Griff the Invisible

Co mě naučil Neviditelný Griff: Pokud jste neoblíbený, šikanovaný, trochu psychicky narušený a dokážete se občas obelhat, že jste superhrdina, připlete se vám do cesty nádherná, lehce výstřední dívka, která roztomile mudruje o neviditelnosti a jiných dimenzích... a které přijdete vy a vaše bláznovství děsivě sexy. Griff the Invisible je Super bez humoru, Defendor bez dramatu a krutý trest pro všechny, kteří trpěli u 500 dní se Summer. (3/10) (08.09.2011)

Indie film podle příručky aneb roztomilí outsideři, omamná výstřednost, popkulturní půdorys a sluníčkové rebelantství. Australský "Griff" paradoxně působí jako "americký" remake kanadského "Defendora", který obrušuje hrany mnohoznačného příběhu o realistickém superhrdinovi a na místo pečlivě gradovaného dramatického vyprávění dosazuje middlemanagementově uondanou naivitku a "heart warming" romanci. (15.08.2011)

Tak už i Australané mají svého psychouše, kterému by stejně dobře slušel nejen latexový obleček, ale i svěrací kazajka...Další smutný důkaz toho, že Defendor byl osamocenou vyjímkou a že spojení superhrdinské postavy s indie světem více či méně asociálních jedinců nefunguje...Super byl společensky doslova nebezpečný, Griff je zase jen trapný a celý vyznívá jako pokus o parodii na parodie... (06.09.2011)

Přestože mi Australané svými projevy sebestředné namyšlenosti lezou často na nervy ještě více než Amíci, jejich filmy a seriály mě často baví. Griff byl ovšem zvláštní. Film i postava. Poměrně dlouho mi trvalo, než jsem dokázal s přehledem rozlišovat mezi představami a realitou, takže v tomto směru tvůrci jednoznačně zabodovali. Když si mě někdo takhle povodí, ochotně uznám, že odvedl slušnou práci. Snímek měl ode všeho trochu. Byl trochu komedií, trochu dramatem, měl i trochu z romantiky, ale nic z toho výrazněji nepřevládlo, což bylo zřejmě důvodem pro to, že jsem nenavýšil hodnocení o další hvězdičku. Myslím si totiž, že se ze zvoleného tématu dalo vytěžit mnohem víc; takhle jsem měl pocit, že se tvůrci zasekli někde v půli cesty. Tato záležitost byla stejně zvláštní jako dvojice hlavních hrdinů a na výsledek jsem se podíval ze dvou úhlů pohledu. Na jednu stranu mi bylo ukázáno, jak to vypadá, když se člověk, který žije mimo realitu, dočká skutečného pochopení, ale na druhou stranu dává snímek odpověď na otázku, proč není vhodné, aby se dali dohromady lidé, kteří měli například problémy s jakoukoli závislostí. Závěrem si nedokážu odpustit poznámku o Maeve Dermody. Dříve bych napsal, že je to krásná, sexy žena, ale to už se dnes nesmí, takže to nenapíšu. / Poučení: Pokud zkoušíš procházet zdí, nedělej to s rozběhem. (12.09.2022)

Dejte si velký pozor na tento film. Klame tělem a pohybuje se v rozmezí od jedné do čtyřech hvězd takovým stylem, že jsem chvílemi nevěděl, kde mi hlava stojí. Jednu chvíli slintám blahem, druhou nudou. Prakticky se jedná o dosti tíživý psychologický film s úsměvnými komickými momenty, pojednávající o tom, že největším protivníkem superhdiny, je on sám. Byť jím vlastně může a nemusí být. Když do toho započítáte ještě střelenou kočenu, co furt šahá na zdi, aby jimi mohla propadnout díky pohybujícím se molekulám atomů, můžete se spolehnout, že vás čeká tuze nevšední filmový zážitek. Něco ve stylu Dítě džungle, ale docela suché. A to po australsku. Pokud bych to bral čistě jako psychologickou sondu do světa dvou podivínů, je to za čtyři. Na druhou stranu, kdybych to měl brát jako romantickou komedii, je to za jednu. Takže si z toho beru něco mezi a tu půlhvězdu proměňuju v celou jen díky neotřelému podání a jednomu z nejzvláštnějsích a nejrozporuplnějších filmových zážitků vůbec. (08.07.2013)