Klondike

"Berou nám práci a přišli nás vyžírat, přitom u nich žádná válka není!", zvolá průměrný český deZolát a vyleje si do xichtu dvoulitrovou PETku Braníku. Stěží zvládl výuční list, poslední, oč má zájem, je pracovat, a Dombas píše podle vzoru bimbas, ale perfektně se orientuje v mezinárodní politice a přesně ví, kdo koho utlačoval a proč hodný dědeček Putin posílá stovky tisíc soudruhů do mlýnku na maso. Je samozřejmě čirou náhodou, že do puntíku papouškuje ruZkou propagandu ze Sputniku a kdo to nedělá, ten má vymytý mozek. Tak heil Rajchl, debile! (21.02.2024)

Donbas 2014, sestřelené civilní letadlo a rodina Irky: pasivní proruský manžel a aktivní ukrajinský bratr. Dům zasáhla střela a chybí jeho část, Irka má těsně před porodem a dlouho si nechce vážnost situace připustit. Nakonec na sebe pod ruským dohledem míří členové jedné rodiny ... A vítězkou je ženská.  Dobrá byla také kamera, která zobrazovala dva děje. Něco se dělo vepředu v domě a další děj se odehrával na pozadí, třeba na obzoru. Stále bylo co sledovat. (01.08.2022)

Bravurně natočený a emočně vyčerpávající výjev ze separatistického doněckého území Ukrajiny, kterým roku 2014 otřásl pád sestřeleného boeingu s 280 civilisty na palubě. Celých 100 minut jsme perspektivou navázáni na ukrajinskou manželskou dvojici Irku a Tolika, jimž vychýlená střela poničí část obydlí a kteří se ocitají na nepředvídatelném a ideologicky neuchopitelném území válečného konfliktu. Tolik zaujímá pasivní pozici a neváhá spolupracovat s ruskými okupanty, aby zajistil sobě i ženě bezpečí. Jeho švagr je naopak striktní antiseparatista a mezi nimi stojí těhotná Irka, která si musí zachovat racionální pohled a nepředstavitelný tlak ustát se vztyčenou hlavou. Maryna Horbač využívá dlouhých kompozic s pomalu se pohybující kamerou, která rozebírá prostor ve dvou plánech – v popředí sledujeme některou z postav a v pozadí se odvíjí akce, často jen akustické, z nichž nám naskakuje husí kůže. Subjektivní perspektiva sice nemá až takový účinek jako v klasice Jdi a dívej se, ale Klondike je přesto sebevědomá a skvělá filmařina, která hrůzu války podává s chladnokrevnou neústupností. K tomu, abychom se o hrdiny báli, nepotřebuje kulometné salvy ani manipulativní zvraty. Závěr je sice až příliš symbolicky inscenovaný a tlačí nás k jednoznačné reakci, ale jinak vítězí vědomí, že takhle nějak to skutečně probíhalo (a probíhá). 85 % (02.07.2022)

Film na začátku nasadí relativně pomalé tempo, které ale spěje ke konci, který by porazil i koně. Skoro jsem se po projekci nedokázal zvednout ze židle. Stále mě napadala otázka: pakliže jsem díky tomu, co se odehrálo na plátně zažil opravdu silný a nepříjemný pocit strachu o životy hrdinů, co potom cítí lidé, kteří to dnes, teď, když píšu tento komentář, zažívají na vlastní kůži? Rozhodně se jedná o můj nejsilnější zážitek celé letošní LFŠ. A to nejen díky svojí aktuálnosti, ale i díky svým nesporným kvalitám. Zbytek musím dopsat později, ještě se z toho sbírám... (03.08.2022)

Hlavní hrdinka Irka, dva měsíce před porodem, bojuje za své právo zůstat doma... Její naivní a latentně proruský manžel, který se kamarádí s přihlouplými doňeckými separatisty, kteří mu sebrali auto a zbořili půl rodinného domu, se Irku snaží dostat do Ruska. Irčin bratr, voják ukrajinské armády, zase z nově okupvané a stále neprodyšněji uzavřené Horlivky do Kyjeva. S příchodem ruských vojáků po sestřelení dopravního letounu pak rodina postupně přichází nejen o zeď, auto nebo krávu, ale i o svobodu. Vše vrcholí poměrně šokujícím závěrem, u kterého to v kinosále dost zašumělo. Rozbitý dům umožňuje divákovi sledovat jak to, co se děje v popředí, tak to co se děje v otevřené krajině v kopcích za zbořenou zdí obýváku. Depresivní film podle depresivního námětu z roku 2014. [Rakkautta ja Anarkiaa 2022] (30.09.2022)