Recenze (192)
Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (2003)
Dveře bez okolních stěn je krásný symbol. Přetvořit mysl do této podoby je však úkol přetěžký. A tak chlapci ze svých cest schází, aby někdy v dáli času, našli sebe sama.. Škoda jen, že autor opět nepatrně tlačí na pilu..
U konce s dechem (1960)
„Dvě věci jsou v životě podstatné. Pro muže jsou to ženy a pro ženy peníze..“____ „Právě jsem přemýšlela..“ O čem? Neumím se rozhodnout.. Rozhodnout o čem? Nevím. Jinak bych neváhala…“____ „Nastup! Ne, zůstanu. Už mám dost. Jsem vyčerpaný. Chci spát.!.... Jsi cvok!“
Nikdo se nebude smát (1965)
Jak říkal Jan Kačer v dokumentu: „Chtěl jsem být jako Marcello Mastroianni nebo Marlon Brando..“ a opravdu je to vidět. Bohužel historie tomu nebyla nakloněna a normalizace zanechala těžké šrámy na duši. „Soudruzi a soudružky, další na programu jsou ty nešťastné popelnice..“
Kmotr (1972)
Já ty veksloše, co si hrajou na vznešenost samu, nějak nemůžu vystát a je mi jedno, jestli je to sám velkej Don Corleone, Al Capone, nebo kolotočář Kočka.. Ale klasika to je, skvělý herecký výkony a působivá výprava.. Vždyť já vím, všechno sežrat, vysát, vyždímat, vydrtit..
Do útoku (1987)
Ranní rozcvička před truckem byla opravdu dojemná.. Přehlídka neuvěřitelných absurdit a naivit, které tvoří komickou pohádku, gradující triumfálním vítězstvím kdesi ve Vegas v páce. Italský hřebec opět nezklamal a připomněl mi, jak jsem si jeho fotky lepil do sešitku a říkal si: „Tenhle film chci vidět!“
Sestra (2008)
Velmi experimentální film, i když asi adekvátní své knižní předloze. Sestra je těžko stravitelná, undergroundová výpověď vnitřního pnutí s hudbou Psích vojáků. Zpočátku jsem byl lehce zklamán, protože experimenty užívající jazyku takto silně, osobitě vnitřního, tedy často pro ostatní zakódovaného a nesrozumitelného, ztrácí při prezentaci svou působivost a hodnotu. Ovšem citovaná pasáž na cikánském večírku mě dostala a vyšvihla tento určitě nadstandardní, ale i nesrozumitelný film do poloh mnou oblíbených..
Šeptej (1996)
Čekal jsem trochu jemný a trochu rozverný film, ale dočkal jsem se infantilně křečovité hříčky s dost zmateným příběhem. Bezprostřední následnost mladé nespoutanosti je na sebe téměř násilně roubována a nepomůže ani příjemná hudba, která působí spíš jako náplast na tyto dějové nerovnosti. Některé hlášky s odstupem času vyčpěly až do poloh značné trapnosti a herecké výkony, snad kromě Tatiany Vilhelmové, jsou často velmi toporné. Přesto však mají hlavní protagonisté, ale i film samotný, mé sympatie, dávají totiž dohromady obraz doby a její nové, ještě neohrabané nezávislosti.
Apokalypsa (1979)
Místy strhující a místy hypnotická podívaná se kterou cítíte, jak se Vám zadírá hlouběji a hlouběji do duše, tak urputně, že se ke konci filmu odrážíte až od samého dna. Cesta válečnými zvěrstvy do pekla? Nebo cesta z tíhy přesvědčení, prázdných hodnot, morálky, falešných citů až ke kořenům a podstatě bytí? Apokalypsa Vám pročistí (nebo ještě více zaneřádí) zanesenou duši přímo minometnou salvou.
Mise (1986)
Ukázali jsme jim naši cestu s Bohem, tedy lásku, pokoru a morálku, oni ji s nedůvěrou, ale s důsledností přijali, abychom ji jim vzápětí vzali zpět za pomoci děl, mušket a šavlí.. Jenže oni už nemohli zpět a dostali se na scestí - zákony džungle a dřívějšího vidění světa se rozsypaly jak domečky z karet a jim nezbývalo nic jiného, než se přizpůsobit novému řádu a živořit na pokraji tzv. civilizace. Působivý film o dobývání amerického kontinentu, kde se vůle (Jeremy Irons) a síla (Robert De Niro) spojí, aby společně čelily chamtivosti a tmářství doby tehdejší. „Musíme pracovat v reálném světě! Reálný svět je takový! Ne Seňore Hontare…my jsme ho takový udělali!“
Kameňák (2003)
Bravo Troško, to se ti povedlo! To byla bžunda k popukání! Jan Budař pro šesté vydání Reflexu tohoto roku řekl: „Já nejsem velkým zastáncem různých žebříčků, hodnocení, hvězdiček a průzkumů o tom, co a kdo je nej, takže kromě těchto pánů (Forman, Menzel, Němec) je pro mě nejzásadnější postavou české kinematografie posledních dvaceti let každý, kdo dokázal natočit film.“ Taky nejsem zrovna zastáncem žebříčků a hodnocení, ale s tou druhou částí s Janem Budařem nemůžu souhlasit. Za šíření duševní demence by si Troška zasloužil spíš izolaci od společnosti, než pocty, že dokázal natočit film.