Kytarka

My si ani neuvědomujeme, jaké bohatství v tom západním, modernizovaném světě máme. Aby nám to bylo připomenuto, vznikne čas od času film, třeba The Good Lie, který vše ukazuje bez skrupulí a zbytečných příkras. To, jak děcka v Africe nemají co pít, co jíst a jak bojují o holé přežití, zatímco tady se vyhazuje staré jídlo do kontejneru. To, co je pro ta děcka v Africe rodina (nebudu spoilovat, ale počkejte si na konec), zatímco tady to znamená pár telefonátů příbuzným za rok. Řešíme kraviny a tenhle film to krásně ukazuje. Pět hvězd. Kdybych mohla, dám víc.

Předčítač je zvláštní, poněkud studeně vyprávěný, ale i přesto dosti hluboký a rozvrstvený příběh. Kate Winslet i zde hrála svoji roli hrdě, ačkoli jí zde ubrali dosti na kráse a pořádně přidali na přísnosti. Její rolí je žena, která je natolik hrdá, že stůj co stůj chrání své tajemství, svůj veliký společenský handicap, za všech okolností. Doslova. Nepřeje si, aby se o ni někdo staral, aby ji litoval nebo pochopil. V tomhle ohledu je vše v pořádku, postavy s podivnou náturou já nejradši. Snímek by to byl ještě o něco lepší, kdyby pan režisér vynechal zbytečně dlouhé, vzájemné si civění herců z očí do očí. Možná to má navozovat napětí, na mě to však působí zbytečně tupě a již od dob Twilightu mám k tomuto jevu teorii o tom, kterak herci zapomněli text a čekají, až jim ho pošeptá nápověda. Škrtám tedy jednu hvězdu a dávám pouze čtyři.

Je zajímavé, jak čas mění vnímání. Jako naivní, nezralá dvacítka jsem obdivně hleděla na tento typ filmů od začátku až do konce, hltala Bravíčko a mou nejoblíbenější spisovatelkou byla Lenka Lanczová. Střih, klapka, akce o deset let, moře filmů a nespočet knih později a Kytárka v parném, pozdně srpnovém večeru přemýšlí, jakou nenáročnou slaďárnu by si tak pro ukrácení volné chvíle jen pustila. I pustí si Krásnou pokojskou a s nostalgickou slzou v oku vnímá první záběry a latinskoamerický hudební podkres. Střih, klapka a další akce při závěrečných titulcích a já tady sedím s hlavou v dlaních a na mých rtech se usazuje nevěřícný úšklebek: Byl ten film vždycky tak hloupý? :)

Pokud jste citlivá povaha nebo matka malého kluka, v klidu si pusťte něco od Pixaru a tento snímek s radostí vynechejte. Tenhle film, zasazený do dvacátých let minulého století, totiž pracuje s tématem, které není zrovna z nejkrásnějších. Jen si to představte. Máte syna, který pro vás znamená úplně všechno, a najednou je pryč. Po pěti měsících jej policie najde... Ale ouha. On to není Walter. Není to váš syn. V tu chvíli se rozezní zvonkohra policejních intrik zavánějících svým prolhaným pachem až ke dveřím pokoje 18 psychiatrické léčebny. Rozběhne se kolotoč událostí a rozhoří se touha po spravedlnosti. Inu... Velmi reálné a dosti bolestivé vyprávění.

Kdybych na tomto webu mohla výjimečně udělit víc, než pět hvězd, tak to pro tento film udělám. Udělila bych jich deset. Dvacet... třicet... šedesát... Klasický příběh o setkání dvou žen z naprosto odlišného zázemí je zde obohacen ještě o jednu rovinu. Rovinu ztráty. Ať už je to ztráta poslušnosti tělesné schránky, kdy z tiku u klavíru dojde až k neschopnosti mluvit, nebo ztráty pocitu, že jste součástí kolektivu a že vás ještě někdo v tomhle stavu vůbec může ocenit. Neuvěřitelně silný příběh na svém konci vyvrcholil v naprostý nedostatek kapesníků v nejbližším okolí jednoho konkrétního diváka. Tleskám, s údivem smekám pomyslný klobouk a přeji si, aby takových filmů bylo co nejvíce.

Ráda bych řekla něco, co by tomuto filmu dodalo na lesku a úctě. Opravdu velmi ráda bych tento film pochválila... Ano, tvůrci vybrali krásné prostředí plné bohatých lidí a jednoho fešného krasavce, který má těžký život a rozhodne se jej ztížit i ostatním. Vybrali Emilii Clarke. Jupí. Nicméně když si odmyslím vizuální stránku, která je vážně přepečlivě nacukrovaná, zbyde jen unylý děj, hloupé dialogy (včetně hlavního hrdiny a jeho tendence oslovovat partnerku příjmením - to už tady přece tolikrát bylo), obočí Emilie Clarke tančící divoký dvouhodinový čardáš, pokus o dojemný konec a mé rázné stisknutí tlačítka stop ještě před náběhem závěrečných titulků. Uf. Takhle opravdu ne.

Potlesk pro Sigourney Weaver. Tak dobře napsanou a věrohodně zahranou roli aby člověk pohledal. Roli autistické matky, která nezná emoce, nechápe, proč by měla chtít někoho vidět, nerozumí tomu, co to je ztráta, bolest... Linda si žije svůj život uzavřený v neprodyšné ulitě a okolní svět ji nezajímá. Miluje sníh a pořádek. Neví, co má dělat, když jí někdo upřímně říká, že ji má rád. Neumí na to reagovat. A já jí to v tomhle filmu věřím.

Lásky čas je soubor obrázků a myšlenek, který nejdřív roztomile cintá o tom, kolikrát je možné něco pokazit, než to uděláte správně. Během dvou hodin se z něj ale stane nádherná, hluboká etuda na téma "carpe diem" . K tomuto dojmu značně přispívá i fakt, že v posledních patnácti minutách filmu dostaly mé slzné váčky řádně zabrat. Působivě, dojemně a citlivě natočené pojednání o tom, že život není radno nechávat si proklouznout mezi prsty. Tleskám, klaním se a jdu si pro nový kapesník.

Celkem zvláštní, prapodivný film o lásce na všechny způsoby. Lásce opětované i platonické, současné i té pro příští životy. Lásce sobecké, opičí, zákeřné i nenávistné. Lásce bývalé i nynější. Lásce k hudbě, mongoloidnímu dítěti i k prazvláštním prostřihům ve filmu. Ze snímku nejsem příliš moudrá, nicméně dovolím si alespoň vyzdvihnout vydařený soundtrack.

Vezměme si to po pořádku v kostce - parta hic kolem Four a Tris se rozhodně přelézt zeď a zjistit, co se skrývá za ní... Téma fajn. Nicméně ten futuristický kabátek, do jakého se film nechal odít, je poněkud přehnaný, zprvu jsem měla dost často dojem, že se koukám na bandu malých dětí nadšených z nových hraček. Má to i pár logických děr, kupříkladu Four se v první polovině filmu zničehonic převlékne z bílého šatstva do tmavého. Kdepak ho vzal? A jak to, že naše parta naprosto bez problémů rozumí slovům, jako je genetická modifikace, DNA a podobně, když celé své dosavadní roky všichni věnovali jedné jediné činnosti? Tris, člověk, který vždy všechno zpochybňoval a v prvním díle dal na budku celým dvěma frakcím, najednou uvěří chlapíkovi v kvádru a nechá se zkoumat ze všech stran jako ovečka. A tak dál, a tak dál. No ale abych to jen nehanila. Líbilo se mi napětí mezi hlavními postavami, akční scény včetně dronů, které "prostě chceš", a závěr by snad mohl i ukončovat celou sérii, je vskutku výborný. Dávám tři hvězdy - ani ryba, ani rak. A uvidíme za rok :)