RockChick

Odpudivě nádherný příběh, který, až na patetický konec, je vynikající směsící krásných barev, poutavého děje, a především roztodivných vůní, čímž se již dostávám k jádru problému. Elementární částicí filmu Parfém: Příběh vraha je čichový smysl a vjemy s ním spojené. Otázka zní: Dokáže filmové plátno v diváku evokovat tento počitek? Jsem názoru, že režiséru Tomu Tykwerovi se to svým způsobem podařilo. Pomocí barev, zvuků, řeči donutí fantazii člověka pracovat tak, že květinové pole skutečně voní, okouzlující vůni flakónů v parfumerii cítíte společně se zákazníky a z pachu pařížského tržiště se vám obrací žaludek. Hlavní hrdina Jean-Baptiste (skvěle ztvárněný Benem Whishawem) není ani tak psychopatickým, asociálním jedincem posedlým vidinou nejdokonalejší vůně na světě, jako je výjimečným stvořením vnímající neobyčejnou krásu okolního světa vůni a toužící onu krásu jako první v dějinách zachytit. Co se týče závěru filmu, budiž omluvou, že tak pitomý je již v knižní předloze a že to není chyba filmových tvůrců. PS: původní hodnocení čtyři hvězdičky jsem změnila na pět. Ať už to konec zkazil jakkoliv, na ten film ještě dlouhou dobu jen tak nezapomenu.

Na československé poměry velice solidní televizní počin. Uvádí nás do prostředí ženské věznice; do prostředí normálnímu člověku neznámého a tím pádem vcelku atraktivního. To je samozřejmě pouze ta slupka na povrchu. Život ve vězení je všechno jen ne atraktivní a ženy v něm každý den svádí jak boj s ostatními spoluvězenkyněmi a bachaři, tak boj se sebou samými. A že je to boj často na život a na smrt se tu dovídáme skoro v každém díle. Co se týče postav, nalezáme zde celou paletu rozmanitých charakterů. Od drzé Barbie, která marně vede boj se závislostí na drogách a při scháňce po fetu uvádí i ostatní odsouzené do ohrožení, po manipulativní a psychicky téměř nezdolnou Grófku a korunou všem postavám je Magorka, která svému jménu jen dodává čest. Většinu postavu divák může buď milovat, nebo nenávidět, nic mezi. Herečky své role tak zvládly, že jim věříte každou jejich emoci a každé jejich slovo.Ohledně rozdílu kvality u obou řad, dvojce dosti ubírá neustále techtle mechtle ohledně návratu Evy Kollárové do věznice. Když se s ní spoluvězeňkyně chtějí dát do řeči poprvé, a Eva na ně slovně zaútočí a pošle je do patříčných mezí, je to ještě zajímavé. Když se to samé opakuje ale už po desáté, asi v šestém dílu za sebou, divák jen obrací oči v sloup. Také bych vynechala scény z Bratislavy, zejména z Eviny rodiny. Scény z vězení totiž určitě rutinný nejsou a bez prostřihů do civilního prostředí by seriál rozhodně neutrpěl. Ke konci snad jen dodat, že se už těším na třetí řadu :) (+ parádní úvodní písnička od Kanyeho Westa)

Ta největší nálož britského humoru v exkluzivním balení s velkou mašlí navrch. Ba co víc, Sandford je drsnější než Bronx a kam se na policistu Angela hrabe Bruce Willis!? Desetkrát i vícekrát lepší než Soumrak mrtvých, a Soumrak mrtvých já mám ráda!

ach jo, zase mi něco nedošlo. Asi jsem se zase dívala na film, který je zcela mimo mé chápání. A to mám přitom Tarkovského ráda...

Faktem je, že párkrát jsem se zasmála. Za hodinu jsem si už ale zaboha nemohla vzpomenout čemu, což asi není zrovna dobrou známkou kvality filmu... Možná to i bude tím, že film mi neskutečně splývá s originálem..., a už jsme u toho. Kdo Twilight neviděl, pravděpodobně nebude vědět, co by ho ve filmu mělo vlastně rozesmát. U dobré parodie samozřejmě vůbec nemusí vadit, že nejste s originálem obeznámení (viz např. Žhavé výstřely). Požadovat něco podobného od tvůrců takových "trháků" jako je Disaster Movie, nebo Děsnej doják však opravdu nemůžeme... Proto dvě hvězdičky. Nebyla to uplně špatná parodie, ale zároveň žádný zázrak. Ale koneckonců co..., vampires just suck! :)

Další z válečných filmů, který z vysoka kašle na nějaké falešné zkreslování skutečnosti. Neskrývá zrůdnost války a její absurditu za hrdinnými činy a vlasteneckým cítěním; není žádná čest, ani hrdinství bojovat za svou vlast, je to jenom příšerná otrava a utrpení. Film Když utichly trumpety válku ukazuje v pravém světle, přesně tak, jaká SKUTEČNĚ byla. Nikdo se tu neobětuje za druhé. Nikdo není rád, že byl povýšen. Vojáci jdou do každého dalšího úkolu s nechutí a sebezapřením. Válečné akce, které ve skutečnosti nemají žádné strategické odůvodnění. Ze zakrvacených úst tu vojákům nepadají žádné válečno-propagandistické žvásty, ale slyšíte jen ironii, pekelný cynismus, a hlavně strach. Obrovský strach, kdy z vás udělají seržanta, ale vy víte, že se na tu funkci absolutně nehodíte. Kdy jste nováčkem v četě a při hlídce jste posláni dopředu, aby jste výpravu vedli. Najednou zjístite, že jste ostatní ztratili, a aby toho nebylo málo naproti vám jdou Němci. Kdy víte, že ve skutečnosti nejdete bojovat, ale jdete zemřít - dokážete si představit tu hrůzu, kterou při tom musíte pociťovat?! Tento film, více než kterýkoliv jiný, ukazuje, že spíše než zachránit svou zemi, šlo vojakům především o to zachránit si svůj vlastní život, a to někdy i za jakoukoliv cenu, ať si už tom myslíte, co chcete. Bohužel i ti kterým se to nakonec povedlo, si s sebou až do smrti ponesou následky...

Příjemná komedie z prostředí moravských vinic. O třídu níž než Bobule, ale ve spleti komedií typu Líbáš jako Bůh, Veni, vidi, vici a podobných ptákovin stále solidně natočený český snímek.

Klidně mě intelektuálové všech zemí ukamenujte, ale u žádného jiného filmu jsem se v poslední době nenudila tak jako u Persony. Tak trochu Bergmana podezřívám, že ve svých filmech spoléhá pouze na dokonalé herecké výkony (a že jsou skutečně dokonalé!) a na skvělou technickou stránku (a že to on umí). Stačí to ale? Mně ne. Děj absolutně o ničem... Hrdinové, jejichž chování nemůže snad ani samotný Bergman rozumět... Nevím, někdo se třeba v tomhle "umění" přímo rochní (a podle hodnocení a komentářů jde vidět, že asi většina...), ale já už do budoucna Bergmanovi říkám s díky NE.

Začátek vypadal slibně, postupně však začal můj zájem opadat a já jen netrpělivě sledovala kolik času zbývá do konce... Zbývalo ho hodně! Jistě, nezastírám Griffithovy zásluhy, které má ve světě kinematografie a důležité postavení tohoto snímku ve vývoji filmu, ale co je moc, to je moc a tohle megalomanské plácání pátého přes deváté bylo opravdu moc i na mě.

Sledovat Velkou železniční loupež za zvuku hudby Ennia Morricone, kterou jsem si při přehrávání filmu pustila, má své kouzlo...