Kytarka

Zatím toho nedovedu ohodnotit moc kromě CGI efektů (nic moc), emoční zainteresovanosti (moc ne), a sympatičnosti herců (blížící se nule). Film je rozdělený na dvě poloviny a tak budu velmi pravděpodobně moudřejší, až uvidím tu druhou, jelikož v první se pouze vypráví a flashbackuje. Tak uvidíme. Prozatím 2 hvězdy.

S. S. Rajamouli je můj nový hrdina mezi režiséry. RRR jsem viděla prozatím třikrát v relativně krátké době, pokaždé od začátku do konce s bradou přilepenou k podlaze. Tahle epická bromance story nadupaná CGI zvířaty, digitálními efekty a občas solidně přepálenými akčními scénami dokáže způsobit časový paradox, kdy tři hodiny trvají sotva dvacet minut. V tomhle filmu není ani zas tolik B/Tollywoodu, jak by člověk očekával, zpívá či tančí se jenom párkrát a vždycky to sedne jako hrnec na prdel. Myslím, že žádnou podobnou, barvami jásající, kulervoucí akčňárnu krásně oslavující přátelství dvou sympaticky urostlých chlapíků jsem snad ještě neviděla. Každá zlomová scéna je protkaná nějakou silnou emocí, která vás nenechá odejít. Bheem & Raju for the win!

Hezká, bohatými barvami a kouzelnými efekty opředená pohádka o podvodnících. Tedy, lidmi i nelidmi žijícími (částečně) pod vodou. Dějově by to mohlo mít klidně hodinku a nic by se nestalo, ale ty scenérie byly fenomenální a velmi uvěřitelné. Je znát, že peníze šly hlavně do vizuálna. Ocenila jsem milé dějové reference na předchozí Cameronovy filmy, zejména Titanic z toho občas celkem vyčuhoval a vyluzoval úsměv minimálně na jedné tváři. Dávám čtyři hvězdy, tu jednu ubírám za vážně o něco slabší děj, nežli co by se z toho dalo vytřískat.

Všichni v tom jedeme spolu a není čas čekat. To je hlavní poselství dokumentu "Eating OUr Way to Extinction", který výpravně popisuje, jak moc v pr*eli naše planeta začíná být jen kvůli naší rozežranosti. Doslova.

Brr. Po seriálu Dr. Death další do morku kosti mrazivá psychárna o člověku, který zneužívá bezbrannosti pacientů a benevolence špitálů. Eddie Redmayne tyhlety divnolidi umí zahrát výborně, minimálně hodinu mi běhal mráz po zádech. Ve chvílích ticha bylo řečeno víc, než co dovedla vyřčená slova. Pět hvězd, bez debat.

Asi budu za černou ovci, ale když se hodinu a půl nudíte, poslední půlhodina už to nevytrhne. Kýčovité dialogy, opakované hlášky, dlouhé pohledy z oka do oka, nelogické sestřihy jistých scén, a tak. Což o to, závěrečná akční sekvence měla švih, ale byla taky třeskutě předvídatelná. Nemůžu dát víc než tři hvězdy - první za Milese Tellera, druhou za tu poslední půlhodinu, třetí za comeback filmu samotný. Nicméně se obávám, že to šlo udělat líp. Je mi líto.

Nemůžu si pomoct, tenhle film se mi svou přitroublou genialitou naprosto trefil do nálady. Takhle dobře jsem se dlouho nezasmála. A Michelle Yeoh je zase skvělá, jako vždy.

Dokument natáčený na Novém Zélandě, pojednávající o vlivu mlékárenského průmyslu na životní prostředí. A nedělejme si iluze, že je to u nás lepší. Živočišný průmysl je prů*er pro celou planetu, a to odkudkoli. Snad nám to dojde dřív, než bude pozdě. Do té doby se aspoň můžeme podívat na Milked a zamyslet se nad tím.  "The planet can provide enough food for human need. It cannot provide enough for human GREED."

Temné, úzkostné, úchylné, morbidní. Těžkotonážní. Odpudivé. Zaleze za nehty a vrtá hlavou. I já jako divák se po shlédnutí téhle fantasmagorické, velmi dobře napsané eskapády přistihla při myšlence, zda jsem stále ještě normální.

Hezké, uhlazené, s mírným kouskem nadpřirozena, a také s Henrym Goldingem a Michelle Yeoh. V pořádku, může být. V tu chvíli se i Emilia Clarke a poskoky jejích nadočnicových oblouků dají docela dobře zvládnout. Je prima mít ve filmech nějaký ten balanc.