roorybacky

Celkově vzato zajímavé oživení žánru. Líbí se mi hra na autentičnost, nicméně byly zde i momenty, kdy té roztěkané kamery bylo tolik, že to zabraňovalo jakékoliv orientaci v probíhající akci. Dalším nedostatkem je fakt, že film se tváří po celou svou stopáž velmi realisticky, aby tuto svou snahu potom zazdil scénou jako vystřiženou z osmdesátkového akčního béčka. Finále je sice vydařené, ale jelikož Harsh Times jsem dal 4*, musím zde jít zákonitě trochu níže.

Je nad slunce jasné, že tento film DePalma nemyslel zcela vážně. Spíše v něm ještě stále vřel jeho smysl pro absurdno, který si osvojil ve svých raných komediích, a rozhodl se jej zkombinovat s hitchcockovským příběhem (tím, že si neskrytě vypůjčil zásadní prvky z jeho nejznámnějších filmů a nechal Herrmanna složit hudbu). Vskutku hrůzostrašné herecké výkony ústřední dvojice a četná klišé, jako třeba noční polibek na lodi, jsou následovány veskrze směšným erotičnem, brutalitou ve stylu Primalex a mnohými humornými vsuvkami (cukrářky, apatičtí policisté, nepovšimnutá boule, upuštění dortu, šovinistický detektiv či senilní matka připomínající matku z The Room), které vyvrcholí scénou pozorování gauče dalekohledem... Novátorské je bezesporu využití rozděleného obrazu, což vybízí k opětovným projekcím, jelikož není v lidských (mužských?) silách sledovat plnohodnotně dva děje zároveň. Zde již vyřčené srovnání s raným Cronenbergem je rozhodně na místě... As far as I'm concerned this case is closed. You got that? CLOSED!

To, že tam je pár úsměvných scén, ještě ani zdaleka neznamená, že to je komedie (a taky že není). Popravdě jsem se velmi divil tomu, že autorem je Zdeněk Svěrák, kterého jsem měl až doteď zaškatulkovaného jako téměř ryze komediálního autora. Neuvěřitelný herecký koncert obou protagonistů ukazuje jedno neobvyklé přátelství dvou stárnoucích mužů s odzbrojující přesvědčivostí. Brodského gesto lásky a dobroty vůči kamarádovi, který jej zradil, představuje jeden z vůbec nejsilnějších a nejdojemnějších okamžiků, který jsem kdy ve filmu viděl.

Film, který mistrně balancuje na hranici černé komedie a mrazivého psychothrilleru. S na závažnosti plynule nabírajícím dějem komediální složka přirozeně ustupuje více a více do pozadí, aby vše vyústilo v překvapivý a značně znepokojivý závěr. Podpořen výbornými hereckými výkony ústřední trojice, které pochopitelně vévodí (jako ostatně téměř vždy) Kevin Spacey, nabízí snímek zamyšleníhodný a zároveň poutavý pohled na problematiku mobbingu i s jeho možnými následky. Skvěle padnoucí hudební složka je už je jen onou pověstnou višničkou na dortu.

Příjemné překvapení. Nový Bond staví na základech vytyčených předchozími dvěma "realistickými" snímky a zároveň nenásilně přimíchává i některé ze svých klasických atributů, z nichž nejvýznamnější je vcelku vydatná porce nadsázky, která v minulém dílu zcela absentovala. Opětovná přítomnost Q. rovněž pohladila na duši a vyvolala ve mne četné pocity nostalgie. Jediná věc, která mi trochu vadila, je dle mého až příliš okatá inspirace Nolanovým Jokerem v postavě Bardemova záporáka. Nenamítal bych nic proti lehké variaci jeho charakteru, ale už se mi nelíbí, že tato podobnost přechází znatelně i do příběhové linie filmu.

Po dvou lehce slabších (avšak vůbec ne špatných) filmech se Solondz dostává opět do formy. Přítomny jsou jak již tradiční prvky jeho tvorby (nesympatické postavy, zvrhlý smysl pro humor či boření zaběhnutých klišé romantických komedií), tak několik prvků nových, z nichž vyčnívají především snové sekvence, které svou četností v druhé polovině filmu definitivně smazávají hranici mezi realitou a snem. Film mimojiné pokládá zajímavou a závažnou otázku, zda může být láska k druhé osobě natolik silná, aby zastínila nakažlivou a potenciálně smrtelnou nemoc oné osoby. Nebýt několika přešlapů ke konci filmu (z nichž tím největším je pro mě Shrekovská žloutenka), bylo by to za plný počet... I really like the way you named your dog Dog, it's so ironic.

Zpočátku jsem se jen nechal unášet dokonalým audiovizuálem a naprosto mi to stačilo k plné spokojenosti. Postupem času ale prvotní nadšení z řemeslné stránky opadlo a já si uvědomil, že příběh filmu sice vůbec není špatný, ale nic závratně poutavého se taky nekoná. Myslím že kdyby byla stopáž o půl hodiny kratší, užil bych si film mnohem víc - takhle už jsem se ke konci začínal trochu nudit. Plusové body za technickou stránku, Daft Punk a především Olivii Wilde, která je jedním z nejvýmluvnějších současných případů spojení krásy a talentu.

Po filmařské stránce je tenhle film samozřejmě příšerný, o tom se nikdo nehádá. Nicméně na podobné snímky se divák přece nedívá kvůli uměleckému zážitku. Jediné, co u nich má smysl hodnotit, je zábavnost a originalita a na tom v těchto ohledech není Bad Biology vůbec špatně.

Těšil jsem se na vážně se beroucí time-travel sci-fi a dostalo se mi spíše podprůměrné popcornovky, která cestování v čase využívá pouze ve zcela elementární podobě. Looper má hodně slušný nástup, ale postupně ztrácí dech a namísto sci-fi prvků začíná servírovat poměrně nepřesvědčivé dojímavé scény, které spíše vykouzlí úsměv na tváři, než aby probudily v divákovi žádoucí emoce. Vadilo mi, že v některých momentech se film záměrně bere s nadsázkou, zatímco bych ocenil serióznější přístup a naopak scény beroucí se vážně tlačí tak moc na pilu až nepůsobí věrohodně. Jistě, najde se zde pár světlých momentů (např. scéna kde budoucí Rainmaker křičí hystericky na svou matku), ale celkově na mě Looper působí jako nepříliš chytré a nepříliš zábavné béčko maskované áčkovým hávem.

SUKOSUKOSUKOSUKOSUKOSUKOSUKOSUKOSUKOSUKOSUKOSUKOSUKOSUKOSUKOSUKOSUKOSUKOSUKO