matmanX

V době vydání mohl deníkový/found-footage styl filmu zaujmout, ale v dnešní přesycenosti žánru už nemá moc co nabídnout. Vývoj je stejný, jako ve všech podobných filmech. Kluk dostane kameru, točí své každodenní okolí a v úryvkových záběrech začíná vycházet na povrch jeho postava. Věrohodnost filmu si zaslouží pochvalu. Skutečně to až na pár výraznějších momentů působí jako video deník. Jenže i ta stylizace se po nějaké době okouká a kromě ní film nenabízí až tak zajímavé postavy nebo příběh, aby zanechal silnější dojem.

Ron Howard je prostě rutinér a snad žádný film to nedokazuje tak přesvědčivě, jako Navždy a daleko. Historický film jak podle šablony, kterému chybí jakákoliv vyprávěcí nebo stylová invence, který absolutně nemá co říct. Dva hollywoodští manekýni hrají irské přistěhovalce, kteří vypadají dokonale sexy i po týdnu na ulici. Všechny vedlejší postavy jsou ploché figurky. Příběh se snaží budovat sociální drama v Bostonu, jen aby v nejvyhrocenějším momentu přeskočil několik měsíců a hrdinové najednou měli všechno, o co neúspěšně usilovali poslední dvě filmové hodiny. Vlastně celá poslední půlhodina působí jako výmysl nějakého sjetého producenta. Scorsese by z toho dokázal udělat pecku, Scott by to minimálně hezky natočil. U Howarda jsem většinu filmu strávil v úžasu nad tím, kolik milionů za úžasnou výpravu a stovky komparzistů bylo vyhozeno na tak bezpohlavní výtvor.

Eurotrip feat. Spider-Man. Je pravda, že jsem příběhy se starým dobrým lidským pavoukem trochu rozmazlený. Spider-Verse uchvátil originálním vizuálem a loňská hra na PS4 přinesla zatím asi nejobsáhlejší adaptaci komiksů. Bohužel hraný blockbuster je z téhle trojice za poslední rok nejméně novátorský a i ve srovnání s Homecoming toho nedokáže moc nabídnout. Nápad s výletem po evropských metropolích nabízí spoustu možností, ale tvůrci se většinou omezují na zastaralé národnostní fóry, které jsme viděli v každé americké komedii z Evropy, a do toho hodí akční scénu v jedné známé lokalitě. Hotovo, šmitec, jedeme dál. Někdo by mohl říct že film na meta úrovni kopíruje strukturu špatně navrženého zájezdu, ale něco mi říká, že ta povrchnost a roztříštěnost vyprávění nebyla záměrná. Určitě by pomohlo, kdyby pan kameraman udělal několik kroků dozadu a my mohli vidět ty vybuchující památky v plné kráse, jenže film je překvapivě ještě daleko rutinněji snímaný, než Homecoming. Oproti Raimiho filmům to působí jak Agents of SHIELD s nafouklým rozpočtem a jedinou obrazovou zajímavostí je pár krátkých halucinogenních momentů. Pokud má videohra lepší kameru než hraný velkofilm, tak je něco špatně. To bych filmu prominul, kdyby mě vtáhl příběhem. Ten se sice zajímavě rozjede, ale v půlce sklouzne do další tupé záchrany světa. Osobní rovina romance, rodiny a kamarádství tady působí daleko lépe, než ta dobrodružná. Hlavního záporáka nedokáže prodat ani Gyllenhall a stává se z něj další plochá figurka, která je zlá prostě proto. Po skvělém Keatonově Vulturovi jde o jasný propad o pár let zpátky do dob zapomenutelných padouchů MCU. Nejsilnější pocit nepříjemného deja vu způsobuje sám Spider-Man, který tady prochází prakticky stejným vývojem, jako v předchozím filmu. Kluk je naivní, chce vyjít ze stínu Iron Mana, bezohledně si hraje s mocí, něco podělá a musí to odčinit bez hi-tech vychytávek. Dokonce se tu opakují scény, kdy Peter někoho skoro zabije kvůli neznalosti Starkových pomůcek. Proč tvůrci potřebovali dva celé filmy na řečení toho, co stará trilogie vyslovila jedinou větou? Doufám, že s dalším dílem se konečně dočkáme toho pravého Spider-Mana v tom pravém New Yorku proti těm pravým záporákům a nebude se do třetice opakovat stejný konflikt se stagnujícími postavami.

Prvních 5 minut téhle klasiky má v sobě víc stylu, vynalézavosti a humoru než celý ten nezáživný remake s Marky Markem. Šedesátkové britské krimi byly zkrátka vrcholem filmového coolu.

Vinyl mě nalákal na autentickou jízdu hudebním průmyslem 70. let. V půlce série jsem si bohužel uvědomil, že to úžasné zasazení je jen kulisou, nedůležitým pozadím pro osobní drama nepoučitelného feťáka. To by samo o sobě mohlo být zajímavé, ale kvůli tomu jsem do seriálu nešel. Hlavně ani jedna část není zpracovaná opravdu dobře. Většina epizod sestává z Richieho sjetého pobíhání a řvaní na všechny kolem, tedy pokud fet teprve nehledá. Do toho jsou zamíchány nějaké camea dobových muzikantů, vedlejší linky sem tam zajímavých postav, které se kvůli pomalému tempu nedočkají rozuzlení, a občas nějaký ten song pro radost. Takhle fungují prakticky všechny epizody, takže i na ploše deseti epizod se rychle dostaví repetice a nuda. Nejvíc mě ale štve, že kromě první epizody jsem z toho vůbec necítil vášeň pro hudbu. Richie o ní pořád mluví, ale ze seriálu samotného nikdy nečiší. The Get Down dokázal i přes fantastičtější námět a trochu neohrabané vyprávění zachytit ducha doby daleko lépe a zábavněji.

Srbský film mě zprvu překvapil docela slušnou filmařinou. V žánru nechutností jsem si zvykl na Hostely a Cannibal Holocausty, kde musí člověk přežít hodinu amatérské nudy, než se něco začne dít. Tady se ten hlavní hnus taky objeví až ve druhé polovině, ale nejvíc mě bavila ta první, která celkem dobře dávkuje napětí a temnou atmosféru. Bohužel to nikdy nevystoupá tak vysoko, aby film fungoval jako dobrý mysteriózní thriller, a ke konci se ukáže skutečný záměr tvůrců, tedy způsobit prudné zvracení většiny sálu. Následují perverznosti tak přestřelené, že do té doby budovanou psychologii hlavního hrdiny vystřídají absurdní momenty jak z porno verze Happy Tree Friends. Nakonec zbyde jen prvoplánový šok. Ale já to chápu. S dopracováním mysteriózního vyprávění by to byla jen srbská verze 8MM, zatímco s šíleným koncem to navždy bude legendární úchylárna.

Maniac si půjčuje od Gondryho, Kaufmana, Gilliama a Wachowských, ale i přes seriálovou stopáž nedosahuje hloubky ani jednoho z jejich děl. Chybí mu jasná vize, která by všechny ty hravé prvky spojila do smysluplného celku. Je málo divný na skutečný surrealistický bizár a zároveň moc roztříštěný na to, aby nabídl nějaký společenský komentář nebo dal všem postavám uspokojující vývoj. Naštěstí hlavní duo zůstává zajímavé po celou dobu a Hill se Stoneovou si tu střihli opravdu nezvyklé role. Je to roztomilé a plné pěkných nápadů, ale bohužel jsem si z toho dokázal odnést jen povrchní potěšení ze stylu a netradičního vyprávění. To je na seriál, který se zabývá psychickými nemocemi, traumaty a otázkou osobního štěstí, trochu málo.

Tak dlouho jsem se na Gaspara připravoval, až jsem zůstal po prvním styku docela zklamán. Zprávy o provokaci a překvapivém šílenství moc nechápu, protože tohle by mohlo šokovat maximálně před 20 lety, v době zasazení příběhu. Pořád jsem čekal na to pravé překvapení, ten skutečný odvaz, ale až na jeden nebo dva momenty jsem se dočkal jen předvídatelných situací, které byly exponovány a protahovány až příliš dlouho a jen tím ztratily na síle. Tím nechci říct, že mi jde jen o povrchní shock value, jenže Climax toho po dějové stránce moc dalšího nenabízí. Všechny postavy jsou ploché a je těžké k nim cítit nějakou empatii. Přitom film vůbec nešetří dialogy, které hlavně po úvodní sekvenci zpomalí film na šněčí tempo. Místo toho, aby charakterizovaly postavy a daly nám šanci se s nimi sblížit, hážou členy taneční skupiny do stereotypů a nikdy nás nenechají proniknout hlouběji. Většinou se dozvíme jen kdo to chce s kým a jak dělat a posuneme se dál. Audiovizuální stránka je opravdu špičková, ale sama o sobě nedokázala udržet můj zájem a v půlce filmu už jsem klepal do stolu a čekal na něco, cokoliv, co by dalo události do pohybu. A taky že něco konečně přišlo, i když moje netrpělivé představy většinou přišly s něčím odvážnějším, než co si dovolili filmaři. Možná to bylo sledováním na PC místo v kině, ale ten karneval hnusu a násilí na mě neměl tak silný efekt. Většinou jsem zůstal u chladného obdivu nad kamerou, která proplouvá prostorem v několikaminutových záběrech a zabírá složité choreografie tuctu herců. I do hudby jsem se zaposlouchal a bavil se nad tanečmíni kreacemi postav, ale že bych se nějak hlouběji ponořil do jejich psychického stavu, to bohužel nehrozilo. Snad jen ve finále, kde ale zajímavý prvek opět přežije svou novost a postupně začne nudit. Jako 1,5h dlouhý psycho videoklip je to pěkné a krásně natočené, ale silnější zážitek jsem nedostal.

Tak to dopadá, když se začne točit s první verzí scénáře. Suburbicon působí jako dva různé filmy sestříhané dohromady. Jednak tady máme klasický Coenovský černohumorný neo noir, a pak drama o výbuchu rasismu po přistěhování černošské rodinky do bělošského sousedství. Obě zápletky by mohly skvěle fungovat v zasazení do idylického městečka 50. let, přestože jsme jejich variace viděli už stokrát. Problém je, že absolutně nefungují mezi sebou po vyprávěcí ani alegorické stránce. Rasová část vyzní do prázdna, protože ani neznáme jména členů rodiny a až na zábavný obraz davu bušícího do bubnů nepřináší jedinou originální myšlenku. Spíš jen ubírá stopáž osobní krimi lince, která by ji mohla využít pro daleko lepší charakterizaci mladého protagonisty. Když je mi totiž jedno, jestli je desetiletá hlavní postava ve vrcholu filmu ve smrtelném nebezpečí, je asi něco špatně. Po herecké a vizuální stránce je to ale krásné a zvlášť některé akční scény dokážou zaujmout. Bohužel je tady taky vidět, že Coeni nestáli za kamerou. Je to pěkné, ale chybí tomu ta preciznost a dokonalá atmosféra, se kterou podobné situace zpracovali ve Fargu nebo Zbytečné krutosti.

Nápad tady nějaký je, ale scénář bohužel pobral stupidity za tři Transformery. Jasně, Fincherova Hra měla taky dost náhod a děr v příběhu, ale za to byla mistrovsky natočená, pořádně napínavá a se zajímavým protagonistou. Nerve může kromě zápletky nabídnout jen Emmu a Davea ve spodním prádle. Počet dementních situací navíc roste s ubíhajícími minutami, takže ke konci se z příběhu stane naprostá fraška, zatímco tvůrci trvají na tom, že se tady tvoří nějaké vážné veledílo se společenským přesahem. Konec snad napsala nějaká babička ve snaze odradit děti od všech těch fejsbuků a internetů, když už nejdou zakázat.