RockChick

* za Chodúra.

Filmové adaptaci Idiota režiséra Ivana Pyrjeva trochu ubírá na kráse, že se jedná pouze o jednu část, resp. tu s názvem Nastasja Filipovna. Druhé části byste se však už nedohledali – nebyla zkrátka natočena. Určitě je to velká škoda, protože předehru by měla nachystanou dokonalou. Děj se drží své předlohy a není tu nic, co by mohlo zaryté fandy knihy urazit, naopak. Herci se do postav, které v literárním světě znamenají pojem, zdárně vžili a knížete Myškina, prostoduchého a ušlechtilého člověka, kterého všichni ostatní mají za idiota, si už asi těžko někdy představím jinak než jako Jurije Jakovleva. A že jsou herci ve svých projevech někdy možná až moc patetičtí a reagují přeafektovaně? Kdo četl Dostojevského, jistě ví, že jeho příběhy vášní doslova přetékají.

Filmy Tarkovského v podstatě můžu dělit do dvou kategorií – filmy, které jsem moc nepochopila, ale líbily se mi a filmy, které jsem moc nepochopila a ještě k tomu jsem se u nich šíleně nudila. Solaris bohužel patří do kategorie druhé. Našlo by se sice pár zdařilých scén (např. futuristická jízda automobilem), jinak však pro mě dvě a půl hodiny byly tak trochu utrpením (i když ne tak moc velkým jako tomu bylo u Andreje Rubleva). Možná kdyby Tarkovskij nahradil ticho smysluplnými dialogy, dlouhé záběry vyplnil akcí (kterou jsem já bláhová čekala) a dosadil do filmu i nějaký skutečný příběh. Takto zbylo ze Solarisu jenom torzo velké myšlenky, která po celou dobu pokládá divákovi otázky, ale přitom nám v závěru ani nedodá odpovědi na ně. (post scriptum: bla bla bla. Tento komentář byl napsán pro školní účely, ale ono to lze říct i stručně - je to strašná blbost! Intelektuálové všech zemí prostě mi už jednou provždy polibte... dyť víte co.)

Kdyby se Michael Moore narodil na začátku minulého století a místem jeho pobytu by byl SSSR, je docela dost možné, že by natočil právě tento dokument. Romma s Moorem spojuje, že i když vám referují o vážném a tragickém tématu, stejně to dokážou podat takovým způsobem, že se občas nemůžete ubránit smíchu. Absurdní téma fašismu si ale asi ani nezaslouží jiné než absurdní podání. Když opomeneme paradox, že tento dokument byl vlastně natočen v zemi zase jiné ideologické demagogie, v SSSR, nelže počinu Michaila Romma nic vyčíst. V budoucnu bych ho ráda shlédla ještě jednou.

Viktor Coj byl svého času pojem. Nebála bych se ho nazvat sovětským Jamesem Deanem, a to nejenom tím, že je pojí stejný smutný osud, kdy oba zemřeli při autonehodě. Po shlédnutí filmu Igla mi je docela jasné, že Coj musel být skutečným hrdinou tehdejší socialistické mládeže. Co se týče samotného filmu, myslím, že v něm nejde ani o samotný příběh (ostatně ten je docela banální – mladík ve snaze zachránit svou přítelkyni se zaplete s drogovými překupníky), jako o formu, jakou je podán. Jedná se o jakousi obrazovou a zvukovou koláž. Dialogy, které jsou zde vcelku úsporné, střídají texty vytržené z jiných relací a filmů. Do toho všeho zní hudba, kterou složil sám Coj. I když je Igla podána vcelku nekonvenčně, pořád je to příjemná a zpestřující podívaná.

Film, z něhož tryská radost v každé jeho scéně. Čistá a bezstarostná radost z života, přesně taková kterou nejspíš všichni v době „tání“ zažívali. Máme příležitost strávit jeden den s hlavním hrdinou, devatenáctiletým Kolkou, kterého skvěle ztvárnil mladý Nikita Michalkov, a jak velmi brzy zjistíme, jeho život je opravdu velmi pestrý. Během jednoho dne si stihne odbýt práci, poté si najít nového kamaráda, zamilovat se, zúčastnit se soutěže, svatby, ale třeba taky navštívit slavného spisovatele. Slavná scéna v podzemce v samotném závěru je už jenom třešinkou na dortu. Kolkova píseň vám bude ještě poté dlouho znít v uších. Procházka Moskvou ještě nikdy nebyla poetičtější. Zaručený lék na deprese v každém ročním období.

Film reflektuje jak odvěký boj člověka s přírodou, tak je i sondou do soužití lidí v izolované skupině. Vztahy ve skupině jsou značně napjaté. Na chvíli je spojí nalezení diamantu. Poté však již na scénu přichází samotná příroda, která jako by protestovala, že si někdo bez dovolení bere to, co patří jí a skupinu uvrhne do pasti. Hledači jsou nejprve lapeni v hořícím lese a poté se ztratí v nekonečné tajze, kde jim ani nikdo nedokáže přijít na pomoc. Zachytit věčný konfikt člověka s přírodou se Kalatozovi podařilo dokonale. Co se mi však nelíbilo byl závěr – poslednímu členovi výpravy, který přežije, Sabininovi, jako by už ani nešlo hlavně o záchranu svého vlastního života, ale spíše o předání informací o nalezištích diamantů dál. V rámci socialistické společnosti je to samozřejmě velice pěkné a chvályhodné, ale choval by se tak skutečně člověk na hranici života a smrti? Z pěkného dobrodružného dramatu tak film sklouznul opět tak trochu k propagandě a zkazil mi tak celkový dojem z filmu.

Jednu z mnoha adaptací klasické Shakespearovské hry natočil roku 1964 i Grigorij Kozincev. Jelikož jsem ještě neměla tu možnost vidět i jiná zpracování této látky, nemůžu srovnávat, každopádně tato adaptace u mě položila laťku hodně vysoko. Může za to i výborné obsazení herce do hlavní role Hamleta. Innokentij Smoktunovskij je hvězda první třídy a když už kvůli ničemu jinému, aspoň kvůli jeho hereckému výkonu by byla škoda si tuto adaptaci nechat ujít. Naštěstí to však není pouze on, co činí ruského Gamleta natolik výjimečného. I ostatní herci, scéna a vůbec Kozincovo podání divadelní klasiky přispělo ke konečnému výsledku , který skýtá skvělý divácký zážitek.

Na začátku vidíme silnou, neohroženou ženu, která vede Rudou armádu. Vlivem těhotenství z ní tato drsná slupka začne postupně odpadávat. Velký přerod se však nekoná, v závěru v ní stejně opět zvítězí její revolucionářská povaha. Odchod od dítěte a navrácení se do boje, divák vnímá o to hůře, když vzhledem k děsivému proroctví holocaustu víme, jaký osud chlapečka nejspíše čeká. Během celého děje se nám komisařka možná může jevit jako silná žena, toto zdání je však překonáno, když neobstojí ve zkoušce největší, a to být matkou.

Stalker Andreje Tarkovského v sobě spojuje jak typickou rovinu Tarkovského, filozofickou epopej, tak scifi plné napětí, což je možná důvodem, proč si tento film získal i srdce diváků, kteří nejsou zase tak moc „intelektuálně" založení. Zóna ve Stalkerovi je navíc krásnou metaforou života; vcelku ani nevadí, že nevíme, jaké nebezpečí skutečně skrývá, nebo za čím tři muži přesně jdou, protože přesně takové je to i v životě – máme strach, ale nevíme přesně před čím a celý život za něčím míříme, za určitým cílem, ale nejsme si moc jistí, co přesně by to mělo být. Dlouhé záběry Tarkovského jsou zde skutečně pastvou pro oči. Krásná příroda před našimi oči ožívá, osvěžující vodu pociťujeme na vlastní kůži a zelenou trávu cítíme, i když v příběhu vlastně ani nevoní. V kontrastu toho vidíme černobílé a nuzné prostředí, v kterém Stalker žije. Vše aspekty popsané výše činí ze Stalkera mistrovský, dle mého názoru nejlepší snímek Tarkovského.