roorybacky

Gangster Squad je koktejl snad všech existujících klišé cíleně namíchaný pro průměrného konzumního diváka. Postrádá jakékoli kouzlo, jakoukoli stylovost, je neúnosně dlouhý, nudný, rozpačitě (sebe)parodický a postavy v něm figurující zcela neživotné, nerozvinuté, a tím pádem i nezajímavé. Obrovská škoda Penna, Goslinga, Brolina, Stoneové a vůbec celého výborného obsazení.

Příběh je velmi konvenční a jednoduchý, nicméně v tomto případě je to ku prospěchu věci. Všichni tři protagonisté již za své bohaté kariéry mnohokrát dokázali, že dokáží zahrát prakticky cokoliv a nepotřebují si sobě, ani komukoli jinému dokazovat cokoli dalšího. Pouze levou zadní exhibují své přirozené herecké návyky a zkušenosti - s lehkostí, nadhledem, stylem, a hlavně s upřímností. Stand Up Guys jsou příjemným oddychovým filmem, ve kterém se smutné a humorné momenty přirozeně střídají a přirozeně spolu splývají. Filmem, který si neklade žádné ambice oslovit diváka svou propracovaností či originalitou, který naopak otevřeně sází na jeho city a nostalgii... A já mu to s potěšením žeru.

Jeden z nejzábavnějších a nejoriginálnějších béčkových WTF filmů překypující geniálně absurdními nápady a hláškami. Pokud přistoupíte na jeho do-nebe-volající-píčovina styl, budete se bavit jako nikde jinde. Zcela unikátní snímek - nic ve srovnatelné míře jetého a zároveň dokonale stylového jsem ještě neviděl.

Precizně zvládnuté řemeslo, které sice po dějové stránce nenabízí nic, co bychom již v daném žánru neviděli, ale díky suverénnímu režijnímu uchopení, herecké bezchybnosti a kompaktnímu scénáři, mu to lze snadno odpustit. Jen škoda, že ve svém závěru trpí zbytečnou přepointovaností, která jednotlivým zvratům ubírá na jejich síle a trochu tak ředí výsledný dojem. Svou mrazivostí a odtažitostí mi Side Effects notně připomněly Nicholsův masterpiece Closer.

Nesmírně zábavná sebeparodická variace na Dirty Harryho. Nahláškovaná až po okraj a s množstvím groteskních postaviček (démonizovaný zkorumpovaný komisař, prosťoučký dobrosrdečný parťák, bodrý policista chlípník či zastydlí hippies na motorkách), kterým vévodí vyhořelý a tak trochu natvrdlý detektiv Ben Shockley dospívající k životně rozhodujícím zjištěním jen za pomoci oprsklé prostituující mužatky ztvárněné roztomile přehrávající Sondrou Locke. Příběh i přes svou zdánlivou naivitu a plochost výborně funguje, dokonce je místy i celkem přesvědčivě dojemný - především ve vyobrazení přirozeně sílící vzájemné nákonnosti mezi hlavními protagonisty, vznikající v těch nejnepříhodnějších podmínkách, a v jejich romantických vizích společné budoucnosti. Závěrečné Eastwoodovo heroické gesto vstříc jasné smrti působí trochu jako z nějakého historického spektáklu, ovšem není ani zdaleka nechutně patetické, nýbrž je krásnou ukázkou bláhové odhodlanosti a nezlomnosti lidmi a životem zklamaného a zrazeného hrdiny v moderním světě. Zajímavé a netradiční je, že Eastwood za celý film nezastřelí jediného člověka a vlastně zde nedojde ani k jakékoliv přestřelce - veškeré akční pasáže sestávají z honiček v různých dopravních prostředcích a z několikaminutových scén totálních destrukcí aut, vrtulníků, domů a autobusů. Eastwoodovky, především ty šedesátkové a sedmdesátkové, jsou jednou z mých největších filmových lásek už od raného dětství a tahle patří k mým nejoblíbenějším - proto, a mimojiné i protože z tohoto filmu pramění moje dlouhodobá iracionální obsese Phoenixem, ji neobjektivně hodnotím takto vysoko.

Bikini and big booties, that's what life is all about, yo! Obžaloba povrchnosti prostřednictvím její falešné glorifikace a silně absurdizovaná esence všech prostředků, kterými dnešní Hollywood a obecně komerční média vyvolávají v teenagerech iluzi přitažlivosti "špatnosti" a kterými je lákají na zakázané ovoce. Pře-estetizovaná samoúčelná nahota (intimní ženské partie v detailech a zpomalených záběrech), pornograficky stylizovaná sexualita (film je v četnosti výskytu i ve zobrazování samotného styku poměrně umírněný, nicméně neustále v tomto směru provokuje svou vizualitou a svými dialogy), zločin a drogy zobrazeny jako snadné a bezproblémové cesty k nepřetržitému a nevyčerpatelnému žití "amerického snu" (zde v podobě nezřízeného hédonismu prostého jakýchkoli negativ), absolutní zaměření na povrch (když už jsou zde zachyceny nějaké city, tak jsou vyjadřovány jen velmi odtažitě a téměř až s určitým opovržením) a soundtrack sestávající z diskantské elektroniky, toho nejgeneričtějšího hip-hopu a jednoho coveru Britney Spears. Harmony Korine natočil zřejmě zatím svůj nejpřístupnější film, který má potenciál oslovit šíroké spektrum diváků od nejzarytějších cinefilů až po běžné konzumenty, kteří jsou naoko jeho hlavní cílovou skupinou. Mělkost a repetivnost příběhu v kombinaci s audiovizuální vymazelností dodávají filmu opojné, hypnotické kvality. Výsledný dojem během závěrečných titulek stvrzuje Ellie Goulding svou úchvatnou skladbou Lights... Instantní kult - ty holky prostě nejde nemilovat.

Očividně zcela nepochopeno, anebo hodnoceno pouze po prvním díle, který sám o sobě nemusí každého přesvědčit o do očí bijící nadsázce celého "pořadu". Tak jako tak je zdejší hodnocení na pováženou. Otevřený výsměch všemožným ženským pořadům i jejich divačkám, který vůči nim není urážlivý, ale naopak vkusný a především nesmírně trefný a vtipný svým absurdně suchým humorem působícím zcela nenuceně. Dobrou chuť!

Stejnou měrou jakou zbožňuji Spring Breakers nenávidím Trash Humpers. Prvních pár minut se tomu člověk směje, potom se začne nudit a po půl hodině už je natolik znechucen, že to buď vypne, anebo to dokouká v naprosté apatii. Ten film se být "odpadem" cíleně snaží a bezezbytku se mu to daří, problém je v tom, že se tak stává zcela nekoukatelným. Byl bych ochoten jej akceptovat a snad ho i ocenit kdyby trval deset minut, protože zhruba tolik prostoru v něm zaujímají něčím významné scény, ale nejsem už schopen strávit jej jako svou repetivní prázdnotou ubíjející celovečerák, který mě přibližně v jednom z osmi případů pobaví nebo šokuje. Nejsem si ani jistý, na co se Korine snažil tímto filmem poukázat, ale ať už to byla chorobnost naší společnosti, anebo cokoliv jiného, učinil tak natolik neortodoxním způsobem, že se mi nepodařilo toto poselství filmu uspokojivě vstřebat, natož mu porozumět. Co ale obdivuji, je fakt, že Korine natočil bezprostředně po sobě dva po formální stránce naprosto protikladné a zároveň natolik novátorské filmy.

Extrémně autentický (nebo spíše extrémně autenticky působící) pohled na každodenní balancování na tenké hraně života a smrti, jeho vlivu na duševní stavy rozličných osobností do něj zatažených a na postupně se vyostřující a zároveň polarizující se vztahy mezi nimi. Kdyby ten film skončil onou rozpravou v autě a neuchýlil se tak v posledních deseti minutách ke zcela zbytečné doslovnosti, bylo by to za plný počet.

Přestože je děj zasazený do přitažlivě nehostinných kulis, film je velmi dobře obsazený a řemeslně zručně, přestože poměrně rutinérsky, natočen, scénář a dialogy jsou natolik trapné, šroubované, laciné, klišovité a nesmyslné, že spolehlivě zabíjí vše, co je na tom filmu alespoň trochu obstojné. Je opravdu škoda, že kvalitativní rozsah filmů Olivie Wilde, se pohybuje od více či méně podprůměrných k více či méně nadprůměrným snímkům. Podle mě má tedy rozhodně na víc než jen na únavné znovuztvárňování archetypu hot-chick/bad-girl v béčkových produkcích.