Renfield

Ať je pozdější chování hlavního hrdiny jakkoliv zavrženíhodné, důvody k němu film ukazuje zcela jasně. Odvržení, nezájem, nepochopení doma či ve škole je cestou k samotě. Jediným jeho útočištěm potom zůstává kino, únik od reality do jiných příběhů, světů. François Truffaut si k tomu aby bylo tohle všechno cítit vystačí s minimem, doslova minimalismem. Veškeré emočně silné situace naprosto postrádají nadbytečnou vyhrocenost, vše působí reálně, odehraje se a jde se dál, o to je to ale silnější. Zvláštní tečkou je potom závěrečná scéna, která má snad symbolizovat konečné oproštění se? Vytouženou svobodu? Možná. Každopádně působí oproti zbytku filmu vlastně velmi pozitivně. 75%

László Nemes a Jonathan Glazer volí úplně jiný přístup, přesto se nedá nevzpomenout na Saulova syna. Jejich filmy spojuje místo, kde se odehrávají (i když Zóna zájmu samozřejmě těsně vedle), ale především velmi originální pojetí a práce se zvukem, který je pro oba tou vůbec nejdůležitější složkou. Glazer snímá rodinnou denní rutinu, působí to až jako hodně zrůdná reality show, čemuž právě nahrávají i statické záběry kamery v domě, jakoby byla někde volně položená či zavěšená. Sledujeme pána domu, jak prochází chodbami, zhasíná a chystá se spát. Jindy zase hrající si děti, které zažívají tu nejlepší dovolenou. Nebo paní domu, která svoji matku provádí, jak sama říká, rajskou zahradou. Co na tom, že občas pokoj zbarví rudá záře ohně, že se zahrada hnojí popelem z pecí a že na pozadí téhle denní idylky je neustále slyšet určitý ruch, štěkot psů, sténání, střelba. Hössovi tohle k mému překvapení neřeší, přitom jsem v úvodu filmu čekal, kdy se ohlédnou za zvukem, nebo alespoň přeruší rozhovor, nestalo se. A tak mě napadla otázka, je možné si na tohle zvyknout? Film vlastně odpoví. Je to tak idylické místo pro život, že se z něj Hedwiga nehodlá odstěhovat ani když Rudolfa převelí. A ten se sem zase hodlá vrátit, což se mu díky jeho nadšení pro práci daří? Možná. Závěr nepotřebuje další komentář a postavy zase hloubku, právě svoji denní rutinou o sobě řeknou vše. 85%

Bohdan Sláma se vrací na vesnici, aby podal další zprávu z tamního života, jenže to se mu tentokrát daří tak z poloviny. Sucho je příliš obsáhlé, věnuje se velkému množství postav, přitom těmi nejzajímavějšími zůstávají otcové (a matka) rodin. Aktivismus dětí samozřejmě dává smysl, má jasné opodstatnění v tom, v čem vyrůstají, přesto mu nemuselo být věnováno tolik prostoru, vůbec když se právě postavy dětí nijak zásadně nevyvíjí, což hlavně v případě Míry zamrzí. Děda je tu pouze jako symbol doby, v pozadí dění zůstávají i Viktorovi ženy. Jinak je tomu u Josefa, Magdaléna Borová nejen že podává vůbec nejlepší výkon, ale je i tou nejzásadnější ve filmu, tou, se kterou je možné soucítit, rozumět jí. Podobně silnou roli má i Martin Pechlát, ale tam už ty motivace nejsou tak zřejmé, vůbec když chybí důvod zásadní změny jeho životního stylu... proč žije, jak žije. Klasicky výborná je kamera Diviše Marka, jízdy po vlnách Moravského Toskánska mají poetiku, zatímco tam, kde se řeší život, dokáže i kamera přitvrdit. 65%

Tři příběhy a v nich kompletní pokrytí světa drog, od těch nejnižších, co je využívají nejvíce, až po ty nejvyšší, co to berou čistě podnikatelsky. V každém z příběhů nechybí postava, která stojí proti tomuto světu. A v každém z příběhů nechybí pád a naděje. Jejich záměna potom nehrozí, odlišují je velmi dobře zvolené barevné filtry, každá z barev přesně sedí k tomu prostředí, k té sortě lidí. Kamera nezná klid, působí tedy až dokumentárně, čímž společně s filtry a střihem přidává dění na intenzitě. Několik scén působí, co se střihu týče, lehce nedokončeně, není tomu tak, nůžky jsou přesně tam, kde mají být. Traffic stojí na dialozích, není v něm příliš akce (ta právě často působí vystřiženě), není podstatná, díky její absenci se toho stihne více odehrát, přitom tempo nepoleví. V tom pomáhá i hudba, ale Soderbergh dokáže výborně pracovat také s tichem, což atmosféru ještě vystupňuje. Herecky mě velmi překvapila Catherine Zeta-Jones a vlastně už vůbec nepřekvapil Benicio Del Toro (v pozitivním slova smyslu samozřejmě), ale výborný byl i Dennis Quaid a Don Cheadle. Traffic je pro mě nejlepším filmem Stevena Soderbergha, proto odpustím i závěrečný baseball... ale vlastně proč ne, jistý smysl dává i ten. 95%

Ať je jakýkoliv, za svým domnělým osudem se podle všeho vyplatí letět. A to třeba do Itálie rovnou ve svatebních šatech, protože v jaké jiné zemi by to mohlo vyjít? Jistě je lepší na to koukat v páru a ideální náladě. Nesplňuji ani jedno a za nadšence do devadesátkových romantik se také považovat nemůžu, o to víc se divím, že mi to vlastně docela sedlo. Tyhle námluvy totiž mají pro podobné filmy tak zásadní pohodovou atmosféru, kterou ještě umocňuje právě ta (samozřejmě těžce zidealizovaná) Itálie, nutno říct, že nádherně nasnímaná Itálie. A především Marisa Tomei a Robert Downey Jr., jimž to celé věříte, přesněji jemuž to celé věříte, protože po Downeyho nástupu na scénu dostává děj ty pravé grády, hned v popelkovské scéně. A samozřejmě fanoušek filmů s Van Dammem Billy Zane, jehož v opeře nepotkáte. 75%

Není to sonda do problémů a radostí polyamorního vztahu a když už, tak spíše těch radostí, protože problémy jsou spíše naznačeny, aby je ihned vyřešilo odlehčení. Děj se zaměřuje především na Juulii a Matiase, na první pohled dokonalý pár, u nějž vlastně k nevěře není důvod. Přesto tu je a podle všeho nemá jiné řešení. Jejich cesta k polyamorii je vůbec nejsilnější, fungují v ní emoce a řeší se skutečné problémy a překážky. Ti dva jsou díky svému povolání nejvíce na očích, což je vlastně další ze zajímavých stran filmu, přesto se však nic neprovalí a když už ano, všichni tak nějak chápou. Rozumím, má to být i komedie, ale pocit, že to celé mohlo mířit výše, ten jsem měl. Vůbec závěrečná scéna zúčtování všech ve vztahu a vánočního posezení u rodičů, mohly být bez odlehčení údernější. 65%

Dvě epizody děj příliš nespěchá, zaměřuje se na Standu Láníka, jeho nejbližší okolí, ale i hutnou atmosféru. Tohle mi velmi sedlo, dění mimo pana herce, pozadí jeho příběhu, všudypřítomný strach, ať už jste v jakékoliv stranické pozici. Nebo v jeho rodině, bytě... tady k navození strachu stačí pouhý zvonek a neodbytný soused za dveřmi. Právě tím zaměřením na postavy a hutnou atmosféru připomene Herec to lepší z tvorby zaměřující se na padesátá léta. Proto jsem příliš nepochopil odbočku na statek, ta totiž oproti zbytku působí značně nedomyšleně, navíc je úplně zbytečná. Když už, tak se tohle mohlo jen zmínit v rozhovoru a jít na poslední akci, poslední pointu. Ty dělají Láníka tím, čím je, nikoliv nadějným matematikem, ale hercem, který svoji roli nikdy neopouští. Poprvé překvapí, aby se podruhé čekalo, jestli v jeho přístupu k věci přijde nějaká změna. Jan Cina působí takovým nejednoznačným dojmem, což mi k postavě, u které si nemůže být jistý nikdo, vlastně velmi sedne. Ale abych třetí epizodu jen nehanil, krom závěru je tu ještě část "v čekárně", kde se na průhledném skle nad Láníkem střídají boty a psychický nápor je doslova cítit. 75%

Společně se Zuřícím býkem a Taxikářem to mohla být trilogie. Pokud tedy tak trochu není, čemuž bych se vůbec nedivil. Ani Král komedie není tolik o pozadí, jako spíš o hlavní postavě Ruperta Pupkina. Toho, jemuž ostatní tak rádi komolí příjmení, toho do jisté doby neviditelného. On je přesvědčen o svém komediálním talentu a plně pohlcen ve světě uvnitř své hlavy, ze kterého ho jakoby občas dostala pouze jeho matka. Ten film samozřejmě je o médiích, ale nedá se říct, že by byl pouze jejich kritikou. Přesto právě arogance lidí v nich dohnala Pupkina k činu. Velmi zajímavý je právě i jeho stand-up, o němž se mluví celý film, aby v závěru vlastně nadchnul. Totiž Pupkin je výborně napsanou a Robertem De Nirem zahranou postavou. Zprvu je spíše tragickou figurkou, aby přestřelil a přešel do naprosté negace, ze které ho dostane závěr. Jeho stand-up je nejen zdaleka nejvtipnějším ze všeho, co tu od profíků zaznělo, ale také nejupřímnější (z vlastních životních tragédií), nastavuje tak zrcadlo mediální póze a hnusu. Škoda, že v jeho stínů zůstává Masha, jenž mohla být také zajímavou postavou. Nakonec, nebyla jedna z Rupertovích motivací získání obdivu ženy? 85%

Škoda, že Bryan neměl něco jiného k řešení, solidní akce bournovského stylu totiž zabírá něco málo přes polovinu filmu. Zbytek je velmi nefunkční pokus o hlubší vtažení do rodinných problémů, což mi přijde u čistokrevného béčka úplně zbytečné. Když se to celé přežije až pod postel, z děje nezmizí jen dcera, ale naštěstí i její "nová rodina". Potom už se vše soustředí na Bryana, což mám pocit herecky nakopne i samotného Liama Neesona, jemuž ta akční poloha až překvapivě sedí. Cesta albánskou mafií je příjemně nekompromisní, lehce brutální, s velmi dobrým střihem a občas i kamerou. Postrádá však nějakou silnější akční část, něco, co zůstane v paměti. Příliš přemýšlet se samozřejmě nevyplácí, ale když už musel být ten závěr (jakoby dlouhý úvod nestačil), zajímalo by mě, jakým způsobem se Bryan dostal zpět. Po tom všem co zničil a odhalil, musela být návratová mise ještě komplikovanější než záchrana. 65%

U úvodní návštěvy jistě blízkých příbuzných rodiny Addamsovi či Frankensteinovi (což se nevylučuje), jsem měl pocit, jakoby Yorgos Lanthimos chtěl říct: "tohle jsem já". Aby po tom, co si Bellu na cestu do světa přibalí Duncan Wedderburn, platilo: "a tohle jsem také já, to i pro ty, kterým se mé první já nelíbilo". V tom přelomu je vidět velký krok směrem k mainstreamu, ale při zachování autorského stylu, což velmi obdivuji. Mně osobně o trošku více sedla úvodní černobílá část, které doslova překypuje originalitou a to nejen vizuální, ale i přes výše zmíněné podobnosti také scénáristickou. Zbytek je svým způsobem odlehčen, jede si za jasným cílem, to však právě při zachování vizuální originality, jež dává vzpomenout na Karla Zemana a klasické filmy celkově. Z tohoto pohledu je poctou historii filmu, ovšem s moderně emancipačním příběhem, ve kterém to těžce schytávají... no všichni. Mark Ruffalo je jako Duncan Wedderburn famózní, ten přerod ze sebevědomého... jak to říct slušně? muže plně využívajících svých předností, do někoho, kdo poprvé v životě tvrdě narazí a prožívá hluboké city, je podán na výbornou. A Emma Bella Stone? Ta podává jeden z nejlepších hereckých výkonů vůbec. To, jak v roli roste, je fantastické, dokáže být dětsky směšná, zvláštní, aby vzápětí měla charismatu na rozdávání a působila jako skutečná femme fatale. To vše z nemalé části natočeno pohledem rybího oka Robbieho Ryana, kdy každý ze záběrů může být obrazem. "Malované" exteriéry k tomu vyloženě vybízejí a vyšperkované interiéry stejně tak. 85%