Klajnik

Stalker pojednává o místě v Rusku, které má jakési zvláštní schopnosti. Neni jisté, proč tomu tak je. Někdo tvrdí, že tam spadl meteorit a někdo, že si tam "udělali piknik" mimozemšťané a to, co po nich zůstalo je pro lidi k podivu stejně jako pro zvířata v lese to, co tam zanechali lidi. Hlavní postavou je samotný Stalker, muž, který ví, jak se v zóně pohybovat, protože je to místo, které nepropustí každého, místo, do kterého je třeba přicházet s pokorou, je to místo, které mění svou podobu a odráží povahu lidí, kteří do ní vkročí. Stalker za peníze provádí zónou ty, jenž chtějí dojít k tajemnému místu ve středu, které je prý schopno splnit to nejniternější lidské přání. Stalker říká, že se mu zdá, že zóna propouští ty, jenž ztratili naději a on sám tam vodí ty, jenž jí podle něj nemají. Přesto tam ale nedojde každý, protože Stalker nikdy přesně neví, koho do zóny vede. Kamera je asi největší atrakcí filmu. Jednak snímá zvláštní prostředí zóny a druhak je střídmě poetická (otec Tarkovskyho byl básník). Neupírám filmu jeho estetickou úroveň a atmosféru, která je však zabíjena dalšími aspekty filmu. Těch několik málo dialogů jedné ze tří filosofujících postav (humanista/spisovatel, vědec/profesor, věřící/stalker) nečiní děj toliko plný, jak mnozí tvrdí. Přitom by na naplnění prostor byl. Film je to poměrně tichý a po celou dobu jsem měl pocit, že neříká tolik, kolik by říkat mohl, ačkoliv na to čas je (2:40). Psychologie postav je nedostatečně vykreslena a celý děj se postupně rozpadá. Měl jsem pocit, že ten film je jako profesor, který je pravděpodobně sečtělý a inteligentní, ale nemá ponětí o tom, jak své nabyté vědění předat studentům. Tím samozřejmě selhává na rovině své samotné profese a je špatným přednášejícím. To budu demonstrovat na účitých bodech děje, takže spoiler alert: Když muži dojdou do tajemné komnaty, tak spisovatel své přání nevysloví a pronese, že se člověku nesplní to, co si přeje vědomě, ale to, co ani pořádně neví, že si přeje. Jestli dobře chápu - To magické místo v zóně, které prý umožní člověku splnit si jeho nejniternější přání za předpokladu, že ho dokáže zformulovat, je k ničemu, protože toho člověk nikdy schopný není. Spisovatel tedy nepoznal, kým doopravdy je a rozzuřil se na Stalkera, který mu naopak říkal, že musí být úžasným člověkem, protože ho zóna propustila až do svého středu. Nechápu, proč má být úžasný. To film nijak neukáže, což je bída. Spíše se mi zdá, že je to sketa. Na začátku filmu řekl, že na celé planetě ho zajímá jen jeden člověk a to on sám, ačkoliv je stejný ničema jako všichni ostatní. Navíc pije. „Jste opilý?“ „To ne. Jenom jsem se napil jako polovina národá. Ta druhá je opilá včetně žen a dětí.“ Profesor pak z ruksaku vytáhne bombu a chce odpálit to místo, protože se se svou racionalitou obává, že do komnaty bude Stalkerem zaveden někdo nečestných zájmů, někdo zlý, kdo uškodí světu. Profesor to nakonec však neudělá. Nevím proč. Možná proto, že komnata plní jen ty nejniternější přání, ale na to bych na jeho místě nesázel. Dalším důvodem může být Stalkerův proslov. Ten mě svou povahou štval, protože figuruje jako silně věřící člověk. Tarkovskij byl silně věřící, takže tam tuhle rovinu silně komponoval, ale mě to vždycky přijde tak nepoužitelné (smýšlení věřícího člověka projektované do díla samotné dílo sráží). Stalker se složí a naříká, že ho žene jenom touha dělat lidi šťastný a dávat jim naději. Že nenachází smysl v ničem jiném, než v tom, vodit lidi na toto místo, které když bude zničeno, tak on ztratí svůj smysl. Všichni se nakonec vrátí a Stalker své žene celý zlomený tvrdí, že dnes už nikdo nevěří, že dnes už nemá smysl nikoho do zóny vodit a tedy i on je zbytečný. Rozpočet se mi zdá až moc nízký na předvádění nějakých atrakcí a tak se na ně jenom hraje. Postavy tvrdí, že zóna reaguje na ty, jenž do ní vstoupí. Mění se a reaguje vždy jinak - podle osobnosti vstupujícího. Ve filmu se o tom promluví, ale téměř vůbec to není demonstrováno. Představme si film, ve kterém se tvrdí, jak je úhlavní záporák mocný a hrůzný (Voldmort), ale nikdy ho neuvidíme nic hrůzného udělat a nakonec ho prostě hlavní hrdina porazí. Mně pak přijde, že věrohodnost filmu je tím podkopána. Obdobně je na tom Stalker. Zóna je nasnímaná pěkně, ale magicky nebo nebezpečně na mě nepůsobí. Není možno nahlédnout do jejího vnitřního řádu. Z narativního hlediska mi to přijde chabě vedené, bez silných základů a ani té komplexnosti tam tolik není. Potenciál nebyl naplněn. Teď ještě: Já nechci ten film doslovný. Chci ho plný a soudržný, ale byl jen poloprázdný a rozpadlý. Tak mě napadá, že to takhle dopadá, když básník píše beletrii. Oplývá poetickým myšlením, nikoli tím prozaickým, takže mu chybí smýšlení, díky kterému byl třeba Havlíček schopný postavit a rozehrát epický psychologický děj románu Neviditelný, který je na všech svých úrovních dokonale zpracovaný a přitom perfektně uchopitelný. Takhle to má vypadat. Tarkovsky nám natočil jenom hezký obrázky. Díky týpku.

Nekompromisně nekorektní groteska, v jejímž středobodě stojí Dieter Laser, který z toho dělá svou vlastní grindhouse-ovskou one man show. Ředitel věznice, William Boss, je jednou z nejvýraznějších záporných rolí, kterou jsem kdy ve filmu viděl a jeho výkon je tak excentrický, že působí až divadelně. Texaské věznice čelí vysokým lékařským výdajům a vzpourám, ale egomaniakálního protagonistu však nejvíc drásá skutečnost, že si nedokáže u svých vězňů vydobýt respekt, který si dle své narcistické povahy zaslouží (Narcismus v běžné řeči charakterizuje člověka s přehnaným obdivem k sobě samému, s arogantním vystupováním a nedostatkem pochopení pro druhé, které chápe jen jako nástroje pro vlastní cíle). Neustále tedy experimentuje s myšlenkami ideálního trestu, které spolu s neúprosným sluncem eskalují do čím dál většího šílenství. Pod hrozbou guvernéra o změně vedení přijde jeho věrný účetní Dwight s brilantním nápadem. Revoluční myšlenka, která by mohla změnit americký vězeňský systém a ušetřit miliardy dolarů. Myšlenka založená na nechvalně proslulých filmech Human Centipede, která doslova i obrazně dostane vězně na kolena, čímž vytvoří nejvyšší trest a odstrašující prostředek pro každého, kdo zvažuje dráhu zločinu. Baví mne, že tvůrce třetí Lidské Stonožky měl dost sebereflexe. Bill Boss v jedné scéně zvedá DVDčka prvních dvou dílů ze a ptá se Dwighta: "Co tahle sračka dělá na mym stole?!" Ta nadsázka a karikaturičnost směřuje k hrubému až obscénnímu dramatickému výrazu, jenž film řadí do subžánru fraška: přehnaná a výsměšná veselohra. Nutno taky uznat, že Tom Six není dobrý filmař a technické zpracování tedy nenadchne. Na druhou stranu ani neurazí a síla snímku přeci spočívá v nevídanym obsahu. Ano, byl jsem šokován i dokonale baven. Tento snímek se mi vpálil do mysli, ač vlastně o ničem není Jakožto satira na americký vězeňský systém to dostatečně nerezonuje. Přesah tam nevidím a samoúčelnost si užívám.

Tohle hladí mou avantgardní duši. Jednotlivé výjevy filmu jsou vysoce atraktivní a proto jsem se po většinu stopáže bavil, ačkoliv se není čeho chytnout. Obsah filmu je těžko dešifrovatelný, ale to nevadí, pokud samotné scény dokáží být působivé (viz. trailer - Samy řekněte, jestli jste něco podobného někdy viděli). Holy Mountain je LSD ve filmu. Ke konci už to ale sláblo a závěr samotný považuji za vyloženě fraškoidní (ačkoliv někteří tvrdí, že ten demontstruje tvůrčí nadhled - o tom pochybuji, Jodorowsky podle mě nadhled nemá). Dal bych 3,5/5, ale film je to natolik originální, že...

Někteří svou nespokojenost připisují tomu, že důvod, proč pro ně postava Jokera byla dosud zajímavá, tkvěla v tom, že jsme o jeho osudu mnoho nevěděli. Tito diváci ovšem moc neví, o čem mluví, protože důvodem, proč je Joker tak působivou postavou proto, že se na něm ukazuje jistý psychický obrat, jenž je vlastní lidem a právě Češi, které protektor Heydrich nazval smějícími se bestiemi, by to chápat mohli: Jestliže je životní situace přespříliš tíživá a k nevydržení, tak posledním obranným mechanismem přežití je nebrat to tak vážně - tedy obrat k humoru zbaveného veškerých ohledů a protkaného cynismem/nihilismem. Takovéto odproštění se od toho, aby individuu na něčem záleželo, může být osvobozující a co je svobodnější než smích? ___Věděl jsem, že Phoenixův výkon bude skvělej, ale trochu jsem se obával kvality narativu. Chtěl jsem, aby ta one man show byla kvalitně vystavěným rozkladem příčetnnosti. Přeci jen jsem šel na film, který chce vyprávět o tom, jak týpek přepne (sám jsem byl na bytě v Lokti jednoho takového přepnutíčka svědkem, tudíž jsem tématem velmi zaujat). Jokera jsem měl za charakter, který je pánem situace, ale zde byl sesazen z onoho pomyslného trůny a redefinován, jako velmi poškozený a ubohý člověk (přesně jak ho ve svém originu napsal Alan Moore). Už první záběr je velmi působivý ve svých detailech. Sledujeme pološíleného člověka s nekontrolovatelnými záchvaty smíchu, které odhalují jeho křivé zuby. Divák se při pohledu na ty zkrabatělé grimasy ptá, jestli je tohle herec anebo pacient z blázince. Ačkoliv nevěřím tomu, že Phoenix sošku dostane, tak si myslím, že by měl, protože tohle je dost možná jeden z nejlepších hereckých výkonů vůbec. Ten herec bere svou profesi vážně a zdá se mi, že zastupuje pozici, kterou dosud držel Daniel Day-Lewis. Phoenix jednak přetvořil své fyzično (zhubl přes 20 kg) a stal se kostnatou karikaturou a druhak přemýšlel nad tím, jakou by měl mít řeč těla, jak by se měl pohybovat, jak by měl běhat - dokonce studoval jedince trpící PLC (pathological laughter and crying), aby dobře odehrál ty záchvaty smíchu. Velká část toho, jaký nový Joker je, mu byla vtištěna hercem, nikoli jen scénářem. Tohle všechno na diváka působí jednak díky minimalistickým scénám Arthurova obličeje, při kterých vyniká šílenství v nitru jeho osobnosti. Osobně jsem sympatizoval s jeho smutnou situací, ale zároveň z něj byl nesvůj... Druhak mě film zdařile zmanipuloval k tomu, abych postavě fandil (Tarantino mluví o subversion on a massive level): Toho bylo dosaženo tím, že divák je svědkem protagonistovo nezaslouženého trápení. Současně to však jde ještě ruku v ruce s tím, jak nám je čím dál tím více prezentován v pompézním stylu, který romantizuje jeho přerod v chaotic evil. V těhlech chvílích v něm lze viděl toho soběstačného Jokera, krále chaosu a harlekýna zločinu, jemuž lze přát, aby nastavil zrcadlo vší té korupci a nechal pozřít Gotham ve chřtánu anarchie. Stále jsem však na vážkách s prohlášením, že Arthur Fleck skvěle překlenul do té postavy, kterou všichni známe. Teď nemluvím o tom, že tento Joker je moc starý na to, aby za 15 - 20 let sváděl ideologickou válku s Brucem Waynem/Batmanem. Spíše si nejsem jist, jestli si Arthur Fleck vytvořil tu svou ideologii chaosu a tezi, že v každý člověk je zkažený. Arthur není geniální. Je vláčen okolnostmi a když pak využije určité šance, tak se projeví jako symbol toho, co se stane, když zkřížíte psychicky labilního člověka se společností, která na takové lidi šlape a to v kontextu ekonomické krize a sociálního napětí může vyburcovat lid. Ikona Jokera se tedy vpíjí do samotné společnosti. Na celém filmu však není téměř nic, na co si stěžovat. Snad jen jeden zvrat s přítelkyní nebyl rozpracován s takovou grácií jako zbytek filmu. Vzhledem k tomu, že Todd Phillips dříve natočil jen pár podřadných komedií, tak mu to v jinak vybroušeném filmu dokáži odpustit. Ten zvrat sice zapadá do obsahu děje, ale způsob jeho provedení se mi zdál poměrně levný - chyběla mu důslednost, kterou si držel zbytek filmu, o němž bych rozhodně neřekl, že je horkou jehlou sešitý. Nutno také dodat, že toto řadového diváka pravděpodobně ani netrkne. Suma sumárum - nejen na poli psychologického dramatu, to funguje skvěle. Věřil jsem tomu, že se Arthur Fleck zbláznil. Představoval jsem si, jak jeho skleněné vědomí praská a mění se v střepy, které dopadnou na všechny kolem a ano, pořežou... Mohlo to být celé ještě více sociologické, páč pak by tam šlo virtuózněji pracovat s myšlenkou typu: "společnost do jisté míry vytváří své zrůdy..." což by film povzneslo na intelektuálnější rovinu a mohl by se ucházet ještě o větší význam a tedy i vyšší celkovou kvalitativní úroveň. Takto je to převážně solidní a mrazivá show, která dokáže dát grácii i takové scéně, kde se jeden vychrtlý cvok vykrucuje v povislých slipech.

O Ad Astře můžete číst jako o sondě do duše astronauta, jenž se vydává až na konec naší sluneční soustavy, aby se tam znovu shledal se svým otcem, který kdysi dávno opustil svou rodinu, aby hledal mimozemský život. Celé to na papíře zní dobře i první diváci to přirovnávali k Interstellaru, což jsou však vysoké mety, kterým Ad Astra rozhodně nedosahuje. Zdá se mi, že první diváci se nad filmem nedokázali moc zamyslet a odhalit nedostatky, které se skrývají za mlžnou pózou vesmírné odysei s intelektuálním přesahem. Proto se o něm mluví jako o snímku, který "zpochybňující samou podstatu lidské existence a jejího místa ve vesmíru". To se však absolutně neděje. V popředí toho filmu ve vztah syna, jehož psychologický profil je zprvu poměrně zajímavý. Je též špičkou ve svém oboru, ale zdá se být poměrně odcizený. Svá trápení nejdřív skrývá, když se ho optají na názor k otcově odchodu, ale později během putování prázdnotou pronese, že právě kvůli otcově odchodu si nedokáže vybudovat citové vazby k jiným lidem, chce otce zachránit a jakoby do něj vkládal nějaké naděje k vykoupení z vlastní situace. V popředí je tedy vztah Roye (Brad Pitt) k jeho otci (Tommy Lee Jones), což je dle mého nešťastné rozhodnutí. Z perspektivy diváka vztah otce a syna nemá žádný build up a proto diváka nezačne zajímat z pár monologů. Z hlediska narace bylo původním Royovým úkolem zamezit elektrickým výbojům, jenž ohrožují zemi (naposledy zemřelo cca 43 tisíc lidí) a zdá se, že jejich zdroj pochází právě od Neptunu. Roy by tedy měl mít na bedrech hlavně život tisíců lidí, nikoli život svého otce, který se pravděpodobně zcvokl (což šlo předpokládat) a může být nebezpečný. Ten film se tváří, jakoby sežral Šalamounovo hovno, ale přitom je poměrně stupidní. Uvažování Roye mi přijde omezené, tedy nevěrohodné, celé to smrdí papírem, protože z monologů cítím špatně napsaný scénář. Krom toho nám jsou předloženy scény, které jsou nanejvýš hloupé, což mi nesedí s konceptem, jenž se podle všeho snaží být spíše zemitou spektakulární podívanou s filosofickým podtextem. Kupříkladu Roy si v jeden moment vytrhne nějaký poklop z jedné vesmírné lodě, od které se následně odrazí, použije železnou desku jako štít se kterým bezpečně proletí skrz prstenec Neptunu do druhé vesmírné lodi. A pokud vím, tak Neptum prstenec nemá... Takových kravin je tam ještě pár. Snad nejvíce film funguje po stránce vizuálu. Kredity tedy musím přiznat kameramanovi (Hoyte van Hoytema), který se zasloužil o obrazovou stránku filmu, ke které snad nelze míti výhrady. Jistě víte, co myslím, viděli jste trailery. Na samotné prostředí filmu, se dobře kouká a nezáleží na tom, jestli se scéna odehrává v kosmu, na měsíci nebo v nějakém pěkně nadesignovaném interiéru. Ad Astra měla dobře nakročeno, ale je jen hloupým béčkem, které si na Áčko jen hraje. Nohy jí podraží řada nešťastných rozhodnutí v přístupu k ději. Teď tedy trochu úvah k závěru. Může se to zdát zbytečné, protože proč mluvit o tom, co ve filmu není? Dle mého si tím zle představit to, čím film být mohl, ale nedokázal být a já při hodnocení koukám i na potenciál daného díla. Umím si to představit mnohem vybroušenější po stránce psychologie a plné nejistoty, která vygraduje ve střetu s otcem, jenž nemůže být prioritou Royovi mise. Nejdříve ten člověk je spíše cizí a přeci už dávno není jeho otcem, možná už ani není normální. Roy by ho však shledal jako zničeného člověka, který si sotva vzpomíná na minulý život a dnes už ani neví, proč ještě žije. Rozhodne se ho tedy přivést zpátky domů. K tomu by vedly úvahu o tom, jestli to má vůbec cenu, jestli je schopný tu cestu vykonat, ale na konci by se rozhodl, že tak učiní, protože jeho otec je do jisté míry součástí jeho samotného (vždyť i takou kariéru si vybral takovou jen díky otci) a snaha o jeho záchranu by mohla být i vykoupení ze stavu, ve kterém se Roy nachází a konečně by mohl překročit tento svůj stín. Pak by se spolu vydali nazpět. Otec by mohl zemřít během cesty přirozenou cestou, mohl by ohrozit let, a tak by ho Roy musel zabít nebo by otec zabil Roye v poblouznění svého nezdravého psychického stavu, že to není jeho syn... Variant vyústění by bylo dost a každá by se dokázala vyjmout v konceptu vztahu otce/syna a zapůsobit svou marností, trpkostí či nešťastností než ten schématický happy ending, který jenom potvrzuje slabé ambice celého projektu.

Vyřešit věčné dilema "potrestat nebo odpustit" syntézou obou termínů je tedy více než jen nevkusná ironie: nejprve potrestat pachatele, poté mu odpustit.

Během prvních 5 minut jsem měl pocit, že koukám na něco výjimečného a výborně jsem se bavil. Cronenbergovo obrazové podání má své kouzlo a práce s maskami je skvělá. Weller opravdu vypadá jako Burroughs, ale přijde mi, že jeho herectví bylo nedostatečné a že nevěděl, jak si s tou rolí poradit. Stejný pocit mám i u režiséra. Jakoby nevěděl, co s látkou udělat a film je tak jenom takovým vyprázdněným putováním mezi excesy feťáka trpícího náhlými halucinacemi. To by ale mohlo stačit, abych se dobře bavil, kdyby to Cronenberg pořádně vyhrotil, ale bohužel se držel zkrátka a film začne nudit, což značí selhání - kord u takového materiálu. Já jsem pociťoval, že s látkou šlo naložit lépe. Uznávám však, že Nahý Oběd není snadno zfilmovatelný. Film trpí i špatným tempem a absencí gradace - jak říkám, vyprázdněné putování. To by ale nebyl takový problém, kdyby film nabídl více entertainmentu v podobě nějakých bizarnějších výjevů nebo absurdních dialogů, které na 115 minut bylo až moc málo (snad tři). Problém pak tkví i v tom, že nejde jen o to, co herec říká, ale i jak to říká. Když Weller vypráví o chlápkovi, jenž vládl prdelo-mluvectvím, dokud jeho prdel nezačala vládnou nad ním samotným, tak ta samotná historka je interesantní, ale ten unylý způsob Wellerova herectví jí shazuje na údernosti.

Neodvážné i neobohacující. Aneb jak adaptovat knihu o hrůzách války, ale výhýbat se explicitnímu vyobrazení těch hrůz. Marhoul na DVTV říkal, že je to film o lásce (snad v tom smyslu jak to vypadá, když láska mezi lidmi není), to mi ale stále přijde zavádějící. Výsledek ale příliš sugestivní nebyl. Je to dlouhé, mnohdy přihlouplé, repetetivní a nudné. U jedné scény jsme se ale v kině velmi nasmáli. V príběhu filmu ten malý cikán doputuje k nymfě, která se uprostřed stepi stará o dědka jen proto, aby měla dick na který skočit. Zarostlý dědek už ale mele z posledního. Vypadá jak Tolstoj, když mu na dřevěné lžíci dává k rtům polívku. Připomínal nám svým vzezřením Tolstého a tomu jsme se nemohli přestat smát. Nepředpokládám však, že by to vtipné připadalo i ostatním. Zde mi byl film dobrým jaksi omylem. Zbytek filmu ale za nic nestál. Četl jsem i předlohu, která ve své době hodnotu a smysl měla, ale mě už v roce 2020 nijak neudivovala, protože jsem už iluze neměl. Nejlepší mi z ní přišel doslov. Je to pár stran, doporučuji.

Jedna hvězda za iluzorní scénu s Mysteriem, která se přibližuje nejlepší scéně z marvel produkce - astrální scéně z Doctora Strangea. Jinak je to snad ještě horší film, kde nefunguje vůbec nic. Je to prázdný ve všech směrech. Téměř nesnesitelné koukat na film o naivním klučíkovi, který výletí po Evropě dle představy tupých Američanů a bojuje s nějakými živly, zatímco mu jeho odporně tlustej a trapnej Číňan kryje záda. Divák jenom čeká, kdy ten už scénář oficiálně potvrdí, že Mysterio je záporák. Proč frajer jako Jake Gyllenhaal vůbec plýtvá čas s takovou břečkou? Celej casting, tvůrčí tým i fanoušci zaslouží profackovat, aby se vzpamatovali z takto pokročilého stádia nevkusu. Vždyť to tu má stejné hodnocení (82%) jako Tenkrát v Hollywoodu...

Nevím, jestli Ari Aster natočil horor. To asi nemohu posoudit - nepamatuji si, kdy naposled jsem se u filmu bál. Rozhodně ale natočil tíživý, podmanivý, precizně gradující snímek, který bych postavil hned vedle filmu Brimstone, protože to, co je dělá silné, mají společné a já při nich pociťoval podobný intenzitu napětí. Brimstone je však více psychologický a knižně si hraje s vyprávěním. Slunovrat sází více na podmanivý vizuál. Film není zajímavý jenom kvůli tomu, že se celý doby nezacházejícího slunce v kulturně zajímavém prostředí, ale taky kvůli halucinogením sekvencím, jenž jsou velikou atrakcí filmu. Ari Aster se nechal inspirovat filmem Climax, jenž pojímá horror trip na chování a reakcí postav. Slunovrat k tomu ještě interpretuje vizuály (s přáteli jsme se shodli, že to bylo relevantní). Režisér zachytil rozchodovou epičnost zachycenou v souvislosti s rituálem, jenž se opakuje jednou za 90 let v uzavřené kruhu. Tohle byl jeden z top kino zážitků 2019 a lidi, co to poslali do modrých čísel by si zde měli zrušit účet a ideálně zrušit i sebe ať zde svým nechápavým nevkusem nepřekáží.