Dveře do ticha

V roku 1991 natočil taliansky režisér Lucio Fulci svoj posledný film. O päť rokov neskôr umrel. Vraj si zabudol pred spaním pichnúť životu dôležitú dávku inzulínu. Ja si myslím, že nezabudol. Ale to je vlastne jedno. Pán Fulci bol pre mňa vždy obdivuhodný filmár. Jeho filmy boli plné násilia, vyžíval sa v krvavých scénach a perverzných sexuálnych výjavoch. Rád používal nechutné gore efekty. Svoj posledný snímok však pojal v inom duchu. Sústredil sa na budovanie atmosféry. Zrežíroval dokonalé podobenstvo o ceste za smrťou. Post mortem road movie. Ponuré, bezútešné. Maestro Fulci otvoril "Dvere do ticha" (Le porte del silenzio) a navždy opustil svojich filmových fanúšikov. Bola to dôstojná rozlúčka. "...Quando varcherai le porte del nulla, nessuno ti sara vicino, solo l´ombra della tua morte." (...keď prekročíš brány ničoty, nikto ti nebude na blízku, iba tieň tvojej smrti.) ***** (30.04.2021)

V rámci filmografie Lucia Fulciho, sprzenej zopár shitovými horormi, ktorého ho paradoxne najviac „preslávili“ (a uvrhli do tieňa béčkového brakmejkra), sú Dvere do ticha nadpriemernou ukážkou jeho talentu vo vytváraní atmosféry a práce s kamerou a výpravou. V tomto prípade hlavne exteriérmi. Škoda, že pointa je jasná prakticky od úvodných titulkov a v poslednej tretine sa film začína vliecť. Veľa toho ale kompenzuje obstojný John Savage, z ktorého kamera prakticky nespustí oko. (13.02.2009)

Filmem nás doprovází klasická italská hudba, která se vesměs opakuje, ale je tam jen zřídka. Vesměs se celý film točí kolem hlavního hrdiny Melvina, kterého ze začátku strašně štve pohřební vůz, který se vždycky objeví před ním, ale postupem času je to právě Melvin, kdo pronásleduje a hledá vůz, který převáží záhadnou rakev a hlavně tajemný náklad. Ve filmu se dočkáme i pár scén, které jsou příjemným zpestřením, jako například scény z márnice, nebo pěkná stopařka, kterou bych ,,svezl‘‘ i já. Škoda jen, že ji vyhodil z auta a ona nasedla do brouka a navždy zmizela ze scény. (04.05.2010)

Známý Lucio Fulci svůj poslední film naprosto odprostil od všech nechuťáren a zaměřil se spíše na atmosféru. Celý film sledujeme hl. hrdinu, který potkává zvláštní lidi, kteří ho znají avšak on je ne a většinu času stráví v autě jezdícím z bodu A do bodu B a sledováním pohřebního vozu. Moc se toho ve filmu neděje a konec je pro vnímavého diváka prozrazen až moc brzy ale koukat se na to dá a ten oslavovaný "herecký koncert" Johna Savage není špatný. (13.03.2009)

I když divák od začáku zná pointu a je mu neustále předemílána, je vskutku požitek sledovat hlavního hrdinu jak na řešení své prapodivně se vyvýjející situace pomalu přichází sám. Tato odtrženost diváka od mysli či pohledu hlavní postavy je sice místy protivná, ale na druhou stranu mu dává prostor pro vychutnávání detailů a užívání si toho pomalého odkrývání pravdy. Bohužel v tomto duchu a naprosto vynikající temné atmosféře se film nese někam do padesáté minuty. V poslední půlhodině začíná výrazně ztrácet dech a druhý už bohužel nechytí. Ba naopak, klesne do rozvláčnosti až nudy a nabídne několik naprosto zbytečných scén (např. loď a věštkyně), které celkový dojem výrazně pokazí. Fulci se opravdu vynikajícím způsobem pustil do tématu, jež mam ve filmu nadmíru rád, ale bohužel ho nedokázal dotáhnout zdárně do konce a z pěti hvězd, které bych tam sázel v polovině se propadl na obyčejný průměr. Věčná škoda, protože tohle mohlo být opravdu poslední Fulciho mistrovské dílo. (10.02.2011)