MrCreosote

Sveden předchozím geniálním Germiho kouskem Rozvod po italsku, těšil jsem se i tady na kvalitní humor a do detailu promyšlený příběh s charismatickým hlavním hrdinou, zde vlastně hrdinkou. Zvědavost a nadšení mě ale opustilo až nebezpečně brzy. Uřvaný italský humor mi nevadí, když se ale chabá a přímočará zápletka rozplizne do téměř dvouhodinové šíře, začnete zákonitě pokukovat po hodinkách. Navíc není možné upnout se na hlavní postavu, a to zkrátka proto, že zde žádná není - nikdo z tria otec-dcera-zbabělý milenec si totiž není schopen získat divákovy sympatie. Mnohokrát mě dokonce během sledování napadlo srovnání s naším agrárním klenotem Slunce, seno... Humor je totiž podobně lidový a široké divácké vrstvě přístupný jako v Troškově trilogii. Náročnější divák si ale v obou případech nic zajímavého po zhlédnutí neodnese.

Slušně odvedené řemeslo. Ale málem rozpoutat jadernou válku kvůli tomu, že jeden chlápek má větší ego než ten druhý, to je opravdu úlet.

O Andreottim jsem v životě neslyšel, o politiku se zajímám pouze povrchně a životopisné filmy nemám zrovna v lásce. Čím to tedy je, že mě tenhle portrét jednoho mimořádného muže dokázal dostat do kolen? Hlavní hrdina chodí jako mnich, co si to zrovna rozdal s jeptiškou; má srandovní uši, téměř nepoužívá mimické svaly, a přece budí respekt na první pohled. Všechna čest Tonimu Servillovi, že si s touhle opravdu těžkou rolí tak bravurně poradil, takhle strnulý, a přitom procítěný výkon podal naposledy Javier Bardem v Téhle zemi. Největší podíl na úspěchu má ale určitě Sorrentino, který hýří nápady, scény snímá nečekanými způsoby a nepotřebuje stříhat každou půlvteřinu, aby dal filmu patřičný rytmus. Za vůbec nejlepší ale považuji části, kdy nezazní žádný dialog a napětí je dosaženo pouze pomocí kamery, hudby a střihu. Tak se totiž pozná výjimečný film a jeho tvůrce - moment, kdy se oslavuje volební vítězství a ministr financí to jde pořádně rozšoupnout na parket, jsem si musel pustit hned několikrát. A věřte, že to v mých očích už něco znamená.

Tak já nevím, celé to sice pěkně odsýpá, ale přidaná hodnota veskrze žádná. Příběh prostě plyne, plyne a plyne, občas někdo zemře a zase to plyne dál. Víc opravdového napětí vycházejícího ze strachu o postavy by neškodilo, tady mi bylo prakticky jedno, kdo a jak natáhne brka. Palec nahoru pro Verhoevena a jeho typické čunačiny, i herci si zaslouží obdiv, palec dolů naopak pro scénáristy (jedním z nich je i Verhoeven samotný), kteří to s tou překombinovaností poněkud přehnali. Lepší 3*

Nápad je to miliónový a v druhé polovině i výborně uchopený. V začátku to ale trochu drhne, vůbec by mi nevadilo vyškrtnout tak 10 minut a jít rovnou k věci. Zamrzela mě také doslovnost - nebylo by lepší vynechat příčinu a jít rovnou k následkům? Není přece důležité, PROČ přesně k tomu hrdina přišel, ale JAK se s tím vyrovná. Být sežraný kočkou nebo tarantulí, či vyhladovět kvůli tomu, že nedosáhnete na chleba? To je to, oč tu běží.

Měl jsem za to, že V přístavu je drama jednoho muže, který "mohl někým být". Ale rozhodně mě nenapadlo, že se závěr filmu promění v naivní levicovou báchorku o těch hodných dole, a těch zlých nahoře. Ono to vůbec celé působí dojmem, jako kdyby si Kazan zpytoval svědomí za tu slavnou bonzáckou aféru. Zde je výpověď Terryho Malloye brána jako statečný čin, díky kterému padne prohnilá, zkorumpovaná garnitura ovládající odbory a utlačovaní dělníci budou zase moci volně dýchat. Neříkám, že je to špatně, paralela s Kazanem samotným tomu ale dodává jiný rozměr. Nicméně po formální stránce film nepůsobí ani trochu zastarale, možná jenom ta burácivá Bernsteinova hudba mohla být o něco civilnější. A Brando, nejlepší herec své generace, podává další ze svých jedinečných výkonů, v Tramvaji do stanice Touha byl ale ještě o něco lepší. Oscara za hlavní herecký výkon měl dostat právě tehdy.

Key Largo doplácí na jednu jedinou, zato však velmi podstatnou věc - slabý scénář. Pomalejší úvod slibuje přípravu na dusnou a napínavou podívanou, bohužel se ale příběh líně vleče bez nějakých nepředvídatelných zvratů až k naprosto obyčejnému a nezajímavému konci. Mysleli to snad tvůrci scénáře (John Huston a Richard Brooks) vážně, nebo byli jenom spoutáni okovy patetické divadelní předlohy? Nevím, a radši to ani nechci zjišťovat. V tomhle stínu se pak ztrácí herecké výkony - zejména gangster Edwarda G. Robinsona - a nápaditá režijní práce mistra Johna Hustona. Škoda, ten blížící se hurikán sliboval mnohé...

Rok 1999 byl z hlediska kinematografie rokem bohatým - tehdy ještě bratři Wachovští natočili přelomový Matrix, neznámý Sam Mendes zrežíroval pětioscarovou Americkou krásu, Jan Hřebejk naservíroval českému národu dnes již kultovní Pelíšky a nakonec tu máme Martina Dejdara, který se rozhodl, že anglickou detektivku nenatočí nikdo tak dobře jako on. Tři z výše jmenovaných slavili fenomenální úspěch, jeden vyhořel na celé čáře. Hádejte který? Panství je zážitek snad až surreálný. Tohle slovo pasuje na všechno - na herecký výkon Martina Dejdara, který se ani hereckým výkonem nazvat nedá; na celý děj, který se z vážné první půlky překlápí do parodické poloviny druhé, přičemž naprosto nefungující a nechtěně směšné je obé; a platí to i pro formální stránku, která je zoufalá i v měřítkách českého filmu. Věru nevím, co tímhle Martin Dejdar sledoval, no alespoň si uvědomil, že do role Angličana by vskutku měl obsadit pravého Angličana a že svůj vysněný projekt by neměl vkládat do rukou naprostých, třetiligových břídilů.

Pár výtek na začátek: velkoryse vypadající stopáž je nedostačující, takovýhle film by si zasloužil přidat pár desítek minut navíc, což platí hlavně pro závěr, který mi nepřišel přímo odfláknutý, ale spíše poněkud zkratkovitý. Potom mi úplně nesedly některé akční scény, které kopírují klasické hollywoodské schéma "ani kdyby vás po mně střílelo 80, stejně mě nikdy netrefíte". A to jsou asi veškeré zápory, které jsem napoprvé schopen najít. Inception je totiž po stránce technické až nechutně dokonalý, lepší trikařskou, střihovou a zvukovou práci marně hledám široko daleko. Herci jsou OK, nicméně daný žánr nějaké zrak vytírající výkony snad ani nepřipouští a složitá vypravěčská struktura obsahující pětinásobnou paralelní montáž (to je slovní spojení, co?) diváka neustále drží v pozornosti. Několikrát mě dokonce zamrazilo v zádech, což je u mě znamení té nejvyšší filmové jakkosti. Levitující Levitt je myslím naprosto výmluvný. Inception je vlastně "obyčejný" akční film, který si nehraje na nějaké hlubokomyslné filozofování, ale chce pouze pobavit diváka, prověřit jeho soustředění a nalákat ho do kina na další představení. Což se Nolanovi a spol. povedlo dokonale, takže udělení plného hodnocení nakonec nic nebrání. P.S. Natočit akční thriller bez jediného záporáka (Mal jím u mě rozhodně není) je pořádný kumšt.

Celou dobu mi to něco připomínalo, ale až ke konci jsem si uvědomil, že jde vlastně o vážnou verzi Po přečtení spalte s tím rozdílem, že zde chybí humor a hrdinové nejsou až tak velkými idioty. Tenhle film je depka, to ano, ale často jsem se ptal, jestli je nutné být až tak moc krutý, ale přitom tím nic nesdělit. Scénář se mi zkrátka zdá překrmený, v závěru to už opravdu začíná nabývat absurdních rozměrů a i ti Coeni by měli problém si s tím poradit. Jinak ovšem všechna čest Lumetovi, který i po osmdesátce dává lekce svým o 2 generace mladším kolegům a herce vede k nadstandardním výkonům. Charismatu "divně" hrajícího P.S. Hoffmana se navíc odolává jenom velmi těžce.