MrCreosote

A víte, že mi občas jako větší šílenec připadal Robert Duvall?

Vítej zpátky, Alfréde! Ne, vážně, jako práce na téma "okopíruj svého oblíbeného režiséra" by to sice bylo na 5*, jako samostatně stojící a vážně míněný snímek ale Posedlost neobstojí. Herrmannova hudba jako kdyby parodovala sama sebe a Zsigmondova kamera se sice utápí v mlžném oparu, bohužel ale naprosto samoúčelně. Vertigo v tom smrdí už od dvacáté minuty a našly by se tu i spojitosti s Mrtvou a živou a jinými Mistrovy filmy. Když De Palma, tak osobitě, jako v letech osmdesátých. Ale John Lithgow je správný týpek, to se musí uznat. Jenom ten Cliff Robertson občas házel grimasy jako v Charlym.

Béčko jako lusk se skvělou hereckou sestavou a závěrem, kterým mě Carpenter velice potěšil, ačkoli to mě po zhlédnutí Věci nemohlo nijak překvapit. Asi takhle nějak bude vypadat Wall Street po další ekonomické krizi (včetně smradlavých a krvežíznivých burzovních makléřů vylézajících po nocích z kanálů a drsných černochů jezdících po ulicích s lustry na kapotě).

Tak podobné lahůdkovému druhému dílu, a přitom tak zmršené. V čem se stala chyba? Herci už nehrají živoucí postavy, ale staly se z nich loutky, které jenom netečně prochází celým tím digitálním peklem. Už žádné emoce ani povedené vtipy, ty se ztratily kdesi v Singapuru. Nejvíc mě ale mrzí to, že Verbinski ztratil veškerou hravost a cit pro detaily, vždyť tady nebyla ani jedna promyšlenější akční scéna, žádný vypointovaný gag, všechno se to na nás hrne jako lavina, jejíž finále trvá 45 minut (!) a při vzpomínce na promakané a vypiplané finále Truhly mrtvého muže mi skoro ukápla slza od oka. Dokonce i ta hudba je tuctová a můj oblíbenec Barbossa v podání Geoffreyho Rushe by si zasloužil vlastní film, tohle je pouze nepovedená fraška. P.S. V ději jsem se ztratil už kdesi v první třetině, takže vůbec nechápu, kdo se o co snažil. Asi si budu muset nakreslit graf.

Místo toho, aby film gradoval až do nervydrásajícího finále, tak křivka napětí výrazně klesá a závěr se tak stává spíše nudnou povinností než zlatým hřebem. A je to škoda, protože herci v čele s ošuntělým Bogartem rozhodně měli co hrát.

Zvláštní je, že ačkoli se jedná o skutečný příběh, všechno to působí mnohem instantněji než smyšlený, a přitom dějově tak podobný Rocky. Mám dojem, že se po oprávněně úspěšném snímku Million Dollar Baby Ron Howard a spol. rozhodli, že tohohle úspěchu využijí a vypreparovali tak z osudů skutečně žijícího člověka onen "american dream comes true". Nejdřív úspěšná kariéra, pak hospodářská krize, chudoba, potom najednou bum a úspěchy se jenom valí, aby to všechno zakončila bitka se strašně zlým a zákeřným soupeřem. Jo, to je holt jako ze života. Ale na druhou stranu, technické stránce se nedá moc co vytknout (i když ty zpomalovačky a prostřihy mě spíše rušily) a Russell Crowe se silným irským přízvukem si sympatie diváků získá jako obvykle už v prvním záběru. Jen ta Renée je ještě nesnesitelnější než jindy. No zkrátka, pokud vám nevadí patos a jasně daný příběh, klidně se na tohohle "Popeláka" podívejte. P.S. Pokud bych snad někdy nedejbože dělal nějaký sport, chtěl bych za trenéra Paula Giamattiho.

Měl jsem to štěstí spatřit tuto divadelní hru naživo v rámci festivalu Polička Jazz, a zážitek to byl opravdu prvotřídní. David Prachař hraje jako o život, do toho ještě hraje na saxofon, na klavír a navíc i tančí. Emil Viklický za piánem rovněž doslova koncertuje a dohromady se to skládá v příjemný, posmutnělý, často i velmi zábavný celek. Ale vůbec bych se nezlobil , kdyby bylo Novecento o pár minut delší, je to jedna z těch her, u které snad ani nechcete, aby skončila.

Jméno Johna Cleese v úvodních titulcích mě dost překvapilo - tenhle britský komediální polobůh že hraje ve westernu? Nicméně jeho role šerifa, co "není zdejší" a hraje šachy sám se sebou člověka rozhodně pobaví. Po 10 minutách už ale přebírají otěže Kevin Kline a spol. Herci v Silveradu jsou vůbec příjemným překvapením, najdeme tu jak profláklé ksichty, tak i méně známé herce, navíc všichni hrají výborně. Brian Dennehy se z tvrdého, ale správňáckého šerifa v Rambovi proměnil v tvrdého, a navíc zkorumpovaného parchanta, který se může měřit i s takovým Little Billem z Nesmiřitelných. Zvláštní ale je, že i přes dvouhodinovou délku jsem dost často cítil přehnanou práci střihače - postava Jeffa Goldbluma určitě měla víc prostoru, stejně tak vztah mezi Padenem a místní farmářkou. Škoda, těch pár minut navíc bych vydržel, v rámci oddychově dobrodružných westernů se totiž jedná o špičku.

Postavit celý film pouze na dvou prakticky totožných vztahových problémech (on ji miluje, ale nehne se kvůli ní z Paříže) a výtečné jazzové hudbě rozhodně není šťastný nápad. Paul Newman se svou image mladého Marlona Branda sice působí jako magnet, ale k čemu to je, když všechno nakonec vypadá tak zoufale povrchně? Navíc Sidney Poitier tu hraje jednu ze svých prvních "rasově uvědomělých" rolí, což se sice dá pochopit na americkém Jihu, v Paříži bych ale byl rád těchto problémů ušetřen. Ale jazz kvůli tomu mít rád nepřestanu.

Copak jiného asi mohlo vyrůst z mladé generace, která byla neustále ponižována, omezována a zesměšňována, než hromada esesáků a gestapáků? No, tak jednoduché to asi není, Haneke ale nemá pronic zanic pověst filmového chirurga. Začal nenápadně, ale na konci jsem měl dojem, že mi podřízl hrdlo, a já si toho ani nevšiml.