Do neznáma

Nemôžem povedať, že by film nemal svoje dobré momenty a nevedel vytvoriť žiadnu drámu, no na druhej strane musím povedať, že byť v tejto vesmírnej lodi zavretý s kapitánom Stanerforthom počas celej doby je občas trošku nuda a otrava. Prvá polka filmu je podľa mňa veľmi nudná a nemá v sebe dostatok šťavy na to, aby nás udržala po celý čas, no veci sa konečne stanú zaujímavejšími, keď veci na lodi prestanú fungovať a jeho zásoby pitnej vody budú rapídne klesať. Musím povedať, že aj vizuálne je film pekne natočený a je tam vidno, že Mark Elijah Rosenberg sa skutočne snažil dať tomu niečo. A celkovo si nemyslím, že je to absolútne zlyhanie. Len si viem predstaviť, že to mohlo mať v sebe viac drámy a rozhodne viac dynamiky. Ak chcete film o astronautovi na Marse, tak radšej odporúčim minuloročný hit The Martian: Oveľa viac vyťažil zo svojho potenciálu a vytvoril skutočne skvelú atmosféru. Na tento film sa podľa mňa zabudne veľmi rýchlo. Hodnotenie: C (05.06.2016)

Lehce arogantní astronaut Mark Strong pluje samotinký 270 dní prázdným vesmírem k Marsu. Sem tam se v lodi něco podělá, tak to opraví (nebo také ne), občas si zafilosofuje o životě, kosmu či samotě samotné, nakonec se psychicky zhroutí. Režisér chtěl jistě zachytit jakýsi hloubavý odraz lidské odhodlanosti / umanutosti a pádu, ovšem brzy sklouzl do pomalé hypnotické nudy, která spolehlivě uspává. Navíc mi docela dost neseděly ani vědecko-technické parametry mise (proč letěl sám?), ani fyzikální záležitosti (za všechny třebas nulové zpoždění komunikace se Zemí). (04.11.2022)

Dosť priemerný film, ktorý sa pokúša poukazovať na pocity astronauta, ktorý je skoro rok osamotený a sem-tam dôjde na kus reči aj s Houstonom. Dosť okopírovaný Marťan a keďže sa ľudia psychikou astronautov zaoberajú desiatky rokov, názov "Approaching the unknown" je minimálne nevhodný. Nudný priemer. (19.07.2016)

Onemanshow o tom, jak jednomu (možná) nadanýmu člověku jeho hybris nedovolila vidět jeho vlastní limity, nedovolila mu poslouchat varování ostatních, a on TO (ať už to "TO" bylo cokoliv) - nedokázal. Srovnání s marťanem se přímo nabízí - tam hrdina hned z kraje přijme možnost selhání (protože zná svoje limity) hodně se směje, což mu pomáhá udržet si nadhled a racionální odstup a překonat nenadálý překážky, a neuzavře svůj systém (cywe, zase ten Snowpiercer :-) ), ale komunikace aka výměna informací (se zemí, s lidma) je to první, co se snaží zařídit a udržet, a díky tomu všemu TO dokáže. Tenhle astronaut ja naproti tomu neustále krutě vážnej a patetickej, neposlouchá ostatní, i když by měl (ty dvě trosky na "kraji propasti", co netoužej po ničem jiným než se vrátit na zem - mezi lidi), a když to posere, je pořád tak vznešeně neomylnej, že radši svůj systém odstřihne a uzavře (informačně), než aby před ostatníma nesl následky svý chyby. A - jak jinak - zcvokne.V posledních scénách totiž nesledujeme nějakej triumf, nebo snad "nekonečnou krásu okamžiku" - sledujeme definitivní tragickou samotu šílenství. Proto za pět, milé děti. Howg. (07.11.2016)

Jak už tu bylo řečeno, myšlenka špatná určitě nebyla, a dokonce bych tomu odpustil i některé faktické nedostatky (a že jich tam bylo), ale takhle brakový scénář skousnout nedokážu. Zvlášť pak u takového nízkorozpočtového snímku, který má šanci bodovat v podstatě jen vybroušeným scénářem a smysluplným příběhem. (18.06.2017)