matmanX

Proč se díváme na filmy? Člověk to může v dnešní záplavě blockbusterů, sequelů a nekonečných seriálů snadno zapomenout. Zábava je to dobrá, občas i chytí za srdíčko nebo předá novou myšlenku, ale k čemu to všechno je? Je to jen pohodlný zvyk na zabití času? Co bychom ztratili, kdyby film zmizel? Malý Samay nemá bleskurychlý net a předplatné Netflixu k tomu. Pro něj film stále znamená hlučící promítačku v chátrajícím kině, kam se musí na tajňačku plížit jak zločinec. Film je jeho životní potřebou, stejně jako jídlo a kamarádi. Bez pravidelné dávky kinomatroše zkrátka nemůže fungovat. Existuje spousta filmů o filmu a samotné Poslední představení vzdává očividný hold klasice Cinema Paradiso. Ještě jsem ale nikdy neviděl tak fyzické pojetí vlivu filmu na člověka. Pan Nalin proměnuje filmový pás v magický, až rituální objekt. Každé okénko se může stát bránou do jiných fantastických světů, nebo nám ukázat vlastní svět trochu jinak. Není třeba nejlepší místo v kině, synchronní zvuk a vlastně ani ta promítačka, stačí jen kus plastu a paprsek světla. Je to neskutečně osvěžující pohled, který mi dokázal po dlouhé době připomenout to velké PROČ. Protože nemůžeme jinak. Protože potřebujeme příběhy stejně jako ony potřebují nás, a i když je zkusíme rozdrtit a přetavit na něco užitečného a líbivého, ony se vždycky vrátí a zasadí ultimátní ránu přímo do srdce.

Oproti loňskému dílu je to daleko vykastrovanější ohlédnutí za rokem podivností. Tvůrci se drželi zkrátka, do nové vlády se báli obout. Většina povedenějších vtipů navíc kolovala po netu o pár měsíců dřív. Jejich opakování tady nepůsobilo jako vtipná narážka, spíš mi připomnělo tety posílající maily s roky starými memečky. Korporátně napsaná satira, která nechce nikoho moc urazit a vlastně neřekne nic nového.

Krásná animace zachraňuje totálně nefunkční vyprávění. Je to jeden z těch festivalových filmů stojících na tom, jestli jste si předtím přečetli synopsi. Náhodné obrazy jsou vedle sebe naházeny bez ladu a skladu, bez snahy aspoň trochu pomoct divákovi s orientací v časoprostoru a hlavně s nulovou energií nebo emocí. Přitom by stačilo každý obraz prodloužit, nechat nás chvilku posedět a poplavat si s postavami, najít si k nim aspoň krátké pouto nebo dohrát pointu scény.

Del Tora si vážím jako jednoho z nejzajímavějších filmařů 21. století. Přestože mu občas ujede ruka, jeho filmy mě dokážou vždy vtáhnout do kouzelného světa vytvořeného s láskou a překvapivými detaily, i když jde jen o házení obřích potvor do paneláků. Ale co má být tohle? Kreativně vykastrovaná pohádka, která neví, jakou klasiku má dřív vykrádat. Trochu Jeunet, hodně Shrek a Žbluňk! rovnou obšlehnem 1:1, proč ne? Ploché postavy tak šustí papírem, že člověk jen čeká, až se v té vodě celé rozmočí. Dokonalí utlačovaní dobráci bojují s karikaturou všeho zla, která není svou přehnaností směšná jen proto, že Michael Shannon prostě nedokáže být špatný. Tvář vody není Del Torův technicky ani narativně nejhorší film, ale je jednoznačně jeho nejcyničtější v tom nejhorším slova smyslu. Působí jako papundeklová napodobenina jeho stylu bez všech těch fascinujících podivností, jako Disneyovský remake nesmrtelné klasiky. Fantasy podle odškrtávacího seznamu, bez kouzla a fantazie, bez srdce... ale za to se zlatým plešounkem, protože stačí přihodit pár prvoplánových odkazů na rasismus a homofobii a Akademie si z toho sedne na zadel. Já jen doufám, že se Guillermovi nezalíbí tenhle hollywoodský anální alpinismus, aby brzy nedopadl jako Burton.

Lazenby to chudák schytal na plné čáře. Musel bojovat s vysokým očekáváním po odchodu Conneryho i s poměrně diskutabilní garderóbou. Z černé ovce bondovské série se k mému překvapení vyklubala parádní akční jízda, která se nebála zajít do neprobádaných vod a nepřestávala udivovat až do konce. Šílený střih v akčních sekvencích mi překvapivě nevadil, ba naopak. Zatímco v novějším Quantum of Solace jsem potřeboval blicí kýbl neustále po ruce, tady na mě až experimentální vynechání všeho zbytečného působilo skvěle. Každý úder jakoby měl protivníka prorazit stěnou. Akční sekvence jsou brutální výbuchy násilí, žádné těžkopádné přetahování tak oblíbené v 60. letech. Chaotické, ale díky kontinuitě pohybu a dobré kompozici i srozumitelné. Bryndák nebo ne, tenhle Bond někomu dokáže rozbít hubu a na rozdíl od Moorea jsem o tom nepochyboval ani na sekundu. Lyžařské naháněčky bohužel trpí nedokonalou zadní projekcí, ale v celcích s kaskadéry je na akci radost pohledět. Příběh za akcí rozhodně nezůstává pozadu. Je tu jistá roztříštěnost a hra náhod, která se však dá prominout, protože si s agentem 007 pohrává velice zajímavým způsobem. Vidíme tady Bonda, který je nebojácný a citlivý zároveň, a hlavně pořádně vychytralý. Konečně jsem dostal dojem, že ten chlapík je opravdu mazaný špión, který dokáže hrát krycí roli a důkladně si ji nastudovat. Není divu, že fandům chybělo charisma, když Lazenby půlku filmu předstírá zaprděného genealoga. Krásná Tracy dává Bondovi nejednou zavařit a Blofeld je tu konečně ukázán ne jako šměšný nerd ve vyhřáté židličce, ale skutečně obávaný protivník. Konec, dnes již legendární, dokonale doplňuje zásadní kousek do mozaiky Bondova charakteru. Trvalo dalších 37 let, než se k tomu další Bondovka přiblížila. Ve službách Jejího Veličenstva je neprávem opomíjený díl a jeden z nejzajímavějších filmů v sérii.

Původní Universalácký Drákula, na rozdíl od staršího Nosferatu a mladších přírůstků ze studia Hammer, bohužel zestárl jako otevřené mlíko na rozpáleném slunci. Skromná stopáž mě překvapila, ale už po několika scénách začala dávat smysl. Tvůrci si moc nevrtali hlavu s chytrým nahromaděním děje knihy nebo využitím jen jeho části. Prostě osekali všechno, co nebylo nezbytně potřebné, včetně scén, které by mohly lépe vykreslit postavy, vysvětlit Drákulovy schopnosti nebo jen pořádně postrašit. Film kvůli tomu působí jako středoškolský referát, který vyjmenuje všechny události bez pochopení myšlenky. Vyprávění tak dokáže být matoucí a prázdné zároveň. V určitých momentech mi až připadalo, že filmaři museli poztrácet třetinu záběrů. Nejen že film načne několik linek, které nikam nevedou, ale i návaznost mezi záběry často postrádá kontinuitu a téměř úplně chybí přechody mezi scénami. Postava vejde do ložnice a najednou se ocitne ve sklepení. Kamera a výprava na tom bohužel nejsou o moc lépe. Statické záběry v nevýrazných kulisách jsou jen občas ozvláštněny jednoduchou hrou se stíny. Když se postavy na konci filmu objevily ve sklepení, které ještě před hodinou představovalo transylvánský hrad, málem jsem vyprskl večeři na monitor. Většina scén, ze kterých by mělo čišet napětí a strach, tak postrádá atmosféru. Bohužel zcela chybí filmová hudba pro skrytí spousty hluchých momentů. To je asi největší kolík v nemrtvém srdci filmu, protože to všudypřítomné ticho se velice rychle stane trapným, zvlášť ve společnosti tak prkenných hereckých výkonů. Nejspíš nebudu jediný, kdo se během filmu nejvíc ztotožnil s komickou postavou hlídače blázince, který sleduje krkolomné boje hrdinů s Drákulou a všem nadává do bláznů. Aspoň už chápu, z čeho vycházel o dvě dekády později Ed Wood. Musím říct, že se vzoru docela přiblížil.

Jak může být film tak chytrý a zároveň tak hloupý? Nolan si připravil obří bludiště, které budou fandové ještě dlouho rozebírat, ale jaksi zapomněl na pajďuláky, kteří jím bloudí. Postavy se nikdy nedostanou z plochých archetypů, rozhodně ne vinou herců. Zvlášť záporák a jeho manželka jakoby vyskočili z těch nejlacinějších béček 80. let. Pokusy o špionážní thriller žalostně selhávají ve srovnání s Bondovkama a Mission Impossible, ze kterých si film bere nemalou inspiraci v první půlce. Sarkastické hlášky zní do prázdna, scénám chybí napětí, plány se tvoří pět minut před akcí a hrdinové mají zdánlivě neomezený sklad techniky. Občas to přechází až do Matrixovské přestřelenosti, která ale v reálném světě nemá co dělat. A když už jsem u Matrixu, rovnou zmíním největší problém, který jsem s Tenetem měl. Totální absence srozumitelné expozice. Ve filmu je spousta expozice, zhruba polovina postav nemá jiný účel než vysvětlování pravidel světa a vztahů postav. Jenže je roztroušena v různých scénách, vyplivnuta nejrychlejším tempem a to často těsně před scénou, ve které tuto informaci potřebujeme. Místy jsem měl pocit, že sleduju sestřih dvou sérií seriálu. Prostě kupa faktů vytržených z lidského kontextu. Martix, a Počátek po jeho vzoru, strávili první hodinu vysvětlováním světa. Tenet vás hodí po hlavě do chaosu a je mu jedno, jestli se chytnete. Mám rád filmy, které si žádají divákovu interpretaci, ale v tomhle případě mi to připadá kontraproduktivní ke stylu filmu. Pořád jde o hektický blockbuster, který vystřídá bezmála desítku akčních scén. Jenže pokud se od začátku neustaví pravidla, tak je mi úplně jedno, co se v těch akčních scénách děje. Nevím, co je v sázce a kdo s kým o to bojuje. Napětí je fuč a já sleduji krásně natočené scény, u kterých zívám, když hrdinovi hrozí zdánlivě jistá smrt. Působí to jako mechanické cvičení, experiment, který má krizi identity a chce zároveň dokázat, že dokáže zahrát na emoční struny. Jenže nedokáže. Všechny pokusy o emocionální odezvu působí uměle, až lacině ve srovnání se zbytkem filmu. Akční scény jsou vizuálně úžasné díky střetu normálních a zpětných akcí, jenže jsou sestříhány a křížově prostřihávány jako klasický lineární film a nedosahují stejného efektu. Když se postava dramaticky zadívá na výbuch, nevím, jestli se mám o ni bát, nebo očekávat chycení granátu. Nevím, a proto necítím. Jen tupě čumím a čekám na další příběhový beat. Moje dojmy se určitě změní po dalším zhlédnutí co se týče pochopení hlavního příběhu, ale obávám se, že ani ten nejdokonalejší časový labyrint nedokáže přebít zklamání z lidské stránky filmu. Odstup, který jsem obdivoval v Dunkirku, mi k tomuto filmu vůbec nesedl. Když chladnost, tak aspoň Kubrickovsky podivnou a černohumornou, ne béčkově neohrabanou.

Rozjede se to krásně. Mladí slílci přiběhnou k branám Hollywoodu, kde je producenti přivítají s otevřenou náručí, ale místo konkurzu rozepnou poklopec a přejdou rovnou k ústní zkoušce. Prvních několik epizod mi prodalo seriál se smyslem pro humor, který obdivuje klasický Hollywood, ale zároveň si uvědomuje jeho tehdy skvěle ututlané skandály a nebojí se o nich mluvit. Bohužel se to časem kamsi vypařilo. Zůstaly sympatické postavy, kterým člověk přál úspěch i přes neustálé chybování. Hlavní roli získal progresivní příběh o tom, co mohlo být, kdyby se ve správný čas na správném místě sešli ti správní liberálně smýšlející filmaři. To zní ještě líp a byl jsem zvědavý, jakými kličkami tvůrci vybudují alternativní minulost. Jenže to vypadá, že kolem páté epizody se scénáristi tak zamilovali do hrdinů, že jim z cesty vyházeli všechny překážky. Na jednu stranu se tím zachoval energický styl seriálu, ale v té chvíli bych se vůbec nebránil nějaké větší krizi, pořádné prohře. Z postav, které začínaly jako sobecké prasata, se ze scény na scénu stanou svědomití mecenáši. Je to až absurdně pohádkové, jakoby všem v L.A. přes noc trojnásobně narostlo srdíčko. Ti záporáci, kteří nezmění týmy, jsou bez větších problémů smeteni ze stolu, nebo na ně příběh úplně zapomene. Haysův kodex je zmíněn, ale nikdo už neřeší, že minimálně jeden z natáčených filmů by pod ním nepustili do kin. Tahle filozofie "all you need is love" měla určitě dobré jádro, ale ve výsledku spíš zjednodušuje problémy, které v té době probíhaly v Hollywoodu a celé Americe. Film vlastně říká, že kdyby si pár utiskovaných nováčků stálo za svým, svět by jim padl k nohám a za půl roku by neměli žádné nepřátele. Že přesvědčit největší zábavní průmysl na světě vlastně není nic těžkého a desítky let trvající společenské tání se dalo přeskočit jediným filmem. Možná ještě problematičtější je pointa příběhu s úchylným agentem. Inu, Weinstein approves. Nic z toho nestačí ke zkažení zábavného seriálu, ve kterém si stále můžete užít kouzelnou atmosféru oplzlého filmového království. Silnější dojem ze závěru ale chybí. Šance říct něco konstruktivního o tehdejším nebo současném Hollywoodu byla promarněna.

Krásná hra s očekáváním, kdy se člověk směje každé dvojsmyslné replice a neví, jestli se má bát víc, nebo míň. Bohužel tomu chybí pointa, takhle to vyplyne do prázdna.

Tak nevím, jestli mám vysoké hodnocení dávat za vinu zoufalému stavu české komedie, kde je i podprůměr vystavován na piedestal jako velkolepé vítězství, nebo mě jen minulo nějaké něco, co tenhle film skrývá. Tu zápletku už jsme všichni viděli stokrát, většinou v daleko lepších zpracováních. Snaha se jistě cení a v českých podmínkách se nedá čekat zrovna trhák na úrovni Návratu do budoucnosti nebo Velkého. Jenže Probudím se včera selhává i v oblastech, které nejsou ovlivněny nedostatkem hollywoodského rozpočtu. Naděje na návrat do nezlatých socialistických osmdesátek padá už v prvních momentech po skoku v čase. Tvůrci si asi řekli, že stačí narvat postavy do vybledlých džínů a natočit je v bytě po babičce, protože tam končí snaha výpravy a kostýmů o navození dobové atmosféry. Zato se nesmí zapomenout na logo energeťáku v každém záběru ze současnosti, to je to hlavní! Přidejte k tomu hmotu na Mádlově hlavě, která vypadá jak paruka sešitá pět minut před klapkou z vytrhaných pačesů použitých barbín. Do toho se hodí pár fórů na rozdílnost doby, které jsou ale všechny tupé a prvoplánové. Někdy to zachází do trapností EHM Krejčíř EHM a naprosto nepochopitelných věcí, jako opakovaná vražda domácího mazlíčka. Největším problémem je samotný příběh. Kdyby to bylo bez vtipu a atmosféry, mohla by to aspoň nést Mádlova snaha o nápravu budoucího života. Do toho se přece dokáže vcítit každý od osmi do osmdesáti. Z nějakého důvodu autoři nedokázali okopčit americké verze, nebo se na ně snad ani nepodívali. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak vytvořili takový maglajz. Všechny postavy bez rozdílu věku se chovají dementně, navíc půlka z nich má poruchu osobnosti a ta druhá je bipolární. Takhle uměle vykonstruované konflikty jsem neviděl od Rosalindy. Věci se dějí prostě proto, že se musí stát film. Postavy se chovají nelogicky, protože kdyby měly v hlavě aspoň trochu šedé kůry, film by skončil po hodině. Ten čas mohl být využit ke zkoumání rozdílů mezi pubertou a krizí středního věku, k přehodnocení hrdinova pohledu na svět, ke skutečnému budování nějaké chemie mezi hlavními postavami, zkrátka k zajímavému příběhu s emocemi a hlavou a patou, který má co říct. Jo aha, my jsme v moderní české komedii. Tak se na to všechno vyprdnem a narvem tam nesmyslné komplikace. Ještě to musíme po okraj nacpat známými tvářemi, které nemají žádnou roli v příběhu. Jednoduchá komedie má najednou víc postav, než Pán prstenů. Proměna hrdiny? Na co? Stačí, že dostane babu snů i přesto, že se chová jak magor, navíc dětinštěji než všichni skuteční teenageři. Aby to nebylo málo, tak film ukončíme falešným koncem v 90. minutě, jen aby se hrdina musel vrátit zpět na to samé místo a udělat to, co mohl už v půlce filmu. Jaký má smysl časový odpočet ala Donnie Darko, když může lítat v čase jak se mu zlíbí? Co je to za organizaci, která nechá učitele češtiny narušovat časoprostorové kontinuum ne jednou, ale hned dvakrát? Proč tak umělé natahování? Komu tím prospějete? Divákovi určitě ne.