Cesta

Což o to začalo to zajímavě; didžeridu, hlasové zkoušky, konkrétní zvuky a přilnavé obrazy. Pak se to náhle všechno rozpadlo, nastala (dle úvodu) "esence podmanivé vizuální krásy a filozofická meditace nad vztahem přírody a civilizace" a bylo to v háji. Na tomhle klokaním mase jsem si nepochutnal, ostatně i řezník mi přišel povrchní a málo sympatický, a porovnávání divočiny a civilizace experimentálně násilné. Snad jediné, co jsem chtěl pochopit byl rituální tanec Davida Gulpilila, ale nedovedl jsem se do něj ani vcítit. Pozn. 1: Možná chtěl Nicolas Roeg vyjádřit něco, co se už před ním podařilo lépe sdělit anglickému romanopisci D. H. Lawrencovi (v románu Kangaroo). Cituji část, která zaujala Gilla Deleuze (viz "Tisíc plošin" v překladu Marie Caruccio Caporale): "Být sám bez paměti, bez ducha, u moře (...) Být sám tak přítomen a tak nepřítomen jako čerň domorodce na prosluněmém písku (...) Daleko, velmi daleko, jako bych přistál na jiné planetě, jako by byl člověkem po smrti (...) Krajina? Na krajině mu vůbec nezáleželo (...) Lidstvo? To neexistovalo. Myšlenka? Zapadla jako kámen do vody. Slavná minulost? Obnošená, křehká a průsvitná šupina vyvržená na pobřeží (...) Pozn. 2: Zajímavostí je použití kousíčku skladby (rádia) mladého Karlheinze Stockhausena "Hymnen ". (22.02.2019)

Film, který se rozhodně vyplatí vidět. Kromě toho, že zde Roeg předvádí některé nádherné dokumentární scény přírody, některé méně hezké, protože zachycuje tradiční způsoby lobu zvířat, hlavně klokanů, tak je zde i silný příběh dvou dětí, které se musejí pokusit v pustině přežít. A ono se jim to daří, ale logicky to na nich musí zanechat nějaký ten dopad. I v tomhle směru je snímek silný, jak konfrontuje naši civilizaci a to, co je tam venku, co nechápeme. (05.08.2015)

Zbavit tenhle film nelogičností a nemít to tak zběsilou kameru, tak se mi to bude líbit určitě o dost víc. Ona ta kamera tu dost ubrala, to věčné přibližování a oddalování mi tu lezlo na nervy, stejně tak mi lezlo na nervy i to, jak často tu jsou střihy. Díky tomu mě to v určitých částech i nudilo. Jinak se mi to ale líbilo, přírodu to má fakt krásnou (a v případě čistě přírody je ta kamera vcelku normální), myšlenka je sice podaná tak, aby to pochopil úplně každý, mě by se víc líbilo, kdyby tam byla řečena ne tak jasně, ale to mi až tak nevadí. Herce to má dobré, hlavní herečka je pěkná a i když tak ze začátku nevypadalo, nakonec mi tahle "walk-movie" docela sedla. Škoda jen těch mínusů, kdyby tam nebyly, ten film bych měl nejspíš hodně rád... 4* (22.03.2019)

Na zadok, ako som podvedome dúfal, ma to neposadilo. ale rozhodne, kontrast medzi povrchnou individualistickou civilizáciou a prirodzenou matkou prírodou, bol veľmi fajn. Neporovnateľne lepšie ako novší pokus o zachytenie podobnej chúlostivej, existenciálnej témy. A to: Into the Wild (2007) Hudba a niektoré, pravdepodobne improvizované kamerové zábery, boli božsky geniálne, to ostatné, bolo remeselne zvládnuté dobre ale moje srdce si to nezískalo a takéto poetické filmy by to robiť mali. Príbeh súrodencov, ktorí sa stratia v Austrálskej buši a natrafia na domorodca, ktorý im po dlhej ceste pomáha prežiť bol tiež slušný. Ide o moje prvé stretnutie s tvorcom menom Nicolas Roeg, a hoci teraz nemám chuť začať po nom pátrať... Určite sa ešte stretneme. (02.07.2016)

Poprvé jsem film viděla v raném dětství, kdy na mě silně zapůsobil. Moje cedníková paměť bohužel tenkrát kromě tohoto dojmu vymazala všechny faktické údaje včetně jeho názvu (měla jsem ho spojený se jménem "Cesta", ale pod tímto názvem byl nedohledatelný) a jména režiséra. Od té doby jsem ho několikrát neúspěšně zkoušela hledat, ale až teď jsem ho úplnou náhodou zhlédla podruhé. Zážitek byl znovu neskutečný. Krásná hudba Johna Barryho, v závěru verše A. E. Housmana...vskutku výjimečné dílo. (10.09.2010)