový a k uzoufání ctižádostivý vaginální alpinista. Odhodlaný vyhrabat se ze srabu stůj co stůj... Pomůže mu náhoda a Bel Ami si pozvolna tříbí svou klopýtavou sociální inteligenci a zjišťuje, jak že to ve světě vlastně chodí. A ucítí příležitost propíchat se společenským žebříčkem do těch nejvyšších pater. [...] Mám rád Maupassanta. Krásně se trefuje do lidské povahy. Je skvělé, že tvůrci pochopili, že disponují-li takto silnou předlohou, mají polovinu práce hotovou, jen to moc nezprznit. Myslím, že to vůbec nedopadlo nejhůř. Výbornému obsazení (welcome back, Uma!) navíc překvapivě nedělá ostudu ani typově přesný Robert Pattinson coby pionýr ryzího topořivého machiavellismu. V profesním portfoliu tohoto hocha se věru dlouho "stmívat" nebude...

Tak on mě úzkostlivě spravedlivý Čenda nikdy kdovíjak cool nepřišel. Avšak Dáda na kolobrndě, oděna toliko pouze v pochybnou síťovinu a háv břitkých bonmotů, to už je jiné kafe... Ač je to jinak rozprávka poměrně tendenční a (na svou dobu!) genderově snad až přespříliš hyperkorektní, má své nezapomenutelné momentky. Za všechny uveďme ustřižený knír, soudek s nejsladším medem na světě a glamrockovou kapacitu v oboru logopedie Jitku "střízlivý střízlík stříbro střádá" Molavcovou. To je skutečně úkaz z jiné galaxie. Nicméně, ta ústřední Dádina pjosenka, to je vskutku těžce progresivní popík, co se dokáže vrýt pod kůži. Takže i česká justice už dávno ví, že "setkáme-li se s bahnem, okamžitě zahnem!"

Jednduchoučký, takřka primitivní koncept čítající dvě nablejskané mašiny, nekonečné silnice a bytelnou zásobu návykových látek omamného typu. Jenže v kombinaci s legendárním soundtrackem a nezanedbatelnou porcí talentu a totálního nasazení všech zúčastněných vzniklo tehdy v roce 1969 na zelené louce něco vyjímečného, neopakovatelného, hodného bezbřehé divácké adorace. Zkrátka a dobře svého druhu manifest, kult a filmová klasika v jednom. Volnomyšlenkářská bezstarostnost je krásná, leč ve světě plném nenávisti, nesmyslných pravidel a závistivých xenofobních vymaštěnců musí být vše, co je jiné či neobvyklé, po zásluze potrestáno. Vlastní "(ne)přizpůsobivá" životní filozofie se totiž v tomhle světě většinou moc neodpouští. Na druhou stranu nelze nevidět, že film ukazuje cestu k té "pravé" svobodě skrze tučňoučký balík oběživa, který si lze, po vzoru vyobrazených hrdinů, obstarat například prodejem narkotik. Ve světle tohoto poselství už není tak nesrozumitelné, že za některé "statky" či hodnoty musí být člověk zkrátka občas připraven zaplatit cenu nejvyšší. Koneckonců, samotný výraz "Easy Rider" má v angličtině celou řadu poměrně kontroverzních významů... P.S.: miluju pohled kamery na Petera Fondu odhazujícího v prašnou dálavu své náramkové hodinky. Krásné gesto. Je v něm všechno.

Takhle nějak by to asi mohlo vypadat, kdyby Marie Poledňáková převedla na plátno libovolné číslo magazínu Esquire... Herci výborní, příběh načrtnutý taky moc hezky, ale scénář si chce hrát na život a přitom se zoufale topí tu v čítankových nelogičnostech, tu ve více či méně okoukaných bakalářských klišé. Ne, že by se mi to nelíbilo, ale po tolika nadšených ohlasech jsem prostě čekal o dost víc. Tohle zůstalo v lepším případě na půli cesty.

Je jasné, že když jste malý kluk a zjistíte, že váš otec pracuje jako nájemný vrah pro místního mafiosa, asi vám to trochu pokazí den. Jenže na scénu záhy osudově vstupuje Craigův luxusně proradný slizoněk a vy s přibývajícími mrtvými těly v neustávájícím dešti (do kterého si téměř nikdo nebere deštník) nakonec zjišťujete, že i když taťka střílí lidi za peníze, je to vlastně prima chlap. I když je z vás teď kvůli jeho profesi poloviční sirotek na útěku a jde po vás neodbytný démonický fotograf mrtvol. [...] Vzpomínám si, jak spousta lidí v době premiéry Mendesovi spílala. Asi všichni čekali, že bude až do smrti točit jen další variace na Americkou krásu nebo co. A přitom Road To Perdition disponuje krom jiného tak precizní retro stylizací! Každý knoflík, každý kus nábytku, každá cigareta tu dostali šanci vyniknout. Stejně jako početný vozový park. Navíc skutečně nádherná nevšední a promyšlená kamera spolu s Newmanovou hudbou i pečlivě vybranými herci jednoznačně slouží příběhu. Ten, pravda, není z nejsilnějších, nicméně nádherně ilustruje komplikovanost doby i dospívání, když přijdete na to, že váš spolusploditel sice chodí do práce s futrálem na housle, ale jako falešný vrchní přitom rozhodně nepracuje...

Učaroval mi charakter Michaela Sheena. Každý máme ve svém okolí někoho podobného - usměvavý vševědoucí pozérský vopruz, chytrej jak masařka, která před chvílí posvačila na Einsteinově exkrementu, avšak k nohám i napěchovanému šourku mu příslušnice opačného pohlaví padají jak přezrálé hrušky, včetně té jedné, oné vyvolené, která za to ale stejně nikdy nestála, protože to byla jen povrchní materialistická pseudointelektuálka. Sice s pěkným zadkem, ale takových po světě běhá... a co s nima, že jo. Aspoň má pak člověk možnost pokecat v přítmí nejedné kouzelné pařížské nálevny s adorovanými velikány (nejen) světové kunsthistorie, srovnat si myšlenky a zjistit, co je v životě skutečně důležité. [...] Je dobře, že Woody zase jednou překonal fobii z opuštění rodného New Yorku, tuhle hříčkovitou poctu (jinému) městu a svým hrdinům musel sušit v šuplíku už pěkně dlouho. A Owen Wilson krásně chytil allenovskou dikci. Taky mám občas pocit, že žiju ve špatné době. Možná si odbarvím vlasy a odjedu do Paříže. Kdo ví...? P.S.: Škoda že třebas takový Michal Viewegh nemá svou Gertrudu Stein...:(

Shaqualyck's guilty pleasure of the year 2011! ;-)

On pan Niccol vlastně neříká nic nového pod Sluncem, neboť Už Hanka se Standou a Petrem věděli, že "můj čas je pouhopouhé prozatím..." Samotná kritika darwinovského kapitalismu je tu však podána až neskutečně neohrabaně a polopatisticky. Byť jde o téma na první pohled velmi atraktivní, zvlášť pro "ovčany" zemí bývalého východního bloku, kteří vyměnili jednu totalitu za druhou, daleko zhoubnější, servírující všem iluzi svobody. Ve filmu už není řeč o rozevírání nůžek, ale o regulérní majetkové kast(r)aci společnosti, kdy změna není objektivně možná, protože jen a pouze toto společenské zřízení je jediné správné a fungující. Ano je, ale jak pro koho. Zatímco si ti lepší lidé můžou znuděně mumlat "co se vleče, neuteče", mezi zbytkem světa asi nebude slogan "spěchej pomalu" patřit zrovna k těm nejpopulárnějším průpovídkám. A kde je potom ta aviváž, ptali by se teď správně "Sklepáci"...?! Zvlášť od Niccola bych totiž čekal daleko větší propracovanost, naléhavost, palčivost,... tu tíhu systému a nevyhnutelnosti na bedrech každé výrobní jednotky - člověka. Už po pár minutách je ale jasné, že tvůrci raději upřednostnili prvoplánovou zábavnost na úkor myšlenky, která zde stejně slouží jako pouhé pozlátko, díky kterému se krásní a mladí MTv golden kids Justin s Amandou můžou líbat, jezdit v autě a střílet z pistole. Film je tak ve výsledku jen (s)prostým produktem, byť před závěrečnými titulky celou dobu semo tamo naznačoval, že by snad mohl být něčím víc. Třeba jako Obchodník se smrtí, kterým Andrew Niccol IMHO dosáhl vrcholu. Tak nic, no.

Epilepticky sestříhané žůžo běsnění, které tvůrci vydávají za divoké fotoalbum z toho úplně nejvíc nejlepšího večírku, na kterém jste nikdy nebyli. Ne, že by to nebyly zajímavé obrázky, ale nějak mi chyběla jednotící linka, cosi co by všechen ten cirkus nějak ospravedlňovalo či usměrňovalo do nějakého děje či alespoň obrysů vyprávění. Justice objevili Ameriku a jsou u toho strašně bezprostřední, nespoutaní a permanentně troskovitě vykalení. A tak dělají divné věci a potkávají divné lidi. Asi jako každý, kdo měl někdy možnost zhusta zapařit "like there's no tomorrow"... Spíš zajímavá kuriozita než regulérní dokument. Nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, ale zkrátka mě to jaksi minulo, stejně jako hudba těchhle zvláštních týpků. Soráč, kluci.