dawe04

Hodina a půl čisté hrůzy na chatě uprostřed lesů nabývá nových rozměrů - a nebudete se bát jen o výbornou Liv Tyler!

Brutalita je moderní. Chan-wook Park však omezil brutalitu klasickou, místo toho používá brutalitu psychologickou...Saw, vrať se! Emocionálně dynamický a vystilizovaný je OldBoy každopádně, psychický rozklad hlavního hrdiny (výborný Min-sik Choi, zapamtovat tohohle týpka!!!) duši drásající, k tomu neuvěřitelně úderná pointa, naturalistické výjevy trhání zubu kladívkem, pod kůži pochodujícím mravencem, pojídání chobotnic zaživa...Proč ne za plný počet? Pro evropského dívaka je toho na jedno kouknutí příliš moc, po druhé už to ztrácí kouzlo. PS: Hlavní hrdina má cool účes!

Na dnešní poměry dobrý náměť s hutnou "kouřovou" atmosférou a naprosto božskou Evou Mendes.

3/10 - Jak dokáže Korejec zmršit korejskou legendu - Béčkový název slibuje tuhý boj digitálních monster, který na pár minut skutečně nastane. Nicméně si režisér nevybral, zda točí poetickou fantasy (námět má skvělý filmový potenciál, krásná legenda!) nebo monster horor. Nevychází mu ani jedno, scény na sebe z nepochopitelných důvodů vůbec nenavazují, špatná režie i dialogy. Záchrana přichází na konci v podobě roztomilého čínského (korejského?) dráčka.

5/10 - Američané by měli přestat přetáčet asijské duchařiny. Ačkoli je totiž americké Oko dějově téměř totožné s hongkongským originálem, nedaří se mu tvořit tu správnou atmosféru strachu a jeho finále nemá gradaci. Pár lekaček a digitálních triků vylouhovaný horor nezachrání, stejně jako krásná a podceňovaná Jessica Alba.

Duchařský příběh od tvůrců Saw, tentokráte s loutkami v hlavních rolí trpí několika logickými nesmysly a občas si protiřečí - nicméně je dobře zahraný, loutky jsou pekelně děsivé a k dobru přichází i tradiční šokující zvrat na konci. V dnešní záplavě laciných hororů můžu Dead Silence jen doporučit. A hlavně u něj nekřičte...

Ačkoli si tento hybrid mezi hororem, kri-mi a dramatem možná nezaslouží tolik anticen, kvality zde vážně nenajdete. Originální nápad je zadupán, utopen a rozčtvrcen v hloupém scénaři, Lindsay Lohan je přesvědčivá jedině, když se vlní u tyče a nápadité barevné filtry a některé hezky natočené a nasnímané scény jsou naprosto zbytečné. Stejně jako celý film.

.......................................................................................................................... ...........................................................Nádhera.

Je pravda lež, kterou chceme ublížit? Nebo je lež pravda, kterou chceme...konec filozofování, Closer vám na to stejně neodpoví a ani jistě vám tu otázku nepoloží. Ovšem pravdami a lži (i těmi zdánlivými) je protkán celý příběh, který pomalu a melancholicky plyne, postavy se promíchávají mezi sebou a vedou opravdu vyšperkované dialogy. Všichni zúčastnění herci jsou skvělí a každý z nich je svým způsobem sympatický. Problém nastává tehdy, když začnou jednotlivé postavy na sebe navzájem reagovat. Přiznávám, že jsem v takovém čtyřúhelníku nikdy nebyl, ale dovolím si pochybovat, zda-li by takový vůbec vznikl. A emoce, kterými film hýří od první scény (vtipně spojená skladba s textem I can´t take my eyes off you se scénou kdy jdou naproti sobě Natalie s Judem a navzájem se sledují) přes plátno (potažmo obrazovku) neprosakují k divákovi tak dobře. Když k tomu připočtu pouhé čtyři herce a velice málo kulis, Closer se měl lépe na divadle.

To, že Angelina Jolie přestala špulit rty i prsa, je asi nejvýraznější prvek Síly Srdce. Winterbottomovi se dostal do rukou bezesporu silný a zajímavý příběh, obsahující spoustu emočních zážitků a vypětí. Ty se ovšem ze scénáře téměř vytratily. A není to chyba Angeliny, jejíž minimalistický výkon vyobrazuje Marianne jako silnou a odhodlanou (pro někoho možná chladnou) ženu, kterou byla a není to chyba ani stavby scénaře či dialogů. Tak čí? Možná potom měli tvůrci pátrat dřív, než po Danielovi. Ačkoli je Síla natočena svižně, vzdušně a nehollywoodsky až dokumentárně, šedý sled rozhovorů, telefonátů, flashbacků a zmatených nočních honiček nezachrání od celkového zklamání ani dojemné finále, kde dostaly emoce konečně šanci dýchat.