Hlas moře

Javier Bardem v hlavnej depresívnej úlohe Ramona Sampedra, ktorý je už viac než 32 rokov kvôli pokročilej chorobe pripútaný na lôžko, a hýbať sa dokáže len vo svojich snoch. A tak sníva, snaží sa vyhýbať vzťahom so ženami a čaká na vykúpenie z večného utrpenia - smrť. Jeho voľba však nie je každému po chuti a stretáva sa s porozumením aj odmietaním nielen v rodine a medzi známymi, ale aj verejnosti, vďaka súdu o možnosť voľby eutanázie. Psychologicky aj emocionálne hlboký, precítený a ľudský film, na ktorý treba mať náladu, ak človek nechce skončiť v labyrinte depresií. Javier Bardem je, ako som vždy tvrdil, výnimočný herec. (25.12.2013)

Tenhle film přišel v pravý čas. V dnešní době má jedinečnou šanci uspět. Jeho vedlejším účinkem je rozpoutat debatu o asistované (sebe)vraždě. Euthanasie - ano, či ne? Je život můj, nebo není? Velice citlivé a osobní téma...a kompromis v nedohlednu. Ramón leží celé dny v posteli a chce umřít. Nesnaží se najít druhý smysl života. Nechce jezdit na vozíku po přírodě, nechce žít dál, i když jinak...ztratil důvod žít...byl ten důvod, pro který žil, pohyb? Nohy, ruce, schopnost milovat atd. atd.? Pro mě je Ramon slaboch, i když ho chápu. Já s euthanásií nesympatizuji a kloním s ek názoru, že člověk na svůj vlastní život prostě sáhnout nesmí, nemá k tomu právo. A proto mi vyznění filmu není moc po chuti. Skončilo to tak, jak si asi většina moderní společnosti přeje, i tak, jak se to stalo skutečnému Ramonovi. (21.10.2009)

Brutálny scenár, ťažká, silná téma, z niektorých myšlienok až mrazí. V podstate už v úvode, keď sa pýtajú Ramona, prečo chce zomrieť a on spustí svoj predslov, tak to je filozofia za filozofiou, hltal som každé jeho slovo. Nesúhlasím však s postojom filmu, s kultúrou smrti, neuznávam pojmy ako nedôstojný alebo zbytočný život. Úžasný výkon Bardema mi môj názor nevyvrátil. Oslava smrti sa mi prieči. Neverím, že to, čo sme videli na konci je ctihodné. (22.03.2021)

Prvně se mi nabízí otázka, zda se vůbec dá nazývat třicetileté trápení na lůžku, závislý na druhých a neschopen pohybu,kdy překonání dvou metrů je nesnadný úkol, životem? Odpověď by se pro některé zdála jasná, někdo by se sáhodlouze rozmýšlel... Stejně asi tak v případě uzákonění euthanasie, protože vždy je v závěsu riziko zneužití. Moře se mu stalo osudným, jako mu hodně dalo, tak mu i vzalo. Co mu zbývá, je pouze pohled na vlny a touha nechat se unášet jeho proudy, být svobodný stejně jako v jeho představách, které ho značnou mírou drží nad vodou. Můžeme tento problém sledovat z různých úhlů pohledu, předsouvána je nám však volba euthanasie, se kterou bych mimochodem v tomto případě souhlasila. Vždyť i sebevrah si může o svém životě rozhodnout sám, zatímco tento člověk nemá ani tuto možnost, jen žadoní o svou smrt, o své vysvobození. Zoufalost, která ho doprovází, nepochopení, bezbrannost, smích, jenž je vlastně odrazem smutku. Jako pavučinky se mu do života připletou dvě ženy, silné a milující. Ty mohou utéci před problémy, mohou se bránit, ,on je ale uvězněn sám. I přes spousty lidí, kteří ho obklopují, je pořád se sebou, neustále omílá stejné a přemítá, ovšem smířen s osudem. Je to dospělý muž, potřebuje ukojit své sexuální potřeby, přeje si kapku soukromí, která mu není ani v nejmenším dopřána. Nikdo se nesmíří s parazitováním a popravdě, i když má milující rodinu je pro ně Ramónovo postižení zátěží. Ve skutečnosti je to uvnitř nádherný člověk, tak čistý a plně při smyslech, právě tím mu přežívání trpí ještě větší bolest. Při výletech jeho fantazií se mi tajil dech, přičemž doprovod naprosto špičkovou hudbou neměl chybu. O to horší pro něho musí být návraty do reality.Vskutku výborný kousek jak už po stránce obsazení, kamery, hudby a scénáře. Je zde viět kus práce a mé přesvědčení, že španělská kinematografie je na velmi vysoké úrovni. Nebraňťe se a nakoukněte do těch očí, co řeknou vše – smutek, touhu a zklamání (22.03.2008)

Herectví Javiera Bardiema, jenž mě oslovil již v jiném biografickém snímku Než se setmí, je odzbrojující i tehdy, představuje-li hrdinu nanejvýš tělesně indisponovaného, jakým je Ramón. Ze záběrů na jeho tvář, ze znění jeho hlasu by se nezasvěcený mohl domnívat, že jde o drama nesmírně vitálního a otevřeného muže, laskavého a bdělého a úspěšně překonávajícího tragický životní otřes, a ne o studii hluboké tragédie trhliny mezi představou o životě a jeho krutým darem. Kdo by se zde odvážil soudit? Na to režisér odpovídá jednoznačně a naneštěstí dosti tendenčně a právě všechny hrdinovy střety s jinak smýšlejícími vyznívají hluše, předpokládatelně – nikdo nedokáže hrdinovu přesvědčení smysluplně vzdorovat, a ten tak nemusí své rozhodnutí znovu přehodnocovat. Nepodněcují jej k tomu ani nová hluboká přátelství. Především komorní scény niterného sblížení s advokátkou Julií se přitom zdají osvěcovat nové životní cesty, ale i kamarádská a vitální Rose má ve své spontaneitě a prostotě sílu něco nového začít. Lze litovat, že obě ženy vstoupily do jeho života příliš pozdě – v čase, kdy mu vtiskla formu ona nevůle setrvávat nadále v nesvobodě, ve vězení vlastního těla. Amenabár vypravuje citlivě a decentně a například způsob, jakým integruje Ramónovy sny a představy do reality, napovídá, že by býval mohl příběh dovést i k opačnému konci, aniž by oslabil jeho jímavost. Nebýt ovšem holé skutečnosti, kterou film tlumočí. (04.03.2024)