Omnibus

Poznávací zájezd do Londýna, s jednou zážitkovou jízdou přirozením Audrey Tautou a nakouknutím do kuchyně pouličním chirurgům, aneb nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě. Ledviny jako obyčejné (kradené) zboží, panenství odevzdané lidskému hovadu - výstavní sviňák Sergi López - a ve finále trocha té (zaslouženě kruté) spravedlnosti. Co byste taky čekali od Londýna, velkoměsta se vším, co k tomu patří. Včetně kanálů a stok, plných lidské špíny. Města tak krásného a fotogenického pro turisty (BTW, doporučuju vystát si tu tříhodinovou frontu, pohled z kola London Eye opravdu stojí za to!) a tak krutého a nemilosrdného k nelegálním imigrantům. Audrey Tatou, jako pokojská Senay vláčená osudem, na mě sice působila trochu unyle a moc mě za pajšl nevzala, ale i tak to byl uvěřitelný a drsný příběh, který mě dostal k sobě na plátno.

(V noci mají normální lidi spát a ne čumět na televizi. To mám za to!)                                                                                                  Po posledním výprasku 14:2 jsem očekával podobný výsledek. Bohužel, domácí fotbalové mužstvo LIONS toto utkání nakonec prohrálo, ačkoli domácí měli celou dobu více ze hry než hosté, 1 FC TURISTI, a přestože se hned v úvodu ujali vedení 1:0. Hosté zpočátku hráli naivně, navíc jim vázla spolupráce, zřejmě kvůli nedobré atmosféře v mužstvu, přenesené z kabiny (jeepu) na trávník. Špílmachr Macecha nebyl ve formě (zapalovač je od slova zapalovat, kozo blbá, například rezervní pneumatiku, když kolem poletuje helikoptéra, která nás hledá, víme?) a hosté ani po náhodném vyrovnání na 1:1 (hmm, když na mě v široširých pláních Afriky skočí lvice, určitě ji v poslední vteřině zastřelí nějaký černoušek, NÁHODOU se poflakující kolem, to miluju) nezměnili styl hry a zůstali zalezlí před svojí šestnáctkou. (Když už je řeč o šestnáctce, tak jak odešla ta čtrnáctka Jessica se zlým pytlákem samotinká do buše pro vodu, režisér asi naznačoval změnu žánru na Rape and revenge. Leč hloupý pytlák se k ničemu neměl a byl za to posléze po zásluze sežrán.) Těsně před pauzou na občerstvení nápoji, nařízené rozhodčím kvůli hroznému vedru panujícímu na hřišti, se stav utkání změnil na 2:1. Domácí pak byli i nadále hladoví po gólech, trpělivě pokračovali v dobývání brány hostí a po odvážném skoku svého kapitána Liona do pokutového území (do jeepu) zvýšili na 3:1 . Trenér hostů se pokusil o zvrat a nasadil své tajné zbraně, veterána Petra Wellera a nedávnou koupenou posilu, zkušeného střelce Jacoba Makgoba, a hostům se podařilo snížit na 3:2, střelou jako přes kopírák (již druhá lvice trefená v poslední vteřině při skoku, ach jo). Poté kapitán domácích Lion neudržel nervy na uzdě, doslova likvidačním zákrokem vyřadil střelce gólu Makgoba ze hry a zvýšil na 4:2. V (rádoby) dramatickém závěru začali nespokojení diváci vhazovat na plochu různé předměty a podařilo se jim trefit (já to nehodil!) kapitána domácích Liona pyrotechnikou a zapálit mu dres. Poté byl zápas za stavu 4:3 pro domácí předčasně ukončen kontumačním (konzumačním?) vítězstvím hostí. Jasná nespravedlnost! Divákům i mě to ale bylo buřt, stejně už došli lvi, tak neměl za domácí kdo hrát (ani žrát). No nic. Jednu hvězdu dávám za hezkej stadion a kvalitní trávník a druhou za těch sedm gólů, co jsme viděli.

Ten vrah měl prachbídnou pracovní morálku! Šíleně, řekl bych přímo psychopaticky rozcajdaný film, který bych moc nedoporučoval, nebýt toho originálního a (ne)pěkně vypečeného „happy endu“. Malá rada začínajícím obětem – amatérům: Když se vám po baráku courá psychopat, necourejte se tam taky! Vemte to nejbližším oknem ven! A nebo víte co? Klidně se tam poflakujte a zvědavě vykukujte zpoza futer. Vrahoun (mimochodem - hezká maska, ale příšerně flegmatický flákač) z vás bude mít radost. A že tím mrcasením se po baráku naserete diváky? Prosím vás, komu dneska ještě záleží na divácích? Davidu Morletovi tedy určitě ne. Malá rada začínajícím psychopatům: Neplést si místo činu s tělocvičnou! Sakra – jednou mám honit a kuchat oběti, tak si nepinkám s basketbalovým míčem! Navíc já mám stejně radši fotbal. 70%. Ehm... ještě koukám, že hned do nadpisu jsem nacpal pořádný spoiler! Ale to stejně nikomu nedojde ;-)

Snímek filmařské porodní báby Chytilové. „Já už to nevydržím!“  --   „Já taky ne!!!“ Na jedné straně nemocničního závěsu slastně vzdychá sestřička Šímová (zde velmi tajnosnubná Dáša Bláhová) a na druhé straně závěsu zoufale heká nějaká mamina pod náporem porodních kontrakcí. A zpoza závěsu vykukuje režisérka Chytilová a spokojeně se šklebí, jaký až bolestně orgasmický film ze života se jí zase jednou povedl. Hra o jablko, hra o vztah, hraní na city diváků a v posledku i zahrávání si s osudem. S osudem dítěte, počatého jen jako nečekaný vedlejší produkt hry na lásku. Dáša Bláhová jako bláhová a rozjívená Eva z ráje a Jiří Menzel jako lehkomyslný poživačný Adam (ti muži...), se spolu zakousli do typicky kyselého jablka Věry Chytilové.

O polovinu míň působivé než Touha po pomstě, zato však skoro dvakrát delší, pocitově i třikrát. Pane Villeneuve, bylo to vážně nutné? Jako psychologická sonda do duší rodičů unesených dívek to moc nezaujalo (pár tablet prášků na spaní na nočním stolku to nevytrhne) a detektiv Loki? Furt jen přežvykoval párátko jako nějaká kráva. A s tím tikem by vážně měl jít k doktorovi, na to se nedalo koukat. //Následují SPOILERY. // Navíc neuměl pracovat s počítačem (asi proto pak vzteky roztřískal klávesnici), protože si u hlavního podezřelého ani neproklepl v databázi obyvatel jeho „rodokmen“, než ho propustil. Dtto pak u sledování Kellera Dowera, jak míří do jisté ulice, Lokiho samozřejmě ani nenapadlo juknout se hned do katastru nemovitostí, co tam asi tak dotyčný mohl pohledávat. Plus mi vadilo až příliš mnoho náhod v příběhu. Únosce dětí se přijde vyzpovídat jak na potvoru ke knězi, který má sám mravnostní škraloup v databázi FBI, a po pěti letech na to kápne nemlich detektiv, řešící pokračování jeho únosů... A další a další obezličky, jako ta s hady a vepřovou hlavou v dřezu. Jasně, hustota pošuků na kilometr čtvereční je v Americe určitě vyšší než u nás. A náhoda je svině, dejme tomu. Ale takováto kumulace náhod, to už je scénáristická berlička jako prase. Nakonec ale aspoň tři hvězdy dám, za tu „soukromou válku s Bohem“, to byla drsná, ale uvěřitelná motivace k únosům.

Prý poetický film? Hmm... Řekl bych, že ryba, z níž si ten dobytek zaživa ukrajoval sushi, si poetiku představovala trochu jinak. Ale zase v tom němém objíždění plovoucích chatek a rozdávání radosti osamělým a potřebným mužům svým tělem, v tom jistá poetika byla. Ano, na světě je spousta holek, které šlapou. Hee-Jin ale spíš jen šlapala vodu, aby se v životě neutopila. A její nečekaný úlovek Hyun-Shik na tom nebyl o moc líp. Opravdu kvalitně vnitřně (a taky citově) rozervaný mladý muž, řekl bych. No jo, i já se cítím poslední dobou nějak osamělý, tak jsem si koupil ve Zverimexu od šikmookého prodavače Ki-duk Kima sadu rybářských háčků a teď už jen přemýšlím, do kterého tělního otvoru si je mám strčit... Po hladině jezera plula spousta působivých obrazů, to zase jo, ale nějak se mi je nedařilo poskládat k sobě, aby to dávalo nějaký hlubší smysl. 70%

Zatraceně temným retro-prequelem k Matrixu se vydáte po svých vlastních stopách, až na dno ztracené duše. Nebo jen zapomenuté? (Bylo mi povědomé to sklepení s akvárii – jako bych tam už někdy byl.) Je to divné. Slunce se někam ztratilo. Bloudím tímhle zšeřelým městem (a filmovou databází) už mnoho týdnů, "jsem vzhůru celou věčnost, ale noc dosud neskončila." Asi bych taky potřeboval „vyladit“. A hodinky s dvacetičtyřhodinovým cifrerníkem, abych nemusel pořád řešit, jestli je právě AM či PM. Taky listuju svým deníčkem, ale jsou tam jen samé bílé listy. Ovšem tu barovou zpěvačku, Murdochovu manželku Emmu (již brzy Annu), tu si pamatuju! Kdysi dávno jsem ji totiž tajně miloval. A vzadu ve skladišti za restaurací Fat Moe jsem ji šmíroval, když vložila desku do gramofonu, při hudbě nacvičovala baletní krůčky a nakonec se z těch baletních šatů převlékala. Věděla, že ji šmíruju, ale stejně mi dovolila, abych na okamžik zahlédl její nahé tělo. Bylo nám oběma čtrnáct roků... Na tu chvíli si vzpomínám jasně a zřetelně, i po třech desítkách let. Pořád jsem to přece já! (Jsem?)        Pane Alexi Proyasi, vaše Vrána mi kdysi úplně rozklovala duši, ale teď, v Dark City, teď jste mě vážně vyladil! A kdybyste si odpustil ten finální telepatický pingpong, a film skončil po slovech doktora Schrebera: „Přijdeme na to Johne. Možná, že jednoho dne pro tebe budu pracovat“, bylo by to vyladění stoprocentní. Takhle jen za 90%.

Příběh šustící hromadami stodolarových bankovek, tanec kuličky osudu ozářený stovkami obrovských neonů Las Vegas, hra náhody s lidskými životy roztočenými uvnitř rulety. A když se kulička zastaví na dvojité nule, vyhrajete maximum – placený zabiják vás střelí do zad. A druhou kulku, ránu jistoty, pak koupíte mezi oči. Ti šťastnější gauneři skončí „jen“ ve vězení. Bůh mamonu stvořil hazardní hry. Bůh mafiánských filmů Martin Scorsese (který trůní na mafiánském Olympu spolu s Francisem Fordem Coppolou) stvořil Casino.

Film byl zkonzumován, prošel oční sítnicí do hlavy, ale brzy změnil směr a místo do mozku zamířil přes hltan až do zažívacího traktu a odtud... To vše bez nějakých vážnějších následků. Kromě chvilkového pálení žáhy a zasvědění rekta žádné další škody nenapáchal a bude v poklidu brzy zapomenut. Samozřejmě, ten pošahaný chirurg byl výstavní kousek, hnusácký pošuk z TOP10 úchylů psychiatrické encyklopedie, ale ani jedna z obětí mě citově nezaháčkovala (natož aby mě k sobě přišila), takže jsem zůstal nad věcí, nepřišitej. Naštěstí. A mimochodem, napsal bych, že scénář stál za hovno, ale to by byl lacinej fórek. I když je to tak.

Film stejně zamlklý, chladný a nepřístupný jako Forrest Bondurant, do jehož hlavy jsem neviděl (a řekl bych, že nejen já), s chybějící větší dramatičností děje (pravda, limitovaným knižní předlohou) a IMHO s pokaženou finální, zbytečně hollywoodsky afektovanou přestřelkou. Je mi líto, ale od osvědčeného tandemu Hillcoat - Cave jsem po špičkově zaprášeném a bezútěšném Proposition očekával sakra víc.