MrCreosote

Film, ve kterém Eli Wallach hraje Peršana, James Mason Číňana a Telly Savalas Mongola, zkrátka nemůže být špatný. Ale chybí tomu někdo jako... David Lean.

Druhý díl kavaleristické trilogie je v mnohém lepší než předchozí, naprosto nezajímavý Fort Apache. Zde jsou některé scény působivé (loučení s vojáky) nebo velmi vtipné (mlátička v baru), které přesně ukazují pojetí westernu ve wayneovsko-fordovském stylu - dejte tam ženskou, pár dojemných chvil, přidejte špetku vtipu, nějakou bodrou ožraleckou postavičku a nakonec tam naházejte i pár zlých indiánů. Není to špatné, pouze mdlé a ničím neoslovující. No a ta kamera... když si Wayne přišel poplakat na hrob a asi pět metrů nad ním plynuly uměle vytvořené červánky kdesi ve studiu... checht checht.

Sergio Corbucci nebyl žádný patlal těžící pouze z popularity žánru a Morriconeho geniální hudby. Stejně tak ani jeho Velké ticho není pouhopouhým béčkem s litry krve a přehrávajícími herci - má totiž neskutečnou ATMOSFÉRU. Zatímco ostatní spaghetti westerny se topily v potu a slunci, tenhle se topí ve sněhu a bahně. Hlavní, bezejmenný hrdina nepromluví jediné slovo, zato Klausi Kinskému jede huba na plné obrátky. Dobro versus zlo, pomsta za zastřelené rodiče versus střílení chudáků za pár šupů. Kdo asi zvítězí? Jenom abyste nebyli na konci překvapení, závěr totiž přesně odpovídá průběhu celého filmu - krev, sníh a pocit, že jste viděli něco výjimečného.

Hned po doběhnutí úvodních titulků se na vás začne valit kaskáda břitkých dialogů, ironických prupovídek a nevybíravých glos, to všechno v podání asi patnácti nudících se hereček bez práce. Dost neobvyklý úvod do příběhu, řekl bych. Chvilku trvá, než si člověk zvykne na slovní ping pong, podle kterého je možná až příliš poznat, že se původně jednalo o divadelní hru. Jakmile ale vstoupí na scénu jako vždy bezchybná Hepburnová, začne se děj pomalu rozbíhat a přes konverzační komedii přechází až do závěrečné tragédie. Na můj vkus poněkud násilně a přehnaně, s přivřením oka se to ale dá akceptovat a na emocionálnosti to nijak neubírá. A Adolphe Menjou má snad na ty usměvavé pokrytce patent, v Kubrickových Stezkách slávy byl skoro stejný parchant jako tady.

Utíkej! Dva chlápci s rukama svázanýma za zády prchají prosluněnou krajinou. Nevíme proč, nevíme kam. Starší se pasuje do role vůdce, mladší ho ochotně následuje. Helikoptéra, jakýsi symbol věčně trvajícího nebezpečí, jim pořád krouží nad hlavami. Hlavní je dostat se pryč. Jakkoli. Robert Shaw (Podraz, Čelisti) si tady střihl další pamětihodnou roli a Malcolm McDowell mu dělá solidního sidekicka. Během cesty dochází k vzájemným hádkám a neshodám, dohromady ale tihle dva tvoří sehraný tým. Kromě nich už ve filmu nikdo jiný není, minimalistické pojetí ale Postavám v krajině vyloženě sedne. Atmosféra se nedá popsat, je skoro až magická. Vždycky se rád nechám překvapit snímkem, od kterého jsem nic nečekal.

Není vůbec jednoduché najít hranici mezi laciným dojákem a hutným, dojímajícím dramatem. Robertu Bentonovi se to ale za vydatné pomoci ústředních herců povedlo. Film je komorní, bez velkých hysterických scén a nejsilnější okamžiky jsou právě ty nejobyčejnější - příprava toastů nebo čtení pohádky na dobrou noc. Robert Redford o rok později vytvořil stejně uzavřený mikrosvět "obyčejných lidí", z mého pohledu se mu ale působivost Kramerové versus Kramera překonat nepodařilo.

Že konec nedává smysl a devalvuje celý film? Nebuďte bláhoví, pokud jste viděli alespoň jeden díl z Polanského "bytové trilogie" (Hnus, Rosemary, Nájemník), pak je vám jasné, že režisér si libuje v nečekaných až fantasmagorických koncích, které ale v kontextu celého filmu dávají smysl - paranoia vyvrcholí do absurdních rozměrů a tenhle pocit se přenese i na diváka. Dovedu si lehce představit, že v rukou řemeslníka by Muž ve stínu mohl být obyčejným politickým thrillerem, který sice vydržíme sledovat do konce, ale za týden už si na něj ani nevzpomeneme. Polanski ale nejenom že ovládá řemeslo jako nikdo jiný, ale má talent na takové "drobnosti" jako je tvorba houstnoucí atmosféry, vytváření napětí z ničeho a využívání zdánlivě obyčejné výpravy (byt či dům u něj vždycky symbolizoval něco nepřátelského a nebezpečného). V mnoha momentech se objevuje i paralela s Nájemníkem - když je hlavnímu hrdinovi neustále omíláno, že "jeho předchůdce to dělal takhle a takhle, tady spal, tady psal a tady se utopil". Sakra dobrý kus filmařiny, který jen tak nevyšumí. P.S. Alexandre Desplat je jedním z nejlepších filmových skladatelů dneška.

Lewis Allen je neumětel, který nedokáže pracovat s herci a o postupně budovaném napětí nejspíš nikdy neslyšel. Námět a Frank Sinatra přitom slibovali mnohé - pokud by to do rukou dostal tvůrce formátu Williama Wylera, nepochybuji, že by šlo o výjimečný počin. Takhle zůstáváme u promarněné šance, které dává punc výjimečnosti pouze ona událost z Dallasu roku '63.

"Vaše zápěstí je zlomené na třech místech, máte 2 vykloubené obratle, které vyčnívají skrz kůži, tělesná teplota je pod 25 stupňů a vaše srdce nebije. To není dobré znamení." Dva roky předtím, než Robert Zemeckis objevil svou slabost pro mentálně retardované a natočil Forresta Gumpa, vyblbnul se na téhle černohumorné, nebojím se říci hororové, komedii. Herci obsazení proti svým obvyklým typům doslova čarují a skrz mrtvolný make-up je ani nelze poznat. Atmosféra je díky záměrně přestylizované výpravě a nervní hudbě překvapivě mrazivá a výborně doplňuje jednoduchý, ale opravdu velmi vtipný děj. Sarkastické prupovídky v kombinaci s vizuálními hrátkami zkrátka dokáží pořádně podráždit bránici, každý ale kouzlu filmu nepodlehne, ale i to je znak výjimečné komedie. Sempre Viva! P.S. V uzemňující roličce lékaře se objevil oscarový režisér Sydney Pollack.

Najdi si svůj noir. Nápad samotný je báječný a technicky dobře zpracovaný (ve scénách s Millandem a Lancasterem jsem si ani neuvědomil, že jde o různé filmy), nicméně scenáristicky nedotažený. Často to vypadá, že tvůrci chtěli jen mít za každou cenu v jednom filmu Jamese Cagneyho nebo Kirka Douglase. Vtipy se mi až na pár výjimek nezdály zrovna podařené a konec už byl opravdu absurdnější než závěry všech kriminálek let čtyřicátých dohromady. Ale za tu střední část s hledáním blondýny a neustálým prostříháváním mezi noirovkami děkuji, to byl vskutku kouzelný zážitek.