Oralfabet

První série Dextera je absolutně strhující jízda. Fantastická premisa, velice svižné tempo a fascinující protagonista ve středu dění, ztvárněný dokonalým Michaelem C. Hallem, který bez problémů dokáže být nesmírně sympatický i autenticky děsivý. Vedlejší postavy za ním sice dost zaostávají, ale není jim stejně věnováno zase tolik prostoru, většinou slouží jen jako týmoví hráči pro Dextera, který je prostě očividně hlavní hvězdou. Stejně tak i hlavní případ okamžitě zaujme kvůli spojitosti s Dexterem samotným, a s každým dalším odhaleným pojítkem je zajímavější a zajímavější. To vše je ještě okořeněno o lahodně černý humor a parádní hudbu (Blood theme mi od chvíle, co jsem začal se sledováním hraje v hlavě nonstop) a výsledkem je téměř dokonalá série, kterou jsem zhltl asi během tří dnů. 10/10

Wow. Neřekl bych, že mi to nějak zvlášť pomohlo pochopit některé nedostatečně vysvětlené aspekty seriálu, ani to asi nepovažuji za zcela uspokojivé zakončení (aspoň rozhodně ne v tradičním smyslu), ale je to prostě totální audiovizuální orgasmus a nesmírně intenzivní zážitek. Navíc tentokrát na mě oproti původnímu závěru seriálu fungovaly ty temnější momenty plné beznaděje mnohem líp. Rozhodně jsem to napoprvé všechno úplně nevstřebal, ale... Je to prostě něco naprosto unikátního. 9/10

Dobrej houbovej vejvar

Pokud jde o anime, jsem zatím pořád neostřílený nováček, ale dlouhodobě chci tenhle svět pořádně prozkoumat, a tak jsem se rozhodl dát šanci jedné z těch největších klasik. NGE mě chytlo od prvního dílu, hned od absolutně dokonalé úvodní znělky, a i přes různá drobná zaškobrtnutí a nejasnosti, které se po cestě vyskytly, můžu rozhodně říct, že na mě jako celek udělal tenhle seriál hodně silný dojem. O tom, jak se z dětské show o obřích robotech seriál postupně přesune do temného, hlubokého existenciálního dramatu, jsem slyšel už před shlédnutím (byl to hlavní důvod. proč jsem se začal dívat), takže mě tenhle vývoj nepřekvapil, ale některé epizody a momenty mi stejně celkem vyrazily dech, a plynulost, s níž k tomuto přerodu dojde, mi přišla celkem obdivuhodná. Úplný závěr ve mě ale zanechal trochu rozpačité pocity - jsem vždycky pro důkladný ponor do psychiky postav i psychedelické hrátky s formou, ale zdejší provedení mi přišlo trochu repetitivní a mdlé, navíc to celé působilo dost uspěchaně a nějak antiklimaticky, hodně věcí zůstalo nevysvětlených atd... Uvidíme, jak se budu cítit po shlédnutí filmu End of Evangelion, který má asi fungovat jako alternativní verze konce, pokud jsem to správně pochopil... PS: Pen Pen je cool. 8/10

O módu se nijak zvlášť nezajímám, jak by asi mohl dosvědčit kdokoli, kdo mě kdy aspoň na chvilku letmo zahlédl, ale to neznamená, že bych automaticky zanevřel, nad každým filmem z tohoto světa. DWP stojí hlavně na skvělých hereckých výkonech, docela vtipném a (nepočítajíc pár blbostí a klišé) i docela chytrém scénáři, a svižném tempu, které z filmu dělá příjemnou, odsýpající oddechovku. Líbilo se mi, jak málo prostoru tady bylo věnováno romantické lince, protože Andrein přítel fakt nebyl moc zajímavej. Slabších 7/10

První Matrix je dokonalý ve všech ohledech, takže dvojka srovnání s ním nesnáší nejlíp. Ale pořád to vypadá úchvatně, akce je povětšinou fantastická, a ve světě, v němž se příběh odehrává, prostě rád ty dvě hoďky a čtvrt strávím, i když děj je značně videoherní, filosofování leckdy únavné, a postavy začínají působit poněkud ploše. 7/10

Vdát se za chlapa jménem Flap, to prostě nemůže být dobrej nápad... Nevím, co znamená Terms of endearment, ani co znamená Cena za něžnost, a nevím ani moc, co se snažil říct tenhle film, ale nijak zvlášť mi to nevadí. Nejspíš šlo jen o snahu o zachycení plynutí času a všedního života, což se celkem povedlo. Končí to sice tragicky, ale rozhodně to není tragédie. Takové trochu nesoustředěné, ale konzistentně celkem zajímavé, občas vtipné, občas dojemné. Shirley Mclaine i Debra Winger jsou perfektní a vztah jejich postav mi na filmu přišel asi nejpoutavější. Taky se mi líbila ta skupinka divných nápadníků v čele s Dannym Devitem. 7/10

S Insomnií jsem měl víceméně stejnou zkušenost, jako nedávno s Fincherovým Panic Room - u obou filmů šlo o jeden z posledních kousků, co jsem ještě od daného režiséra neviděl, v obou případech jsem očekával, že půjde o jeden z jejich slabších počinů, a ačkoli to v obou případech asi byla pravda, bavil jsem se u nich mnohem líp, než jsem očekával. O filmu jsem toho moc dopředu nevěděl, a fakt mě příjemně překvapilo, jakým směrem se začal v jistý moment příběh ubírat - vyšetřování samotného případu tady vlastně není až tak podstatné. Sledovat Pacinova insomnického, svědomím týraného poldu propadat se hlouběji a hlouběji do temnoty, zatímco skutečná tma odmítá přijít, bylo prostě docela fascinující, a ke konci už jsem tu jeho únavu sám intenzivně pociťoval (čímž nechci říct, že mě film začínal nudit, jen, že jeho výkon byl opravdu přesvědčivý). Williams je taky super, i když ta role je vlastně taková celkem skromná... Je to prostě extrémně solidní kriminálka se skvělým námětem, pozvednutým působivými hereckými výkony a Nolanovými, už tehdy docela impozantními filmařskými schopnostmi, které se plně projevují ve scénách jako byla první honička v mlze nebo ta na plovoucích kládách. 9/10

Tak krásně lidské... Tak krásně britské... Mike Leigh > Spike Lee. 9/10

Po technické stránce rozhodně zázrak. Jinak zábavná, svižná podívaná prošpikovaná chytrými a mnohdy překvapivě dospělými vtipy, která mě navzdory mému indiferentnímu vztahu k looney tunes a neschopnosti usledovat většinu noirových plotů, bavila celou dobu. Občas už bylo snad těch křepčících kreslených postaviček na obrazovce najednou trochu moc, ale skvělá hlavní postava soukromého očka fenoménalně ztvárněná Bobem Hoskinsem udržuje film celou dobu jakž takž ukotven v realitě. Booby trap joke mě asi pobavil víc než bych chtěl přiznat. 8/10