Kytarka

Kamera - jednička s hvězdičkou. Dialogy - no, vzhledem k omezeným podmínkám asi tak za dvě. Příběh? Ten je na žolíka. Totalitní společnost, která ženám ukradla všechna práva, včetně rozhodování o tom, kdo bude obydlovat jejich dělohy. Mrazivé, těžké, ale parádní. Pět hvězd jak vyšitých.

Totální orgie, k dostání na Netflixu! Tenhle seriál už si pouštím potřetí a všechno je to krásné, láskyplné, nebezpečné, úchylné, rozkošné, nelítostné. Sourozenci Wachovští si zaslouží obdiv a klobouk dolů. Tohle je audiovizuální orgasmus, přátelé.

Sorry, ale ne. Dialogy na úrovni pomocné školy a příběh jako rozervané leporelo. Neustále se opakující Reverie od Débussyho - tu skladbu miluju a vážně si nepřeju, aby mi ji někdo takhle zprotivoval. Nic tady nedávalo smysl a čím dál častěji jsem se přistihovala, že jen čekám na další logickou díru, kterou bych mohla nahlas okomentovat. Ne, takhle ne. EDIT po zhlédnutí druhé řady: Oficiálně prohlašuji Westworld za nejnudnější a nejnepochopitelnější seriál. Výborný jako ukolébavka před spaním, jinak prakticky nechápu, proč do tohoto tvůrci vrazili tolik peněz.

Jednu hvězdu za letištní prostory, druhou za Hanksovo peckovní zvládnutí východního přízvuku. Ale jinak - co to bylo? Příběh byl neuvěřitelně plytký, ačkoli se jej scénáristé snažili bohatě rozvrstvit. Možná byla chyba v tom, že žádná z těch vrstev se nakonec pořádně nerozjela. Po hodině už jsem sledovala, kolik mi do konce filmu ještě chybí, a přemýšlela, jestli to chci vůbec dokoukat. Závěr tak trochu na hlavu, po americku, vánočně, v závějích sněhu, aby nás všechny hřálo u srdíčka s vůní purpury. Nejspíš. Na mě tyhlety cancy bohužel nefungují za žádného počasí a tak dávám dvě hvězdy a lámu hůl.

Nemám ráda cirkusy. Nemám ráda muzikály, včetně mocně oslavovaného La La Landu. A ne, nemám ráda protivně, nepřirozeně hezké herce, včetně Zaca Efrona. Ale na doporučení jsem si pustila Největšího showmana a ač jsem se tomu bránila, film mě nečekaně dostal a hudba mi stavěla chloupky na pažích. Největší showman je moc hezká pohádka o tom, jak vlastní pílí a snahou můžete svůj život otočit naruby a splnit si všechna přání. Vystoupit z komfortní zóny a zábavným způsobem ukázat světu, že jsme si všichni rovni. Dvě hodiny utekly jako voda a na tváři mi zůstal úsměv a malá slza. The noblest art is that of making others happy.

Řeknu to stručně - Deadpoola buď milujete, nebo nenávidíte. Jeho třeskuté vtipy, úchylárny a dobytčárny jsem si během prvního filmu zamilovala natolik, že jsem ochotně vyrazila do kina na pokračování. A lámala jsem se smíchy. Stálo to za to!

Mno, až na ten jeden díl, díky kterému se divák vrací do minulosti a který ten fičák celkem pozastaví, jsem se bavila přímo královsky. Hlavní hrdina sice na první pohled totální nesympaťák, ale jeho chladnokrevné kecy mě ohromně bavily a stěžejní myšlenka na jakousi vylepšenou verzi reinkarnace taktéž. Během těch deseti hodin jsem si s přehledem zakusila všechny emoce, co si divák může jen usmyslet. Takže dobrý, pět hvězd můžu s klidným svědomím dát :)

Už pěkně dlouho jsem se na nic netěšila tak moc, jako na film Ready Player One. Z knihy jsem byla unešená, přečtenou jsem ji měla za dva dny a byl to ten typ knihy, kdy prostě nemůžete dočíst kapitolu a jít spát. Ze zprávy, že film si bere pod režisérská křídla maestro Štefan, jsem byla tenkrát taky v solidní euforii. V uplynulém týdnu jsem v jednom kuse koukala na rozhovory, sjížděla dostupný soundtrack a četla recenze. Z těch jsem ale nabyla dojmu, že jsem absolutní protiklad ideálního diváka. Psalo se tam – čím víc máte nakoukáno, tím víc vás to bude bavit. Well… Ti, kdo mě znají, vědí, že když se mě zeptají „vidělas tenhle film?“, tak v 95 % případů zakroutím hlavou a v polovině takových situací ani netuším, že ten film existuje. Neviděla jsem Star Wars, ještě před týdnem jsem netušila, co je to DeLorean, ságu filmů o Harrym Potterovi jsem viděla až tak dva roky nazpět a Osvícení jsem si pustila poprvé v pátek večer v rámci domácího úkolu. Jsem totální lama na filmy, takže čím víc se blížil den D, hodina H, tím víc mi vrtalo hlavou, co mi to v tom kině vlastně dá, když nepoznám jedinou hlášku ani postavičku… Bude ten příběh a akční cvrkot natolik silný, aby dostatečně přebil fakt, že prostě „jenom čtu“? Střih, klapka a moje pocity po návratu z kina: Mno. Opravdu jsem se utvrdila v tom, že pokud se člověk na něco moc těší, většinou bývá zklamán. Nutno uznat, že graficky se na tom tvůrci fakt vyblbli a pokud bych měla hodnotit jen to, co běželo na plátně, pak bych dala plnou palbu a prohlásila to za absolutní audiovizuální orgie. Popkulturní odkazy asi taky fajn, něco jsem pochytila, ale pokud na tomto chtěl páně Spielberg vystavět celý film, tak jsem vážně asi špatnou cílovou skupinou. Měla jsem po odchodu z kina dost smíšené pocity, honily se mi hlavou výrazy typu digibordel a slátanina… V mých kritických očích ani barevný svět OASIS nemůže zastřít fakt, že příběh odehrávající se přede mnou byl děravý jak kostka ementálu. To, že se kniha a film liší, jsem věděla dopředu a vůbec mě to nepřekvapilo, ale doufala jsem, že po odchodu z kina budu mít minimálně podobné pocity jako po dočtení knihy. No… Ne. Takže verdikt? Na film se už asi nepodívám. Ale knihu si strašně ráda přečtu znovu.

Těžký, romantický, ale stále důstojný film o tom, jak jde život dál poté, co začnete postupně přicházet o jednotlivé smysly. Chuť, sluch, i zrak... Pět hvězd je málo a můj komentář je tak krátký jedině proto, že po takovém filmu netřeba prázdně plkat...

Tohle není pro slabé povahy. Už úvodní stopáž nabídne přehlídku mírně šokujících výjevů, u kterých nedoporučuju večeřet, a relativně dlouho může trvat, než si dáte jedna a jedna dohromady. Všechno je popsané tak reálně, že si říkáte - moment, jak se tohle mohlo stát, když přece to a to vypadá úplně jinak? Mno, vskutku zajímavé dílko. Včetně závěru. Po původním váhání dávám s přehledem čtyři hvězdy.