Krasus

Návrat krále v očividně slabší formě a v otrochu horším formátu. Nicméně, stále působivý pohled na jednoho z největších profesionálů v české televizní branži. Povídání o víně je zatím dobrý začátek.

Pustit si téměř tříhodinový dokument o Sennovi dva měsíce po Rivalech je nebezpečné. Získáte totiž pocit, že o historii F1 víte už úplně všechno a nic vás nemůže překvapit. Opak je pravdou, neboť jak Rivalové, tak Senna ve vás probudí obrovskou touhu se toho dozvědět ještě mnohem víc. Mistrovsky zpracovaná freska jednoho poloboha a polosvěta, která potvrzuje pravdilo, že kde smrdí politika, je zle. Senna mě nadchl úplně vším a moje momentální dojmy jsou nepopsatelné. Po skončení jsem si uvědomil, že mě dokumentem neprovázel herec, nýbrž reálná postava se kterou jsem splynul, jakoby to byl kámoš od vedle. Možná takové pocity a dojmy by pravý dokument měl vzbuzovat.

Ke Skyfallu mám zvláštní vztah. Po prvním shlédnutí jsem byl upřímně řečeno v šoku, nebyl jsem spokojený. Něco se mi na tom nelíbilo, ale nedokázal jsem to pospat. Vlastně jsem Skyfall vůbec nepobral. V paměti mi však utkvěli dvě věci - neuvěřitelný Bardem, který by si zasloužil oscarama ukamenovat a retro styl, který naprosto vybočoval z proformy posledních bondovských filmů. Mendes vnesl do ságy velkou porci nadhledu, ale podařilo se mu tam nacpat to, co na Bondovi milujeme nejvíc - vzestupy a pády samotného Bonda. Mendesova prvotřídní režie, v níž nepřímo pokračuje v Nolanových promyšlených, ale věrohodných twistech jde samozřejmě ruku v ruce s mocnym scénáři. Na opět perfektní duo Craig+Dench je radost pohledět a velká radost si vychutnávat vzájemné jiskření. Po druhém, třetím a včera již čtvrtém shlédnutí jsem v němém úžasu a telelím se blahem. Skyfall uctívám a při každém zhlédnutí si ho s velkou chutí vychutnám znova.

Absolutní šablonovitá nuda, který ne moc přesně ilustruje symboliku amerického rock popu.

Hipster look posledních několika let zrežírovaný a lá David Lynch. Téměř nekoukatelná záležitost, přesto pozoruhodný příspěvek do filmového světa a jeho neomezené abstrakce.

Genius loci umí Allen vykreslit stále skvěle, ale tentokrát mám pocit, že Řím vyplnil poněkud prapodivným obsahem. Zatímco V Londýně šlo o servilnost a cílevědomost, v Barceloně o barvitost a temperament, v Paříži o nostalgii a okouzlení, nemohu se ubránit dojmu, že Řím je jen láskyplná, ale nafouklá bublina špatně zahraných emocí.

Jestli je něco, v čem je Gervais vyjímečný, tak je to talent na humorné scény v momentě, kdy je nejméně čekáte. Ono to ale funguje a u Dereka dvojnásobně. Derek má v sobě obrovskou sílu, nejen komediální, ale i tu lidskou a na zcela minimálním prostoru rozehrává nesmírně přitažlivou hru, v níž nejosu ani hrdinové, ani poražení, jen obyčejné lidé z masa a kostí. Zpočátku jsem Gervaisovi nevěřil herecky, ale přesvědčil mne svou precizně a přirozeně zvládnutou polohou. Napodruhé ještě lepší. Neskutečný nářez s hlubokým sociálním přesahem a citlivou atmoškou.

Tenhle film miluju i když vím, že je to amatérské a přeplácané. Nemůžu si však pomoct. Pro mě zásadní film v době, kdy jsem se koukal na dva filmy denně.

Pravděpodobně ten nejdrsnější filmový zažitek. Příběh o tvrdém pádu na totální dno a ještě tvrdším vstávání. Jen dvě věci v životě jsou jisté - každého z nás čeká pád a že už nikdy znovu se nepodívám na North Country.

Od Abramse jsem nic jiného ani nečekal. Po všech stránkách poctivá sci-fi podívaná s pořádnými emocemi na pravém místě. Mocnej scénář, díky kterému není potřeba tlačit na pilu a šponovat tak Star trek koncept do nesmysleného paskvilu. Brilantní záležitost, která mě přesvědčila, že se Hvězdné války dostaly do velmi dobrých rukou