Krasus

Fontána pro Billu

Bojím se bojím, že Spielberg už lepší filmy točit nebude. Bude to stále rozmáchlý, megalomanský srdcař, ale už bez jasnějšího a zapamatovatelnějšího poselství a hlubokého prožitku. Lincoln je představení jednoho muže, ačkoli je děj filmu účelově vložen do hrstky dalších důležitých, ne-li důležitější postav. Problém spočívá v tom, že v paradoxně u nikoho nechápeme jednání v souvislosti k dodatku. Výjimkou je jen Tommmy Lee Jones, ale u něho se to dozvíme až zcela na konci. Lincoln je na drama málo vyhrocený, na mramorizaci legendy málo sebestředný, na historický film je málo kontextuální a celkově je žel neosobní a bez emocí. Famózní Day-Lewis by si zasloužil jednoznačně lepší režisérské vedení a Lee Pace mnohem více prostoru. Výkřik do tmy

Jedovatý maglajs alias obživlé kovové robertky vyvražďují Americký vidlákov o deseti lidech a v mezidobí nám kvete láska, verbálně se popravují komouši a umírají velcí hrdinové. Vrcholná scéna se ve filmu opakuje dokonce čtyřikrát, abychom si zřejmě každý našli kus něčeho hlubšího. Nevídaná lahůdka, která si zaslouží dlouhatánský výsměch a zařazení do Top strop shitu.

David Fucking Soderbergh. U tohodle chlapíka prostě nikdy nevíte, co naservíruje, ale když si dokážete sehnat pořádnej balík peněz, tak proč by ne. Nutno podotknout, že v dnešní době si jen málokterý režisér troufne na totální supervizi. Už jen za to velkej big up. The Knick je velice intezivní zážitek, ale zároveň v sobě skýtá poetickou eleganci a velmi seběvědomé vystupování. Projekt, který je tak poctivý jak jen to jen prvotřídně zvládnuté řemeslo a perfektní obsazení v čele s Owenem, Johnsonem a Hollandem dovoluje. Pokud se bavíme o seríálu roku, tak The Knick vítězí na celé čáře. Knick je prostě úplně někde jinde, než zbytek televizní tvorby a převyšuje i takový hype jako Game of Thrones a True Detective. Čistá sugesce, čistá profesionalita, čistá radost.

Je to shit, bohužel. Jackson se urputně snaží dotknout svého životního maxima, ale tam, kde LOTRa povyšoval na umělecké dílo, u Hobita absolutně selhává. Problémem celé třídílné série je totální sousteděnost na trpaslíky a jejich počínání. Trpaslící jsou přitom z celé devitihodinové výpravy právě ti, jež jsou zajímaví nejméně a nejsem schopen se ani s jedním ztotžnit, natož pak emocionálně propojit. Bitva pěti armád má své silné momenty (počátek bitvy, Sauronovo vypuzení a samozřejmě Šmak), ale útržky nejsou důvodem, proč bych si chtěl pustit Hobita podruhé a to mrzí nejvíce. Zatímco po shlédnutí prodloužených verzí LOTRa stále nemám dost a musím svou závislost doplnit o bonusy na druhém disku, Hobit takovou auru mít nikdy nebude a je to strašná škoda. Škoda o to větší, když tu Freeman hraje co mu síly stačí a táhne děj dopředu. Celé tři filmy mohly být zredukovány na výpravu, boj se Šmakem a Bilbovo břímě s prstenem. Tiscíc a jedna odbočka k ještě méně zajímavým postavám Hobitovi nepomáhají a ještě více ho stahují k potravě pro náctilté američany požírající digitální opium hlava nehlava. Jackson si za 10 let sedne a podívá se, kde by to mohl udělat lépe. Natočí jeden film, s desetinou rozpočtu a já se na to těším. Návrat do Středozemě se totiž nikdy neodmítá.

Gympl byl roztomilým experimentem, kde se amaterská forma hodila. Vejška je ale bohužel ubohým natahováním rádoby dospělejšího věku a vyšších abmicí. Stylem na punk se v téhle sestavě točt nemůže, páč z toho vznikne šílená sračka, jako v tomto případě. Velkje big up pro Evu Josefíkovou a Jirku Mádla, jinak je to ale stoka špíny, jak v závěru zpívá pětsetosmnáctka.

Film, u kterého od prvního záběru víte, jak skončí, ale co pak to vadí, když je Eastwood ve své nejlepší formě? Od prvního záběru víme, jaký je Walter člověk, víme, že bude dvě hodiny trousit rasistický poznámky na účet svých Asijských sousedů a my mu přesto odpustíme, protože tak nějak cítíme, že má Walter pravdu, že všechno co dělá je zpomalenou, nikoliv však méněcenou ódou na stařecké mudrování. Žádný záběr tu není navíc, žádné postava tu nekecá zbytečný pseudointelektuální kecy á la člověk se může změnit. Pravděpodobný vrchol Eastwoodovy tvorby, který jen velmi težce překoná a spíš už se bude jen vykrádat. Gran Torino je film, který můžu vidět zas a znova a vždy mě něčím novým obohatí a to je sakra důvod k maximálnímu hodnocení. Viděno počtvrté a Walter zraje jak víno.

Zbytečnější film aby člověk pohledal.

Brilantní a ryze emotivní zážitek natočený z lásky k městu, jehož genius loci je tu vyobrazen mnohem sugestivněji, než je tomu u Allenových filmů. Absolutní požitek z filmu, jemuž dominuje suverénní režie a Nortonovo zoufalé volání o pomoc. Spikeův tah na bránu je dechberoucí. Snad nikdy jsem se necítil z hlavní postavou tak souzněný a zároveň tak odtržený. One in a million.

Nádherná pocta noir filmu a bezpochyby výjimečný film, jenž se ale až příliš okatě snaží prokázat svou exkluzivitu.