Kytarka

Nevím, zda to bylo mým rozpoložením nebo touto limonádkou balancující na hranici mezi vtipem a trapností, nicméně nejsilnější dojem, který jsem si odnesla, byl ten, že se musím stůj co stůj naučit vyslovit NGochi...

Sterilní, čistý, kamenem osázený svět plný loutek bez emocí. Stereotyp. Léky. Izolace. Totální duševní prázdnota. Zní vám to jako vězení? Taky že je - běloskvoucí ultramoderní žalář je tu popisován za zvuků excelentního soundtracku a působivé práce kamery. Až na občas kostrbaté výkony herců, což ale zřejmě patří k atmosféře celého filmu, mě film fascinoval. Klasifkovat city jako nemoc a postavit je do roviny duševní nepříčetnosti, která není žádoucí, vytváří prostor pro postupnou gradaci příběhu dvou mladých lidí, kteří se rozhodli bojovat. Film vás bude nutit přemýšlet, zavírat oči, možná i kroutit hlavou. Nelze než doporučit.

Kouzelné vyprávění pod taktovkou Tima Burtona? Pět hvězd je málo, ačkoli z temné a mnohem děsivější knižní předlohy nezůstal prakticky kámen na kameni. Skoro jako by se zčásti jednalo o dva různé příběhy, jen s podobným začátkem. Tak nebo tak, téměř nemám slov, utírám slzy a pokud bych se snažila snad napsat nějaké podrobnější hodnocení, zpětně by vyznělo jen jako kýč. Ono by to možná ani nevadilo, jelikož Sirotčinec slečny Peregrinové tak trošku kýčem je. Ale tak pohádkový, skvěle obsazený a působivý kýč aby jeden pohledal. Tleskám.

Neopakovatelné pohádkové dobrodružství, které pravděpodobně dokáže natočit jen Martin Scorsese. Jsem uchvácená magičnem celého příběhu, krásnými záběry Paříže a celým hereckým ansámblem včetně malého, roztomilého Butterfielda, který se tady představuje ve své snad nejkouzelnější roli. Ačkoli je film vyprávěn poněkud pomalu, má svoji atmosféru a svůj poutavý příběh. Uděluji pět hvězd, protože si myslím, že nic podobného už asi neuvidím.

Slabý, třikrát převařený čaj na téma "50x a stále poprvé", ale unyleji, tišeji a nudněji, než by se mohlo zdát. Dějová linka je nestálá, vzpomínkové útržky nedávají smysl, natož reálné pojetí. Vlastně on celý film tak nějak nedává smysl. Nemám tedy, co bych dodala, snad jen díkybohu, že tento film je tak krátký.

Filmy, které nevysvětlí vše, jsou ty nejbáječnější. Aneb co je potřeba doslovně překládat na bandě mladých hardcore nadšenců, jejichž největší zálibou je se (nejen) zhulit přes noc do mrtva? Co je potřeba dodávat k tomu, když se následně udá pár celkem zásadních věcí a mladá krev je nucena přehodnotit, zda to stálo za to? Nic, jen to, že Asa Butterfield mě neustále přesvědčuje o tom, že bez problému zahraje takřka cokoli, a že i takovýhle naoko (s)prosťácký snímek mě na závěr donutí přemýšlet.

Vezmu to tentokrát zkratkou a poměrně v kostce. Dvě děti, každé na své straně plotu, každé s jiným životním příběhem, ale společnou naivitou, krásnou, nezkaženou dětskou křehkostí. Versus krutý svět druhé světové a takzvané konečné řešení židovské otázky. Jak to asi může dopadnout? Film mě sice do slzavého údolí rozhodně nezavedl, ale poté, co jsem se další ráno vzbudila a nemohla jsem jisté záběry dostat z hlavy, jsem věděla, že nechal pořádnou stopu. Dát pět hvězd tedy rozhodně nebyla chyba.

Klasická, šťastná britská rodinka o dvou rodičích a jednom autistickém, leč proklatě matematicky nadaném dítěti dostane jednoho dne zásah do zad v podobě autonehody, kdy jeden z rodičů přijde o život. Máma zůstane na dítě sama a je z něj pořádně unavená, jak to tak u maminek autistů bývá. Víte co? Mohl by to být jeden film z mnoha, který kopíruje, co už jsme určitě viděli, ale Asa Butterfield tady opět předvádí, že je slibným dětským hercem a nezaškodí mu dát i nějakou tu těžší roli. Takže v roli kluka, který v průběhu filmu překonává překážky na cestě byť jen k trošku normálnímu životu a který si i lásku musí vyjádřit vzorečkem, aby ji vůbec dokázal trochu pochopit, mu jeho boje věřím a dávám palec nahoru.

Nejsem kdovíjakým příznivcem sci-fi pohádek z dalekých vymyšlených světů, kde dvanáctileté děti dostávají zodpovědnost málem za celý vesmír, mají rozhodovací schopnosti šéfů nadnárodních společností, znalosti Einsteina a řečnické schopnosti Platóna. Jelikož ani tohle není příliš velkou výjimkou, uděluju dvě hvězdy. První za to, že ten svět byl jakž takž uvěřitelný, druhý za výkon malého Butterfielda. Ten kluk fakt umí hrát. Zbytek filmu byl patos a obracení očí v sloup. Mi dispiace.

Nerozumím tomu, proč o filmu není takřka slyšet navzdory faktu, že vypráví nezakrytě a velmi syrově poměrně zásadní skandál v historii Chile. Emma Watson v jedné z hlavních rolí tady předvádí vskutku povedený herecký výkon a film je vyhnaný do takové dramatické vrtule, že se až do poslední chvíle o hlavní hrdiny bojíte. Bezmoc, ponižování a sadistické choutky úchylného Paula Schäffera pod tichou záštitou nejbližšího politického okolí zbavuje lidi uvnitř Kolonie rozumu, sebeúcty i vlastního zdraví či života. Což prostě nepochopím, ani kdybych chtěla. Nicméně v historii lidstva už se udály různé zrůdnosti, minimálně tedy doporučuji rozšířit si obzory a na tento film se podívat. Věřte mi ale, nic příjemného to není.