roorybacky

Krávy pro mne byly filmovým zážitkem srovnatelným pouze se Stalkerem a s ničím jiným. Cítím, že v tom filmu je toho obsaženo nepředstavitelně mnoho, jen zatím nemám tušení co všechno.

I feel no love. No love whatsoever. Těžký přetěžký, nesmírně tíživý a bezvýchodný film. Špína, hnus, deprese a smrt, které i přes částečnou katarzi v závěru snímku, neztrácejí nic ze své hrůznosti. Nicméně jde o film zcela ideální k znovuuvědomění si té staré známé pravdy, že obvyklé lidské problémy jsou často malicherné. Jde o film ideální k tomu, aby si člověk začal vážit všeho toho, co ve svém životě má, byť to zní sebeklišovitěji, přes všechna nezanedbatelná, avšak ne nepřekonatelná negativa. Zničující emocionální nápor na diváka, syrově vykreslené všemožně deformované a postižené postavy žijící v žumpě civilizace, ve svinstvu bublajícím pod iluzorní slupkou civilizovanosti a pokroku. Jeden z nejvíce v prdeli filmů vůbec.

Zde přítomné žánrové označení Hoffmana jakožto "čisté komedie" je naprosto zavádějící, jedná se totiž o film ve svém jádru hluboce smutný, místy tragický, který tento svůj dramatický základ pouze odlehčuje vřele humornými výměnami mezi svými protagonisty, skrze které rovněž trefně charakterizuje jejich osobnostní a charakterové vlastnosti. Je to film o zklamaném člověku plném lásky, kterou nemá komu dát, a uchyluje se tak k zoufalým a v konvenčním pohledu zavrženíhodným činům (Hoffman). Je to film o iluzornosti a sebepřesvědčování sebe sama o lásce k někomu, kdo tuto lásku přitom vůbec neopětuje (Janet ve vztahu se svým snoubencem). A rovněž a především je to přirozeně film o nepřirozeném setkání těchto dvou lidí. Sinéad Cusack je nepředstavitelně krásná a její věčně vyjukaný výraz neodolatelný (ač možná lehce nadužívaný). Peter Sellers byl nepopiratelným hereckým géniem - jak už zde bylo zmíněno -, jeho přerod z odpudivého chlípníka do smutného citlivého muže je dokonale plynulý, přirozený a uvěřitelný. Funkční chemie a nepravidelně na síle nabírající a poté opětovně ochabující náklonnost mezi touto dvojicí v intimní atmosféře útulného bytu je zcela odzbrojující. Dost možná proto, že jsem nedávno četl Fowlesova Sběratele, mi jej Hoffman v lecčems připomněl. Přestože s ním fakticky nemá nic společného, je mnohem odlehčenější, umírněnější a zkrátka jiný; základní téma a mnoho charakteristických znaků svých postav mají tyto dvě díla společné. Hoffman je překrásná pohádka pro dospělé, ve verbální rovině na svou dobu dosti sexuálně otevřená, nicméně i ve své občasné vulgárnosti vkusná. Hoffman je filmem, jehož hřejivost nelze uspokojivě vyjádřit jakoukoli kombinací těch nejhřejivějších slov či frází.

Fakt, že trikové scény působí dosti nevěrohodně, bych byl ochoten filmu odpustit. Fakt, že tvůrci shledali nutným (přestože k tomu byli dost možná tlačeni) sám o sobě neskutečně silný příběh uměle a zcela zbytečně patetizovat a "zpřístupňovat", už méně. Spíše než tradiční drsnost severské kinematografie na mne z Kon-Tiki dýchla levná snaha o nápodobu hollywoodského vzoru, a to především v jeho rozpačitém závěru, který ani zdánlivě nevystihuje míru závažnosti prožitého, jak tělesného, tak duševního, vypětí, a jím dosaženého lidského a vědeckého úspěchu. Dalším neduhem snímku je jeho uspěchanost - vyostřující se vztahy mezi jednotlivými členy posádky, stejně tak jako jejich charaktery, jsou jen velmi letmo a neuspokojivě načrtnuty a film znenadání jakoby přeskočil ze začátku plavby rovnou na její konec - úplně mu chybí prostředek. Dokáži si představit, že by Kon-Tiki dopadl znatelně lépe ve formě minisérie, ale v současné podobě je pro mne vzhledem k nepopiratelné velikosti a výjimečnosti svého námětu spíše zklamáním.

Emocionálně zdrcující a naturalistická první polovina je vystřídána příliš okatě vykonstruovanou, Hollywoodem načichlou polovinou druhou. Škoda, že se tvůrci takto zaprodali obecnému vkusu a neusililovali o onu hrůznou, drtivou autentičnost po dobu celé stopáže. I přesto ale Lo Imposible patří jednoznačně mezi současnou špičku katastrofických filmů.

Kontroverzní album, na které se hned po jeho vydání strhla vlna nenávisti pro jeho absenci sól, ubíjející repetivnost, kompoziční jednoduchost a garážový zvuk. Já jej měl vždy vlastně ze stejných důvodů rád. Vidět jej naživo zahrané s takovým nadšením a mladistvým elánem dává do značné míry zapomenout na jeho, ať už právem či neprávem, mu vytýkané nedostatky. I přestože jsou všechny skladby nepřiměřeně dlouhé, zůstávají chytlavé a dynamické, což je vzhledem k míře recyklace jednotlivých riffů přinejmenším pozoruhodné. Lars mě příjemné překvapil - s jeho výkonem z Big 4 v Sofii je to, co zde předvádí, naprosto nesrovnatelné. Souhlasím s tím, že podobné projekty, by měly být realizovány častěji, třeba v rámci bonusového materiálu.

Naprostá povinnost pro všechny fanoušky thrash metalu i extrémního metalu obecně. Lehce zamrzí, že Tom už zcela rezignoval na výšky, které původnímu Reign in Blood dodávaly ten nezaměnitelný punc zlověstnosti. Agresivitě a autentičnosti celého záznamu to naštěstí nijak významně neubírá... R.I.P. Jeff.

Po Primeru jsem čekal naprosto cokoliv a stejně jsem byl dokonale zaskočen. Agresivní nervní střih, od základů rozbitá narativní struktura, extrémně bizarní neuchopitelné téma a cíleně zastřené východisko příběhu. Mentální cvičení divácké percepce filmového díla, které je bezbřeze náročné na vstřebání a interpretaci jak v audiovizuální, tak v narativní rovině, a které přesto i právě proto zůstává magicky přitažlivé a inspirativní.

Nesmírně podnětná diskuse obsahující nepřeberné množství argumentů, které měly víru v Boha a nutnost poslušného následování náboženských doktrín všem racionálně smýšlejícícm vyvrátit již dávno. V druhé polovině se Hitchens naprosto utrhne ze řetězu, začně z principu nesouhlasit se svými protějšky, pronese několik značně kontroverzních výroků (např. Nechtěl bych, aby bylo náboženství zcela vymýceno, protože potom bych se neměl s kým hádat.), každému skáče do řeči a nepřipouští žádné polemiky se svými tezemi. Dawkins a vlastně i Harris zde zastávají spíše role jakýchsi moderátorů, snažících se ukočírovat jeho nezvladatelný zápal. Nic z toho nemyslím ovšem jako výtku - skvěle to demostruje Hitchenosovo hloubku přesvědčení a dokazuje, jak moc bude v budoucích bitvách postrádán. Je škoda, že podobných diskusí není zaznamenáno více - "zajímavé" by bylo například vidět v podobném formátu čtveřici jejich antagonistů.

Z významově mnohovrstevnaté předlohy zbyl jen tuctový thriller, ve kterém, aby toho nebylo málo, jsou charaktery obou protagonistů dokonale převrácené. Clegg se z uťáplého úředníčka bez jakékoliv vlastní vůle stal dominantním krutým tyranem a Miranda se z hrdé, pokrokové a zapálené umělkyně odhodlané přežít za každou cenu transformovala v zcela obyčejnou, ničím výraznou dívku. Hlediska postav, na jejichž kontrastu byla celá kniha založena, zde zcela absentují a nahradila je objektivní er-forma - o Mirandě minulosti, jejích motivacích, názorech a povaze se tak nedozvíme zhola nic a o Cleggovi jen to úplně nejzákladnější, tedy rovněž trestuhodně málo. Přinejlepším průměrné herecké ztvárnění a absolutně se nehodící idylické hudební motivy jen podporují výsledný verdikt: Odpudivě zbanalizovaná a nevhodně překopaná adaptace úchvatné Fowlesovy předlohy, která jí disreprezentuje jak je to jen možné.