TheDude

Těžko filmům odpouštím formální kudrlinky, když absolutně nezvládají vyprávět zoufale klopýtající scénář a pomáhají si zhovadilou návodností vedlejších postav. Scéna v podzemce je pak tolik nepatřičná a nepřesvědčivá, že mi doteď působí rozpaky a údiv nad nesoudností tvůrců, kteří sem tam proloží "vtipnou" vložku typu Winston na Adama. Oldmanův výkon je vysoce nadstandardní už jen prací s hlasem a výrazivem očí, pořád tam pod maskou ale podvědomě hledám Oldmana a je mi to lehce na škodu, nicméně Mendelsohn zdatně sekunduje, ale nikdo nezachrání fakt, že by si Winston jako jedna z nejzajímavějších osobností 20. století skutečně zasloužil daleko kvalitnější a komplexnější zmapování nejen těchto klíčových dní, ale celého svého života. Ne tuhle utahanou a prázdnou patriotistickou záležitost bez špetky síly v dialogu a emočního dopadu. Wrightova forma vítězí nad obsahem. Opět a ve velkém.

Hladce plynoucí a vyvážená road movie, které se vyvaruje žánrových kýčů a citlivě servíruje únosnou dávku sentimentu, životních zkušeností a nepodbízivého humoru i nostalgického vzpomínání. Velká škoda, že takto opravdový a lidský kousek zůstává neprávem opomíjen.

Proces infantilizace se evidentně v Marvel universu stupňuje a stejně jako ochota publika tomu tleskat s prvním sebeironizujícím gagem.

Smutné, že jediná kvalitní věc, Van Morrisonův Moondance, je vůbec spjata s tímhle plytkým adolescentním průjmem.

Divácky náročné existenciální drama pohrávající si se základním dilematem vlastních morálních hodnot a zásad. Symbolika pohlavku během finální žalářní scény vydá za tisíc slov.

Tradiční Hanekeho hra s diváckým očekáváním v psychologickém thrilleru. Kouzlo a síla sugestivního ticha bez zbytečných hudebních doprovodů v ryzí formě.

Velký, místy však až komorní přírůstek k rodině protiválečných filmů. Lehce plynoucí děj, několik postav (jejichž pozadí a motivace se dozvídáme během celé stopáže), vyhrocené dialogy protkané černým humorem a jeden melancholický hudební motiv dělá z Mandarinek jednoduchou, ale umě vypěstovanou plodinu. Podobnost např. s No Man´s Land určitě na místě, akorát to měl kratší bratranec při oscarové noci v mocné společnosti poněkud těžší (při vší úctě k Amélii).

Tradiční myšlenka man vs. machine (přičemž Garland v celku neskrývaně sklouzává na nelidskou stranu) toho příš nového nepřináší, ale určitě nenudí. Společné prvky můžeme najít přes Frankenstaina, Blade Runnera až po nedávné Her nebo Under the Skin. V podobně minimalistické výstavbě (pár postav, několik pokojů a líbivé vodopády) je logicky slušná porce břemene naložena na herce. Oscar Isaac představuje kombinaci povýšeného génia s všepohlcujícím egem s cool týpkem, který svou kocovinu řeší ranním boxem nebo posilovnou. V druhé rovině ve mě evokuje předobraz náboženského proroka, s čímž souvisí ve filmu pronesená replika, která z Nathana staví do pozice tvůrčího božstva (a která se mu zamlouvá). Se svým zhýralým programátorem/alkoholikem nabourává IT stereotypy, které částečně ztělesňuje hlavní hrdina - nepopulární, single, osamělý. To ho spojuje s předmětem jeho pobytu u zaměstnavatele - Avou. Její představitelka pro sebe ukradla celý film. Nejvíc mě bavila její charakteristická chůze (takhle se po plátně nikdo nenosil od Yula Brynnera). Trochu mě mrzí, že načrtnuté otázky nešly dále do hloubky nebo dokonce nevedou nikam (třeba ta sexuální, tvůrce se ujistil, aby Ava mohla kopulovat). Na druhou stranu má jít mimo jiné o survival thriller, jak ostatně tvůrci signalizují na posteru. Co se týče vizuálu, tak ten za mě hraje ja málo peněz relativně slušnou porci muziky a rozumí si s hudbou jako takovou. Prostředí je moderní, sterilní až klinicky čisté a ztvárnění Avy svěží a opravdu povedené. Film je silný na poli prostého dialogu, umí být kousavý a vtipný zároveň, přičemž se rozhodně bere vážně a měl by tak být brán, neboť je chytrý a napínavý v jednom úhledném balení. 85%

Jeden z vrcholů a milníků němého filmu. Hloubka a intenzita výraziva hlavní protagonistky naprosto ojedinělá.

Film bych rozhodně nezatracoval kvůli absenci nebo přinejmenším potlačené schopnosti diváka jakýmkoliv způsobem vyděsit. Pro mě je to spíše velmi umě vystavený psychologický rozbor s hororovými a nadpřirozenými prvky, který může připomínat Polanskiho Repulsion nebo The Tenant. Ne zcela originální námět nahrazují dílčí hravé prvky s noční televizí, "knižní" sekvence samotné nebo ztvárnění insomnie hlavní protagonistky, která mimochodem (a trochu logicky) táhne herecky celý film. Její dítko je pak (snad záměrně) jedna z nejotravnějších existencí ve filmovém světě.