Otčím

Pěkně se to zamotalo, lolitské problémy, ztráta blízské osoby, otecký komplex, sexuální frustrace a nad tím vším ční herecký výkon Patricka Dewaereho (skvělý v Buzících, sebevražda rok po tomto dílku) jehož mimika nebere konce. V podstatě beze slov lze s jeho obličeje a řeči těla vyčíst co prožívá a co říká. Další plus z mého pohledu jsou krásné interiéry (i exteriéry) francouzský bytů. Škoda, že zde není uvedena hlavní dívčí postava též dobře zahraná Ariel Besseovou (http://www.imdb.com/name/nm0078769/), tato herečka to zahrála ve svých 15-ti zkušeně, po té již moc nebyla vidět, dnes žije na jihu Francie a provozuje živnost. (19.01.2008)

Tak půvabné a křehké a přitom tak surové! Rozum a konvence spalující láska při smutném klavírním doprovodu Patricka Dewaere, který zde podal sebezničující herecký výkon. Dewaere o pár let dříve v Buzících žil divoce, ve vzdoru vůči světu a společenským pravidlům. A snažil se, coby Pierrot, od života urvat alespoň kousky vášně, když už nelze lásky. Naopak zde byl, coby nevlastní otec Rémi, klidný a zodpovědný, dlouho se snažil žít navzdory sám sobě... a touze po lásce se zoufale bránil (jako zřejmě i ve svém civilním životě, kdy jen o rok později spáchal sebevraždu). Měl jsem pocit, že tuto čtrnáctiletou lolitku, sympaticky ušatou a neuvěřitelně okatou Marion (přesvědčivá 15ti letá Arriel Besse byla velice sexy), která mu vlezla postupně do hlavy, do srdce i do postele, snad Patrick Dewaere prožíval doopravdy. Ke své smůle. (13.02.2014)

Ve filmu je hodně klavírní hudby, protože hlavní hrdina hraje po nočních podnicích. A jeho následující milá je taky klavírní virtuózka. Příběh nevlastního otce, který po smrti své ženy vychovává její 14letou dceru. Dívka se do něho zamiluje a všemožně ho svádí i vydírá, aby se s ní miloval. Nakonec, po mnoha pokusech se to stane, a tím se roztočí kolotoč nepříznivých událostí. (09.10.2020)

Je "Nevlastní otec" (evropské jazyky obvykle používají dvou slov, z nichž jedno je "otec", otčím zní - podobně jako macecha - zbytečně pejorativně) vědeckou studií nebo uměleckým dílem? Nejlépe bude vzít půl z toho a půl z onoho: uměleckou studií. Nejde tu však o nějaký další pohled na "lolitu", alespoň ne na takovou, jak ji definoval Nabokov. Marion je prostě žena, i když dosud poměrně mladá - a ve své věci má jasno. Vyjadřuje se upřímně a přímo, i když její část dialogů je snad možná, ale sotva pravděpodobná. I když se její sexuální orientace vyvíjela dlouho: sama říká, že svůj vztah k Rémimu prožívala odedávna (přes svoji zesnulou matku). Aby to nebylo tak jednoduché (a aby to mohl být film), jsou tu ještě dvě zásadní postavy: Marionin otec (nakonec přece jen pevný kus země, u kterého se dá zakotvit) a Charlotte (stejně útloboká jako Marion - a jako Rémi také s dcerou, jenže vlastní). Blierovým řešením je nakonec jakýsi smír, přičemž divák sotva pochybuje, že skutečné peripetie teprve přijdou. Marion rozpoutala karmickou bouři, a sotva se dá vytušit, koho trefí první blesk. Pozn: Rémiho jsem z toho v podstatě vynechal, jejho postava mi nepřipadá příliš zajímavá, a je také lépe čitelná, i když asi právě on "to všechno schytá". (03.08.2017)

Patrick Dewaere nepotřebuje mluvit, stačí, když se podívá.. A sledovat ho, jak hraje na klavír, to je v podstatě splněný filmový sen, můj, pochopitelně.. Dalším velkým plusem tohoto snímku je nádherná hudba a malá copatá Ariel Besse, která přesně ví, co chce a já se jí ani na okamžik nedivila.. Pomalé tempo vyprávění mi sedlo, jedna se mohla zaposlouchat do tklivých tónů.. Jinak tedy tuším, že ten, kdo psal obsah, film neviděl.. Mně se závěr zamlouval a jako tragédii jsem ho rozhodně nevnímala.. (03.06.2020)