Clowie

Nemůžu uvěřit tomu, že mi unikl takový film! Vždyť v 80tých letech jsem byla v kině pečená vařená. A když začal YT, tak jsem poslouchala ty skvělé filmové písničky co hrdlo ráčí! A najednou objevím tohle? Takovou úžasnou smršť rytmu, melodií, tanečních kreací, prostě všeho, Dane, Johne, Aretho, děkuji za to, co jste v tomhle filmu odvedli. Jakože jsem ten film ještě neviděla celý, ale těch pár ukázek mi stačí k tomu, abych si je pouštěla pořád dokolečka a byla šťastná.

Nejasný začátek, kdy jsem nic nechápala a hned to chtěla vzdát. Možná proto, že nevábné prostředí a zaměstnání také zažívám skoro celý svůj život. Tak proč bych se měla na to dál dívat. Je mi líto. Možná je to dál zajímavější. Ani dozrálý Michael Keaton na tom nic nezměnil, ani pluf - mrtvola.

Spousta řečí - Beatles i lidí kolem, které nahrávací štáb oslovil. Asi nejsem taková fanynka, jak jsem si myslela, že bych to zkousla víc jak půl hodiny.

Hledám a nacházím: Legendary concert of the Dubliners 40 years Reunion. Je to nádherný koncert, který si pouštím pořád dokolečka. Všichni jsou úžasní, ale nejlepší je Barney McKenna od 53. minuty.

Krásná pohádka, jemná, a flirt Audrey Hepburn, či spíše skrytý románek s novinářem a neméně skvělým Gregory Peckem, to se navždycky zapsalo do naší paměti. Audrey Hepburn si zasloužila Oscara za ruto roli.

Viděla jsem jako dítě v televizi párkrát scény, jak lidé odcházejí z divadla, jsou šťastní a zpívají si árie a kuplety, které tam slyšeli. Nechápala jsem, dokud jsem nebyla v sedmdesátých letech na představení Cimrman v říši hudby, potažmo Úspěch českého inženýra v Indii. Odcházela jsem z divadla a hlavou mi zněly arie, které zpíval plukovník Colonel v podání Zdeňka Svěráka, a "České matičky, šroubky, hřebíčky..." v podání Ladislava Smoljaka. A další. A zamilovala jsem si pana Vondrušku, napořád.

Miluji operety, ale problém je v tom, že se člověk dočká těch perel až v záplavě balastu. To v Hospodě Na mýtince se střídá árie za árií. A ti, kdo excelují, jsou bardi Divadla Járy da Cimrmana Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak a Miloň Čepelka. Je to okouzlující představení. Pouštím si je stále dokola. Miluji je a znám je sanozřejmě doslova. "Krásná dívko má, jsi má jediná..."

Vyšetřování ztráty třídní knihy mě zastihlo na gymnáziu, seděly jsme se spolužačkami v druhé nebo třetí řadě a nemohly jsme zastavit záchvaty smíchu, když pan Weigel otevíral a zavíral svůj kufřík a skrze něj na nás hleděl. Tolik nám to připomínalo naši dennodenní školní zkušenost. A ty rádoby pedagogické konstrukty, ze kterých dodneška nejraději používám Cimrmanův slavný krok stranou: nevíme nic - víme vše. Jinak samotná hra je spíš drama než komedie, čím víc se blíží závěru, tím je sžíravější. Jednou za čas si ji znovu pustím a žasnu, co si autoři tehdy dokázali dovolit, co jim prošlo. Když to doposlechnu, mám trochu kocovinu, ale pak nevydržím a pustím si ji za čas zase znovu.

Už první vteřiny a minuty filmu mě vtáhly do děje, a to jsem k němu přistupovala s určitou nedůvěrou. Znala jsem Řeka Zorbu asi jako každý, z té skvělé ukázky tance. Ale váhala jsem, když jsem měla možnost vidět celý film. Mám si jej vůbec pustit? Nebudu zklamaná? Vlastně jsem Anthonyho Quina nikdy neměla moc ráda, byl pro mě moc přepjatý, a Alana Batese jsem považovala podle té ukázky s tancem za prkno.  Poprvé jsem zpozorněla, když se Zorba ptá: Nemůžete udělat něco bez ptaní? Prostě jen tak, z legrace? Úplně se vidím na pozici Angličana, celá ztuhlá, a přitom už podléhám kouzlu Zorby.  Ale kdo mě naprosto dostal, je Madam Hortensie. Taková sžíravá a přece lidská miniatura. Kdyby nic jiného v tomhle filmu nebylo, tak tak tohle stálo za to (Lila Kedrova za tuto roli získala Oscara za vedlejší roli)!  Ale i každý další obraz mě strhával do své syrovosti a opravdovosti života. To se nedá popsat, to musíte vidět.  Autor hudby prý snad nebyl originální a obšlehnul nějakou řeckou lidovku. Ale to je jedno. A je jedno, že Anthonyho Quina nemusím. Oba spolu s režisérem a se všemi ostatními, kdo se na filmu podíleli, vytvořili ikonu (jak tenhle termín jinak nesnáším). Zpopularizovali Řecko, Řeky, jejich hudbu a historii a kdo může říct, že se mu podařilo něco takového?

Od prvních okamžiků okouzlující a osvěžující podívaná, nabitá dějem s drobnými, občas drsnými žertíky, výraznými postavami a barvitým prostředím. Střídají se realistické scény s nadsázkou až absurdnem - to když rodiče děvčátka usnou po celodenní lopotě s obličejem v polévce - a krátce na to vás odbourá kohout, který po rozbřesku kokrhá marseillaisu. Děvčátko roste a jde do služby, kde se neosvědčí. Nechce dřít na poli jako rodiče, míří výš a poštěstí se mu služba u panstva jako chůvy. Šmatlavý pohyb agilní chůvy, nenadálé přepady maskovaného strýčka, který na ni zpovzdálí dohlíží, mechanické experimenty, kterými chůva vylepšuje život. Laskavý a lidský film. Po dlouhé době originální.