Shaqualyck

Ještě než přišlo nablýskané oscarové Chicago, skočila si parta oldscholových gangsterů taneček v prohibicí nasáklém Cotton Clubu. Pravda, příběhu značně ubližuje velké množství postav, hopsání v čase a epizodická rozdrobenost (chvíli se střílí, chvíli se tančí a mezitím se kecá). Ale zase je tu onen magický genius loci zakouřeného baru, polonahých křepčících slečen, stepujících frajerů, samopalů a hot jazzu. Samozřejmě že to není další Kmotr, ale uměl bych si představit, že podobné rozprávky slýchával před spaním třebas i malý Michael Corleone :)

Táhlé a pusté evangelium podle neprůstřelného mnicha Washingtona nám dvě hodiny přednáší o tom, proč rub každé dollarovky zdobí symbolický slogan „In God We Trust“. Mohl to být podvratný akční nátěr o manipulovatelnosti zbloudilých oveček a nebezpečně snadné zneužitelnosti lidské víry, nicméně od toho tu máme výuku dějepisu, není-liž pravda… Výsledek je taková zvláštní lehce blábolivá křížová výprava apoštola s mačetou, protežující bez ostychu atributy Johanky Z Arku, Šíleného Maxe i posledního Terminátora. A to mi vadí. Tři hvězdy za závěrečnou tečku z „Nakladatelství Alcatraz“ a především za herce. Gary Oldman záporáky prostě UMÍ a Denzel má takové charisma, že bych se nedivil, kdyby u něj bral hodiny „How To Be Nice & Cool“ samotný Barack Obama. Potěšily i „štěky“ Toma Waitse a Michaela Gambona, který spolu s Frances de la Tour tvoří opravdu parádní kanibalský páreček :)

Příběh slavné flanelové melancholie v celé své takzvané kráse a nasranosti na celý svět. Bez obalu, pozlátek a vzájemného poplácávání po zádech. Od zaplivaných pajzlů skrz naskrz prosycených potem a alkoholovými výpary až po velká koncertní pódia. Kamera se toulá špinavými ulicemi Seattlu a zpovídá nejrůznější (nejen) hudební existence, přičemž se snaží odhalit, odkud se vzaly všechny ty smutné děti s kytarami, které skrze své syrově vyřvané hlasivky a subdepresivní texty pobláznily půlku planety. A že to stálo za to! Alespoň do té doby než přišla smečka velkých zlých vlků v podobě MTV, Rolling Stone Magazine a oděvních gigantů…:) K tanci a poslechu hrají jak velikáni typu Pearl Jam, Soundgarden či Nirvany, tak i spousta kapel, o kterých většina běžných smrtelníků bohužel nikdy neslyšela. Chcete-li vidět a slyšet, jaké to bylo, když se zdi jednoho obyčejného „sklepa“ poprvé otřasly za zvuků nestárnoucí hymny „Smells Like Teen Spirit“, máte jedinečnou příležitost. Nenápadná dokumentární raritka se soundtrackem pro opravdové fajnšmekry.

John Travolta chce být milionářem, nedobrovolným přítelem na telefénu je mu Denzel Washington a vynervovaných „diváků“ je plný vlak. No a protože Brian Helgeland psát rozhodně nezapomněl, jsou šance všech zúčastněných až do samotného závěru 50:50. Velmi slušný scénář navíc Tony Scott audiovizuálně „vytunil“ dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, takže je celou dobu opravdu na co koukat. Až si člověk říká, že takhle nějak mohl vypadat mokrý sen dospívajícího Michaela Baye :-) Nepřestává mě fascinovat, že i navzdory poměrně vysokému věku si Ridleyho mladší bráška potrpí na technokratické serepetičky všeho druhu a jsem pevně přesvědčen o tom, že i takový úklid veřejných toalet by dokázal proměnit v našlapanou akční jízdu s prvotřídním vizuálem :)

Paul a Chris Weitzovi neodvedli při renovaci (sub)žánru šuk-sem/šuk-tam teen komedie vůbec špatnou práci, přičemž v podstatě jen vyslyšeli společenskou objednávku a zalepili příslovečnou díru na trhu… Což mělo za následek tučňoučký (a zřejmě i zasloužený) výdělek, dvě slušná (a několik chabých) pokračování a desítky výrazně horších následovníků z USA i Evropy (ano, bohužel i z Německa). S ohledem na nemalý dopad na světovou popkulturu jde svým způsobem o obdivuhodné (a občas i dost vtipné) dílko, avšak děkovat za to těm dvěma rozhodně nehodlám.

Hitchcock nedělá z diváka blbce. Dnes Vám v každém druhém thrilleru celou dobu podsouvají „svou“ pointu, aby Vám pak na konci hodili celý film na hlavu a s úsměvěm Vám oznámili, že všechno je jinak. Jak „geniální“…:( Tohle je ale stará škola. Nejen, že na konci si divák nepřipadá jako podvedený trouba, ale navíc si celou dobu užívá precizní atmosféru nejistoty a spolu s hlavní hrdinkou postupně odkrývá, pátrá, pochybuje, dumá a váhá… Skvěle obsazené i zrežírované. Bavil jsem se. P.S.: oslovovat svou drahou choť „opičko“, to mohlo projít snad jedině Carymu Grantovi :-)

To, že se Tykwer vydal cestou mainstreamu mě nikterak nepohoršuje. Ale fakt, že si vybral tak tuctový, nepřehledný a poměrně nudný !scénář!, mě docela mrzí. Clive Owen snad ani špatně hrát neumí a bez problémů si svého omšelého paranoidního agenta v baloňáku užil. Technicky nelze filmu nic vytknout, kamera je prvotřídní a na většině záběrů by se dala bez problémů vyučovat metodika kompozice. Jenže mně tenhle luxusní obrázkový turistický průvodce s několika mrtvolami a všudypřítomnou konspirací prostě nestačí. Za tři.

„Do you want to go in the bathroom and smoke a cigarette with me?“ Aby člověku neujel vlak, musí občas za běhu na nástupišti odhodit zavazadla (a ta psychická především)… Typický „wes-andersonovský“ svět s vlastními pravidly, prapodivnými figurkami a převelice specifickým humorem, nad kterým bude určitě značná část diváctva (nejspíš oprávněně) nechápavě kroutit hlavou… Pro jednoho kravina, pro druhého však moc příjemně „vykolejený“ film o nelehkém bratrském po/do-rozumívání, meditacích všeho druhu a dobíhání nejednoho vlaku. Milionář z Chatrče si pro Oscary dolezl až do bombajského slumu, to Darjeeling se o rok dříve spokojil s pouhou „popularizací“ indické železnice. A mně to stačí. Vždyť kde jinde Vám průvodčí uprostřed pustiny bezelstně oznámí, že se Váš vlak prostě ztratil?! České Dráhy hadr...! :)

Rozkošně béčkoidní kaskadérská „plošinovka“, ve které si přiměřeně infantilní divák dosytosti užije naštvaného Bruce, motorky i kultovní žlutou teplákovku, která před časem tolik učarovala Quentinu Tarantinovi. Film, kde si akce permanentně podává ruku s naivitou, ale který prostě má (hlavně ve videoherním závěru) své nezanedbatelné kouzlo, které můj srdeční sval prostě nemůže ignorovat :)

No, což o to, skládanka je to docela hezká a na konci to do sebe VŠE zapadne s milimetrovou přesností, ale že by mě to nějak chytlo za srdce nebo jinak citově vyvedlo z rovnováhy…tak to ani náhodou. Na můj vkus z toho až příliš čiší prvoplánová vyumělkovanost a hra na efekt. Obsazení sice víc než přepychové, ale ten scénář zkrátka evidentně trpí napoleonským komplexem…:( BTW škoda, že dvojice Kevin Bacon / Julie Delpy dostala tak málo prostoru, protože právě jejich „dílek“ tohoto řádně spletitého a až příliš dokonale osudového puzzle mě docela zaujal…