Oni a Silvio

Sorrentino natočil precizní a nadčasový film. A to zdaleka nejen obrazově, rytmicky a formálně, ačkoli to jsou rozhodně kategorie, v nichž by bylo pozoruhodné snímek analyzovat. Hlavně jde ale o obsah. Domnívám se, že vlastně nehraje roli, jak přesně režisér vystihl Berlusconiho v určitém období. To je spíš kulisa. Loro je především studií toho, jak funguje současný populismus. Když budete film pozorně sledovat, uvidíte zároveň Trumpa, Orbána i Babiše, tj. lidi, kteří lidem prodávají jednoduchý, ale přitažlivý sen o lepší budoucnosti, uzurpují si veřejné peníze, topí se ve skandálech, manipulují zákonodárným systémem, aby jim hrál do karet, ale žádná z těchhle věcí jim stejně nesrazí vaz. Ve filmu je na konci krásná scéna, v níž Berlusconi říká, že chtěl pro svou zemi udělat něco velkého a dobrého, že ji pozitivně proměnil. Ve skutečnosti dělá po celou dobu pravý opak (a je zřejmé, že si to uvědomuje), ale v tuhle chvíli je vidět, že přesvědčil sám sebe o tom, že vlastnosti, které si do jeho osobnosti projektují jeho voliči, nakonec pozměnily i jeho vlastní přemýšlení o sobě. Podobných bystrých postřehů o drobných nuancích, které jsou populistickým lídrům vlastní, je v Sorrentinově díle vícero. Jeho film je tak nejenom charakterovou studií, ale zároveň i otevřenou výpovědí o nás jako společnosti, která takovéhle lidi vyrábí a podporuje je. Jediným důvodem, proč nedávám plný počet hvězd, je roztahaný závěr filmu - několikrát se objeví scéna podpořená pomalou hudbou, která evokuje konec vyprávění, který ale znova a znova nenastane. (26.11.2018)

...tentokrát byl Mistr velmi vázán žijící ikonou italské politiky - ohled na lavírování mezi provokativností interpretace a přiměřeností a lidským taktem nakonec působí proti umělecké svobodě. V Mladém papeži se Sorrentino vyřádil na konto anonymní instituce, neanalyzoval žádného konkrétního papeže - a dopadlo to výborně. Tady si kousl do živého a potkal se s publicistickou linkou komentáře a politickou satirou, kterou do vyššího levelu umělecké reflexe nevytáhne ani Ježíš, kterého v závěru vynáší jeřáb z rozbořeného kostela... (17.12.2018)

Velmi zajímavý snímek, který trochu vykrádá Vlka z Wall Street a přitom zůstává plně typicky Sorentinovská. Spousta krásných a vtipných přitom zároveň smutných záběrů. Film je jakoby rozdělen do dvou částí, přičemž mají spolu pramálo společného. Délka neodpovídající, ale přitom ve výsledku stále efektní film, co řekne to co má a moc nenudí (krom natahovaného konce). Herecky brilantní, hudba též skvělá, Ikdyž na Mládí nemá. Za vidění film rozhodně stojí, ale podruhé už si to narozdíl právě od Mládí nepustím....70%. (14.01.2019)

"Tak jsem zas na koni", řekl Berlusconi. Italsky "loro" je "oni, ony, ono"; oni mafiánští kumpáni, ony ženy, ona moc a ono bohatství. Skvělý Toni Servillo je mi ve své roli "nesympatický" jak ostatně každý politik, ať již před dosažením kýženého politického postavení, kdy "dělá všechno pro lidi", i po jeho dosažení, kdy už neskrývá, že dělá všechno "jen pro sebe". A tak mě filmem spíš provázela myšlenka, co o tom soudí sám Paolo Sorrentino, pro kterého je v jistém smyslu tento film vyvrcholením jeho tvorby. Nepřišel jsem na to: zachovává si sice od něho odstup, ale něčím mocným ho zřejmě musel přitáhnout. Místy působí jako klaun či loutka, místy zase jako bohorovný znalec života. V tomto smyslu jsem jen senátorem č. 7. (03.04.2021)

Zhruba ve čtyřiceti procentech záběrů Sorrentinova nového filmu jsou vidět ženská prsa a zadky (a nic moc jiného). Nejvíce během prvních padesáti minut, pohybujících se na pomezí Vlka z Wall Street (nechybí ani přednáška o účincích určité drogy), Spring Breakers a Caliguly od Tinta Brasse (dekadence pro dekadenci samou). Ke sdělení nezbytného by stačilo tak deset procent. Stejně je to v Sorrentinově novince se vším. Jde o film, který stejně jako jeho protagonista, obávající se stáří, smrti a zapomnění, hledá smysl. Myšlenkové prázdno předkládá v opulentním balení, což sice samo o sobě nese určité sdělení, ale nepotřebujete to sledovat dvě a půl hodiny stále dokola. Loro přitom současně mnoho motivů nedotáhne (např. nikam nevedoucí vytváření paralel mezi chtíčem a touhou po moci, potažmo politikou a exploatací cizích těl, počínající prologem, kdy jedna z postav vymyslí svůj plán při pohledu na Berlusconiho vytetovaného na zádech ženy, se kterou souloží). Spíše než zkrácení by filmu možná paradoxně prospělo, kdyby byl o hodinu delší (tzn. jako při svém rozdělení na dvě části, uvedené v italských kinech) a odůvodnil to, co působí samoúčelně a prázdně. Žádné zásadní poznání nevyplyne ani ze závěrečné syntézy hledisek představených v první a druhé ze tří přibližně stejně dlouhých kapitol, do nichž je film rozdělen (v té první se Berlusconi skoro neobjeví). Loro ještě nápadněji než Sorrentinovy předchozí filmy připománá pásmo perfektně rytmizovaných videoklipů napěchovaných výbornými nápady (jediné setkání se skutečným světem pro smetánku nastává, když před nimi exploduje popelářské auto), které spolu ale moc nekomunikují a neskládají se do konzistentního tvaru, který by nesl alespoň trochu relevantní sdělení a jen neopakoval to, co Sorrentino dokázal úderněji vyjádřit v Božském. Když se vyprávění v závěru konečně zaměří na tragédii opravdových lidí, je rámováno se stejným nepřirozeným patosem, jakým se vyznačuje zbytek filmu, vyprávějící o lidech falešných. Ze strany režiséra mrhání talentem, pro diváka mrhání časem. 65% (30.10.2018)