dawe04

Po třech letech se vizionář Darren Aronofsky vrací se symbolickým hororem mother!. Režisér skvělých a divácky srozumitelných snímků Pí a Requiem za sen pokračuje svoji autorskou mašinérii, kterou započal ve filmařsky kontroverzní Fontáně. Černou labuť jsme ještě žrali, Noe už byla pouze egoistická slátanina a popravdě, matka! chvílemi chodí po obou březích zároveň. Jennifer Lawrence a Javier Bardem jsou zdánlivě harmonický pár žijící na samotě u lesa, kde se ona snaží rekonstruovat jejich hnízdečko a on napsat další mistrovské dílo. Od podivné návštěvy creepy párečku Eda Harrise a Michelle Pfeiffer a jejich synů se film zvrhává v náročný kolos plný symboliky, alegorie, slepých uliček a šokujících obrazů. Z matky! se tak stává blahodárná umělecká mana, která ve vás bude vyvolávat pocit, že sledujete něco výjimečného a trýzní vás tím, že všechno nestíháte chápat. Anebo ten nejkrutější jed, kdy budete u filmu trpět a pravděpodobně odejdete z kina. Sledování hereckého koncertu Jennifer Lawrence, která je smířlivá, nechápavá, trpící, milující je fascinující, stejně jako bublání režisérova ega ve všech součástech filmu. U tohoto filmu však doporučuju si dopředu zjistit, co tím chtěl Aronofsky předat.

Návrat do do světa létajících aut, nasraných stromů a máslového ležáku skrze nového hrdiny Mloka Scamandera mi celou dobu nabízel srovnání se Star Wars. Vracíme se do dobře známého prostředí, přestože obě frančízy byly úspěšně zakončeny, máme tu nové hrdiny, pomrkávání na staré známé a náběh na další balíky peně...ehm neméně svěží a originální pokračování. Já osobně už se zpátky do světa třikrát zrestaurované hvězdy smrti netěším. Fantastická zvířata na to jdou podobně, ale přece jen (naštěstí) trochu jinak. Máme tady nerdovského hrdinu (a jak se následně ukáže, s mírnými ekoteroristickými sklony), který přijíždí s kufrem magických potvor do New Yorku, aby tady vykonal jednu svoji záležitost - a zvířata samozřejmě zdrhnou. Paráda, vždycky mě zajímalo, jak funguje čarodějný svět za hranicemi Anglie (potažmo Evropy), Yates s Rowlingovou si tady vyhráli díky dobovému zasazení (zkostnatělý systém), jazyku a stereotypním reáliím. Jsem vlastně rád, že se dvě hodiny komediálně nehoníme za faunou, která si pohrává tu trochu s dětinskostí, tu s roztomilostí (kleptomanský ptakopyskoježek vede). Fantastická zvířata ve skutečnosti hrají i na temnější notu (což je logické, generaci vychovanou Potterem si chlupatými příšerkami nezískáš). Překvapivě se zde otvírají náboženská a sociální témata (anti-witch sekta), která ale nakonec pracují pouze povrchově a stereotypně a celé to sklouzne k největší slabině filmu. Zvířata jsou ve finále matoucí honička na (SPOILER) digitální smog. Nic nového se tu neodehraje, na druhé straně, sympatické osazenstvo a vkusně dávkované pomrkávání na fanoušky Pottera - teď se starwars/potter paralela uzavře - důstojně startuje sérii, o kterou by mohli mít diváci zájem, protože se s ní pracuje bez recyklace. A tak se na další film vlastně docela těším!

I když jsem se zařekl, že na další Star Wars po tom loňském failu nepůjdu, mám slabou vůli a podlehl jsem Síle. Mašina na generické povídačky Disney tentokrát zlákal nepříliš ostříleného Geretha Edwardse, který zaujal Monstrem a remakem Godzilly, ovšem jeho styl u obou filmu nevyhovoval každému (rozuměj nebylo to barevné, nehláškovalo se tam a bitky nebyly snímané ze všech možných nerealistických úhlů). A měsíci Jedho div se, ono to jde. I když to teda opět dře a řekněme si to na rovinu. Nevěřím, že nás jakékoliv Star Wars uchvátí tak, jak bychom si přáli. Rogue One trpí několika neduhy, na kterých se podepsaly zásahy studia i Edwardsova ještě ne úplně jistá režie. Úvodní půlka je klipovité navštěvování planet a seznamování se s kvantem postav v čele s opravdu sympatickými Felicity Jones, Diegem Lunou, Madsem Mikkelsenem a Donniem Yenem. Nehledě na to, co se píše v českých recenzích, postavy jsou dostatečně prokreslené, motivované a za mě, všechny bych klidně šoupl do hlavního děje. Rogue One je totiž doplňkovým příběhem o získání naděje na zničení právě dostavěné Hvězdy smrti (ano, je tu opět Hvězda smrti, ale je to ta původní a ne nová, uf). A tenhle status vsuvky filmu notně pomáhá, neboť si film jede po vlastní ose, není tu takový fan service a Edwards na diváka 130 minut zuřivě nemrká starwarsáckými suvenýry z dob minulých (což pro některé může být značné mínus). Druhá polovina rozjíždí navíc opravdovou jízdu, kterou jsme v sedmičce marně hledali a konečně si připadáme jako v Předaleké galaxii. Výborně natočená, osudová, akční, zábavná - navíc s opravdu překvapivě dobrým závěrem a lahůdkovým koncem. Který dokonale potlačuje dojem, že jde vlastně o dost zbytečný film, který do univerza nic nepřináší. Je to ale poctivá story, která skoro ve všech směrech napravila reputaci po minulém selhání. 7,5/10

Velmi pomalé, velmi nenápadné a velmi maličké drama. Nichols dramata fakt umí a jde vidět, že se mezi nimi cítí jako ryba ve vodě, Mud (2012) však nepřekonává ani příběhem podle skutečné události o smíšeném páru v 60. letech, který stíhá zákon pro nedovolené manželství ve Virginii. Richard Loving a jeho žena Mildred však hlasitě nebojují za svá práva, ba ani hlasitě netrpí útlakem bělošské většiny. Prostě se rozhodli, že se vezmou a přijímají následky svého činu, i když je odmítají pochopit. Úplnou, nenásilnou náhodou jednoho dne pošle Mildred dopis ministru Kennedymu a jejich případ se začne projednávat před Nejvyšším soudem, což vyústí ve zrušení onoho zákazu manželství smíšených párů. Rich je velmi apatický k šanci nastolit spravedlnost, Mildred se snaží o něco víc, ve výsledku ale chtějí být tihle dva prostě spolu, milovat se, vychovávat děti. Tahle nezvyklá poloha charakterů dramat z doby utlačování práv černochů klade zajímavé nároky na herectví hlavních představitelů, Joel Edgerton a Ruth Negga jsou minimalisticky bravurní, dáma to dotáhla dokonce na oscarovou nominaci. Je to řemeslně zvládnuté drama, které sází paradoxně na nedramatičnost a v záplavě podobných snímků bohužel úplně nevyčuhuje, za uklidněné pojetí však palec nahoru. Nichols však na své opravdové velké drama ověnčené několika nominacemi stále čeká.

"So this is the America Trump is speaking to..." - Trochu jsem si upravil citaci z diskuze na IMDB ale jo, sedí to. Hell or High Water je neowestern, nově se rodící žánr, kde se kovbojové neprohání na koních po prériích nahánět indiány, nýbrž se v současném texaském zapadákově kodrcají ve starých kraksnách a náhaněni jsou leda tak oni sami - dluhy, bankami a korporacemi. Ani Indiáni už kolem ohně neuctívají velkého Mahea, nýbrž se potýkají s alkoholem, křivdou minulosti a hazardem. Ta část "American Dream" Spojených států na tuhle oblast a lidi kašle a tak si dva bratři (Foster, Pine) pomůžou k lepšímu životu přepadáváním bank. Na stopě je jim dosluhující šerif (Bridges) a jeho indiánský parťák. Hell or High Water je skvěle napsaný a poctivě natočený western heist, kde není kladen důraz na akci a narativnost, nýbrž na skvěle vykreslené charaktery a sociální kritiku současných "sit-with-gun-on-farm-porch" oblastí Spojených států. Sluncem vyprahlé depresivní podívané dominují vynikající herecké výkony a opravdu silné finále.

Novinka studia Disney mile zaskočila silným příběhem z prostředí polynéské kultury, kterou překvapivě nedegraduje pro potřeby anglosaského diváka. Moana je navíc po dlouhé době opravdu silná a sympatická hrdinka, která se obejde bez statečného prince a zbytečného románku. Na cestě má jen hodně blbé (a hodně vtipné) kuře HeiHeie (jehož komická charakteristika připomíná Disneyho rané grotesky s Mickeym) a narcistického poloboha, jež nedosahuje i přes chvástání Moanině odhodlanosti. Mytologie příběhu rovněž dokáže překvapit svěžestí (hrátky s mořem, tetování Mauiho), stejně nádherná animace tropického ráje. A jelikož je to Disneyovka, nevyhnou se Moaně ani semtam utahané self-empowerement cajdáky a lobotomické gagy, které Disney variuje už 100 let a předpokládám, že dalších sto ještě bude. Nicméně, velmi povedený animák do sbírky, rozhodně bych radši viděl si holčičky hrát s malými Moankami, než s princeznami z frigidně sexistického Frozen.

Začnu narovinu. La La Land jsem si neskutečně užil. Sám, ve starém divadle plném důchodců, mladých párů a maminek, co od 50 odstínů zřejmě občas zabloudí na něco, co má náhodou 14 nominací na nejprestižnější filmové ceny. La La Land je totiž ukázkou naprosto precizně a poctivě zvládnuté filmařiny. Je to nádherná malba filmového řemesla. Vynikající hudba a písničky podšité jazzovou muzikou, kterou Chazelle přetáhnul z Whiplashe (kolikrát jsem ten film měl živě před očima), vynikající práce s kamerovými pohyby, senzační střih, kostýmy, výprava – v hlavní roli Los Angeles za stmívání a rozbřesku a hlavně fantastická práce s osvětlením. Všechno to pod taktovkou skvělé režie Damiena, jež prokazuje svojí uměleckou genialitu! Ve dvaatřiceti ukočírovat takhle technicky komplexní film! Gosling je přesně tím, kým chce každý z nás chlápků být a Emma je pohádkově okouzlující. Příběh je bez debat poměrně jednoduchý a přímočarý, nicméně si to neplést s povrchností! La La Land má v sobě sice banální, ale velmi propracované myšlenky o snech jednotlivců a jejich proplétání se společným životem zamilovaných. Přestože jde o poctu klasickým hollywoodských příběhům, Chazelle jde i okolo. Máme dokonalou lásku, takže nás naše neúspěchy nezlomí? Ne! Viset na někom nás šťastnými neudělá (THANK YOU!!!) a honbu za splněnými sny ukazuje La La Land spíše v posmutnělém světle.Vše je vyobrazeno někdy až příliš sebestřednou uměleckou narací (scéna kdy Gosling a Stone spolu za rozbřesku nad LA stepujou a zpívají kolem lampy je až kýčovitě krásná). Podobných uměleckých obratů je La La Land plný (když Gosling s Emmou diskutují o tom, že se jazz pouští jenom jako kulisa ke konverzaci v restauracích – a pak při jejich první společné hádce u večeře hraje jako kulisa....jazz, Goslingova vášeň a později i Emmina) nebo závěrečné Goslingovo klavírní solo, kde obraz retrospektivně ukazuje jiný příběh, který by se stal, kdyby některé události se odehrály jinak. La La Land je vynikající film, který si všechny ty nominace právem zaslouží a chápu, čím učaroval akademiky.

Manchester by se dal zařadit mezi poměrně standardní maloměstské dramata se zlomenými hrdiny, kteří se snaží najít zpátky nějaký opěrný bod ve svých životech. Lee je nabručený chlápek, na kterém jde vidět, že se mu něco hrozného stalo. Při další denní rutině mu zavolají z nedalekého Machesteru, že jeho bratr zemřel a zanechal po sobě šestnáctiletého puberťáka. Lee se vrací na místo u moře, plné bolestivých vzpomínek a musí se postavit novým zodpovědnostem a starým ranám. Čím tedy film scénáristy a svátečního režiséra Kennetha Lonergana tak zaujal? Především v pouhých náznacích rozkrývání minulosti (až na jednu výjimku, která je natlačena až příliš na slzné kanálky), divák si tak má možnost příběh skládat sám a představovat si, jak se některé pasáže odehrály (emotivní rozhovor Leeho a Randi). Zároveň se netlačí na pilu a spoléhá se na herecké představitele. Na Caseym Affleckovi vidíte každou emoci, kterou prochází a čtete z jeho projevu neuvěřitelně živou postavu. Casey si letos hrdě pro toho Oscara dokráčí a Michelle Williams ve svých třech delších scénách dokazuje, jak skvělou herečkou je (pořád nechápu, jak kravka z Dawsonova světa může tak skvěle hrát). Manchester by the sea je spíše výborně napsané, než natočené drama, které si zaslouží nejen místo u moře, ale i na Oscarech.

Generační černošské drama, které nenásilně pojednává o problémech sexuality, drog a sociálních rozdílů je jedním z hlavních favoritů. Pravdou je, že těžko říct, čím zrovna tohle hodně dobře napsané a natočené drama (skvělá kamera) tak vyextázovalo kritiky. Plusem je veliká subtilnost, která netlačí na pilu a soustřeďuje se na Chirona, který to v životě zrovna nevyhrál. Ve škole ho šikanujou, matka jede v drogách a tak nějak tuší, že postelí mu neprojdou žádné big ass bitches. Herci jsou dobří, vyzdvihnout musím feťáckou Naomie Harris, ,kterou jsem před deseti lety označil za herečku budoucnosti a po všech těch nevýrazných Moneypenny ztvárňuje i na malém prostoru nechutně živelný charakter. Jenže Moonlight tak nějak nevybočuje z řady klasických dramat, jež se ve filmových archivech válí spousty a přiznám se, že jsem čekal o dost více.

Lion je klasické lost&found drama o indickém chlapci, co usne ve vlaku a už není schopen najít cestu zpět ke své rodině. Podle skutečné události samozřejmě. Lion je ze všech nominovaných asi největší křikloun o Oscara, kadence slzopudných scén je až příliš vysoká, což je škoda, protože jde o docela zajímavý příběh se solidními herci.