angel74

Nádherná písnička, ale videoklip mohl být přeci jen poněkud dotaženější. Nejvíc mi vadí časté zaostřování na prostředí na úkor postav, které se tím pádem ocitají v oblasti mimo hloubku ostrosti. Naproti tomu jsou některé záběry opravdu nápadité a působí velice estetickým dojmem. (60%)

Filmy s upírskou tematikou zrovna moc nevyhledávám, ovšem tady se v rámci žánru jedná o velmi kvalitní počin. Ne snad kvůli nějakým dokonalým efektům, ale především díky pečlivě budované atmosféře a stále houstnoucímu napětí, přičemž na obojím má velký podíl doprovodná hudba. Když k tomu přičtu výborné herecké výkony ústřední dvojice, která v sobě přes svou odlišnost a všechna protivenství najde zalíbení, společně s nepředvídatelným koncem, tak tvůrcům nemohu v podstatě nic vytknout. Hodnocení však berte trochu s rezervou, protože knižní předlohu jsem nečetla a původním švédským snímkem v režii Tomase Alfredsona jsem zatím také nepolíbená. (75%)

Nosnou linkou čtyřdílného dramatu Kateřina Veliká je vztah carevny s knížetem Grigorijem Potěmkinem, což nemusí upoutat každého. Vzhledem k tomu, že jsem o této panovnici nevěděla skoro nic, tak mě minisérie zaujala i z historického hlediska. Za vyzdvihnutí stojí vynikající Helen Mirren v titulní roli, ovšem Jason Clarke se také předvedl v plné parádě. Dále nelze opomenout skvostnou výpravu, celkově jde o esteticky působivé dílo. (70%)

Po všech stránkách průměrný počin. Ani videoklip ve stylu velké užívačky nepomohl.

Volné pokračování filmu Tatínkova sláva má obdivuhodně vyrovnanou kvalitu. V obou snímcích jde o tak půvabné vyprávění, že se neudržím a tu pátou hvězdičku s potěšením přidám. Možná i za to nostalgické uzavření vzpomínek na šťastné dětství, kdy s přibývajícími lety Marcel díky ranám osudu zjišťuje, že bezstarostnost mládí je nenávratně pryč. (90%)

Marně přemýšlím, proč jsou Páralovy romány pro české filmaře tak velkým oříškem. Vždyť z toho všeho snažení nakonec skoro pokaždé vznikne nějaký paskvil. Ani Milenci a vrazi nedopadli o mnoho lépe. Tím zkarikováním postav se jakoby vytrácí závažnost námětu. Navíc se mi zdá, že Viktor Polesný vůbec nejde do hloubky problému a jen bezradně přešlapuje na povrchu. Což dokazuje i závěrečné nesmyslné nahlédnutí do roku 1989 s úděsně namaskovaným Jakubem Prachařem. Abych nebyla přehnaně kritická, tak alespoň po herecké stránce si diváci přijdou na své. Především Zlata Adamovská, Petra Špalková, Marek Taclík, Ondřej Vetchý a Jiří Langmajer se se svými rolemi popasovali výborně. (45%)

Tento báječný výlet do časů na přelomu 19. a 20. století na francouzském venkově viděný bezstarostnou dětskou optikou a servírovaný s patřičnou dávkou humoru vemlouvavým hlasem Viktora Preisse musí okouzlit snad každou vnímavou duši. Nádherná krajina kopcovitého prostředí Provence umocňuje poetiku celého vyprávění takovým způsobem, že se člověku chce vykřiknout: „Bože, jak je na tom světě krásně!” (85%)

Nevím jak ostatní, ale já jsem si tenhle životopisný snímek neskutečně užívala. Při jeho sledování mi naskočila spousta vzpomínek s hudbou spojených. Ačkoliv jsem nikdy nepatřila k velkým fanynkám Mekyho, tak musím uznat, že má na kontě plno nesmrtelných hitů, které si kdykoliv moc ráda poslechnu. Nejvíce se mi asi zamlouvalo jeho bigbítové období, jež se zhusta dralo na povrch v kapele Modus s úžasnou Marikou Gombitovou, která dle použitých záběrů za mlada působila na pódiu jako opravdová rocková rebelka. Její autonehodu si dodnes živě vybavím, takový to byl šok nejen pro mě, ale i pro většinu mých blízkých... V dokumentu sice trochu chybí kritický pohled, což mi však nebrání v kladném hodnocení, protože z něj vyzařuje obří množství pozitivní energie a taky je dost dobře sestříhaný. Pořád mi naskakuje jedna dávná moudrost „štěstí přeje připraveným”. A takovým člověkem Miro Žbirka přes všechny životní peripetie určitě vždy byl. Patří mu dík za tu radost, kterou svou hudbou dovede rozdávat. (75%)

Tahle adaptace Maupassantova románu Miláček se tedy zrovna moc nepovedla. Zůstalo u bezkrevného a zoufale vyprázdněného pokusu, kterému nepomohlo ani hvězdné herecké obsazení. Kdo by to byl řekl, že ze všech těch zvučných jmen bude vyčnívat jedno jediné, a to Christina Ricci. Ta se velkou měrou zasloužila o druhou hvězdičku, jinak bych musela při vší úctě k tvůrci knižní předlohy zůstat u jediné.

Robert Redford na postu režiséra opět odvedl úctyhodnou práci, když se chopil diskutabilního námětu, manipulace televizního média s diváky, souvisejícího s věčnou honbou každého jen trochu „šťastnějšího” jedince za slávou a mamonem. Jde o mistrně natočený film poukazující na zkaženou morálku, která už tenkrát zamořila společnost tak dokonale, že si dodnes nejsme schopni připustit, jak nehezky ovlivňuje naše životy. Velký podíl na výsledném dojmu mají bezesporu i přesvědčivé herecké výkony Johna Turturra a Ralpha Fiennese. Ovšem ten typicky americký potlesk všech přítomných v závěrečné fázi soudního přelíčení bych klidně oželela. (80%)