matmanX

V současné záplavě hororových řezničin, které na diváka vrhají hloupé lekačky s kadencí vyšší než AK-47, se objevil film, který bych klidně zařadil mezi osmdesátkové kopie Amityville, nebýt zestárlého Toma "Červeného draka" Noonana. Navodit zdání 30 let zapomenutého dílka se filmu daří překvapivě dobře a velkým obloukem se vyhýbá ohraným klišé typu sebeuvědomělých vtípků o zastaralé technice a největších hitů minulých let řvoucích v každé druhé scéně. Nesnaží se nacpat styl celé dekády do jednoho filmu, místo toho pracuje s nenápadnými náznaky v dialozích, detaily v mizanscéně a pomalejší, neustále zoomující kamerou. Bohužel to vypadá, že jedinečný vizuální styl je to jediné, s čím si tvůrci dali skutečnou práci. Příběh filmu ja tak prostoučký, jak to jen celovečerní stopáž dovoluje. Samozřejmě, ne každý horor potřebuje překvapivý zvrat, ale způsob, jakým film buduje tajemno a jak pracuje s distribucí informací, mi dával čím dál silnější podněty k očekávání komplikovanějšího a zajímavějšího vývoje, jen aby pak ukázal, že celý příběh by nemohl být předvídatelnější. Postavy na tom nejsou o moc lépe. O hlavní hrdince se toho příliš nedozvíte, přestože většinu filmu je jedinou postavou ve scéně. Nemá žádný zajímavý "backstory" (kvůli nepochopitelným nedostatkům českého jazyka musím použít anglický výraz), který by obohacoval příběh o psychologickou úroveň a dával hrdince hlubší characterizaci. Pokud se tedy film nezaměřuje na příběh ani na postavy, co se těch 95 minut vlastně děje? Krátce: nic. Dlouze? Inu, dalo by se říct, že The House of the Devil je přesným opakem lekačkových hororů. Na rozdíl od nich je veškerá strašidelnost postavena na očekávání bez naplnění, na budování bez vyvrcholení. Asi bych ani nedokázal spočítat, kolikrát záběr zůstane příliš dlouho na postavě provádějící běžné činnosti, nebo kamera zazoomuje do prázdna a napjatý divák čeká, zda se tentokrát pohne alespoň moucha na zdi. Na mě to fungovalo zhruba do poloviny snímku. Když jsem totiž viděl už desáté důležitě se tvářící pomalé zoomování, které nevedlo vůbec k ničemu, uvědomil jsem si, že se opravdu nic strašidelného nestane a veškeré napětí opadlo. Je to jako když předstíráte, že psovi házíte hračku. Poprvé ho to překvapí, podruhé se pro jistotu podívá, potřetí se ani neotočí a počtvrté se postaví na zadní a plynulou češtinou řekne, že byste už měli přestat a dát mu ten blbý míček, jestli ho vůbec ještě máte. The House of the Devil je nekonečné lákání na odměnu, která, když už konečně přijde, vás donutí se zeptat "To je všechno?".

Z nadějného projektu, který mohl být jakýmsi Marvelovským Mission Impossible, navíc pod Whedonovou taktovkou, vzešel spíš pšouk do prázdna. Postavy jsou karikatury bez osobnosti, jejichž jedinou specifickou schopností je diváka buď nudit (Skye a Grant), nebo otrávit jen svou přítomností v obraze (párek vědátorů). Z tohoto týmu C.L.I.C.H.É pak vystupuje jen jejich šéf Caulson, který se musel v Avengers opravdu vážně zranit, protože většina jeho rozhodnutí, která zásadně odporují zdravému rozumu i přes naléhání jiných postav a často přivedou tyto postavy do nebezpečí, naznačují silné poškození základních mozkových funkcí. Bohužel nic zajímavého nenabídnou ani jednotlivé epizodní příběhy, u kterých byste se možná bavili před 15 lety, ale ne v dnešní seriálové konkurenci.

Dům 2 z vysoka kašle na nějaký horor, jakékoliv pravidla a logiku. Tohle je dobrodužná jízda, ve které si dva kámoši ochočí psonožku a pterodaktyla, elektrikáři si v ničem nezadají s Indiana Jonesem a mumie z divokého západu kritizují nabídku televizních kanálů. Je neskutečně osvěžující vidět film, který tak otevřeně vítá šílené nápady a dětskou fantazii, ale nesnaží se je skrýt za "hluboké významy" nebo satirický humor a zůstat tak neustále nad věcí. Žánr horor můžete ignorovat a klidně to pustit dětem, budou to milovat.

Pokud očekáváte rekonstrukci katastrofy v Thajsku, asi se vám to bude líbit, ale jako samostatný film je The Impossible hodně slabé. Bayona se s ničím nepáře a rovnou na hrdiny hodí obří vlnu, zřejmě v předpokladu, že stejně každý ví, co se stane, a nemá tedy smysl to dál prodlužovat. Problém je, že v krátkém úvodu se nedozvíme o celé rodině nebo jednotlivých postavách prakticky nic a to se nezmění v průběhu celého filmu. Všechny hlavní postavy jsou typické prázdné šablony rodičů a dětí, jaké jste viděli už milionkrát ve filmech, které nepovažovaly rodinné vztahy za důležité, což je u filmu zaměřeného pouze na osud jedné rodiny velký nedostatek. Jediný důvod, proč bychom měli něco cítit k postavám, je ten, že se jim prostě dějí ošklivé a hrozné věci, které si běžný divák nedokáže představit. U mě to ale vyvolalo spíš nechutenství a odpor z obecné situace všech postižených lidí, než jakoukoliv empatii k postavám. Úplná prázdnost a odcizení je nejvíce vidět ve scénách, kdy je film poměrně v klidu a musí si vystačit s dialogy a menším prostorem. Drtivá většina replik se totiž skládá buď ze stupidního pokřikování jmen z plných plic, nebo ze sentimentálních inspiračních citátů, jaké někteří méně inteligentní jedinci píší na své Facebookové zdi. The Impossible je poměrně povrchní film, který používá utrpení postav jako jedinou taktiku k vyvolání emocí u diváka, ale 3* si zaslouží hlavně kvůli realistickému zobrazení oné tragédie.

Nejhorší film roku? Dost možná. Ten Anderson, který před 15 lety natočil atmosférický Horizont události, prošel podivnou evolucí přes nudné béčka (Resident Evil, AvP) a jednoduchou cool akci (Rallye smrti) až k novodobému Edu Woodovi. Zatimco Afterlife svou blbostí jen nudil a otravoval, tady skloubením chyb a neschopnosti všech přítomných vzniklo nejzábavnější guilty pleasure za posledních pár let. Naprosto nesmyslný příběh, náhodně se objevující postavy z her, absurdní akce, nechtěně vtipné dialogy a herecké výkony, které by neobstály ani na školní besídce. Co víc si přát? Takhle jsem se v kině už dlouho nenasmál.

Vezměte Hustle, odeberte vtipné dialogy, zajímavé postavy a chytrý scénář a dostanete Leverage. Jako většina amerických seriálů, které se buď inspirovaly, nebo úplně okopírovaly britský originál, naráží Leverage na ten samý problém: Britové to udělali na jedničku a Američani už prostě nemají co nabídnout. U Leverage si tvůrci navíc řekli, že aby běžný divák všechno pochopil, musí se i postavy seriálu chovat a až na speciality mít vědomosti běžného diváka, což úspěšně háže přes palubu nějakou autenticitu a uvěřitelnost, že téhle partě to opravdu projde. Ale i přesto, že je Leverage snad ve všech ohledech slabší než jeho britský bráška, se na něj člověk nemůže hněvat. Je to zkrátka jeden z těch seriálů, které si pustíte v sobotu odpoledne a on vás na hodinu zabaví a ty méně vnímavé nechá v domnění, že viděli něco prudce inteligentního.

Mohlo to být vtipné, originální, příjemné. Film měl neuvěřitelný potenciál a plno možností jak na skvělé vtipy, tak na zajímavou příběhovou linii a postavy. Tak proč to museli zahodit udělat z Hotelu Transylvánie takový nesourodý paskvil? Za poslední dobu jsem viděl pár animáků, které mě zklamaly a nudily, nebo jinak nesedly. Ale Hotel Transylvánie byl za dlouhou dobu jediný, při jehož sledování jsem měl opravdu nepříjemný pocit. Jednak je to díky scénáři, který má už bazilionkrát ohranou zápletku a ta je do filmu vložená tak očividným a rušícím způsobem, že to znevažuje i tu trošku atmosféry, kterou film má. Možná to nemá nejlepší příběh, ale desítky slavných filmových monster v jednom filmu přece muselo vést k obrovské záplavě vtipů, že? Omyl! Film totiž jaksi neví, které divácké publikum chce oslovit, jestli děti, nebo fandy hororů, a tak se radši vykašle na všechno a většinu směšných situací se snaží vyvolat nezajímavou fyzickou komedií. Asi od poloviny filmu to začalo být tak špatné, že jsem v každé druhé scéně zkoušel vymýšlet vlastní vtipy a jen doufal, že autorům se na nějaký z nich podařilo taky přijít a že příští scéně se už opravdu zasměju jejich zásluhou (takhle promarněnou parodii Twilight jsem snad ještě neviděl). Posledním hřebíkem do rakve jsou postavy. I v tomto ohledu nemohl zůstat potenciál více nevyužitý. Ze všech těch známých monster je Drákula jediný, který má trochu zajímavou osobnost. Ostatní jsou jen šedé figurky, jejichž jediný účel je jednou za 5 minut vyhodit nějakou nevtipnou hlášku a zase zmizet. A asi aby vyrovnali nezajímavé vedlejší postavy, rozhodli se tvůrci, že člověk přicházející do hotelu bude ten nejotravnější, nejuřvanější a nejdementnější dutohlav od dob Jar Jar Binkse, kterého jsem chtěl v každé druhé scéně vlastnoručně ubodat tupou lžičkou a zcela jsem nechápal, jaktože mu už na začátku někdo z hostů neukousl hlavu. Hotel Transylvánie je nudný a neoriginální film, který nedokázal využít své skutečné možnosti a pár povedených vtipů velice trpký výsledný dojem nezmění.

Má první zkušenost s Wesem Andersonem dopadla na výbornou. Už dlouho jsem neviděl tak svěží a netradiční film, zvlášť v žánru, který byl odjakživa zapráskán samými klišé. Anderson bere inspiraci trochu v Absolventovi, trochu od Truffauta, a celé to balí do své poetické atmosféry, která možná není pro každého, ale pokud člověka chytne, tak už ho nepustí. Zkrátka Rolling Stones, Kinks, vypiplané záběry a podivné dialogy. Skvělému výslednému dojmu přispívají i výtečné herecké výkony, především energický Schwartzman a stárnoucí/mládnoucí Murray. Zatím dávám 4*, ale kdo ví, jak to dopadne po dalším shlédnutí.

Kladivo na čarodějnice režiséra Otakara Vávry je temný film o ještě temnější době. Inkvizitor Boblig přijíždí na konci 17. století do města, aby zde, podle domnění místního kněze, vymýtil čarodějnictví mezi několika bábami. To je ale jen začátek dlouhé a kruté série procesů, jež zasáhnou každého, bez rozdílu bohatství a postavení. Boblig, v podání démonického Vladimíra Šmerala, je totiž ztělesněné zlo a udělá všechno, aby lidi zastrašil, přinutil, zlomil a dosáhl tak svého cíle. Při děsivých mučeních vytváří z lidí trosky, které přikývnou na všechno a ještě poděkují za vysvobození z bolesti smrtí. Náramně si užívá svou malou hru na boha, kterou nikdo nezastaví. Vždyť stačí vložit pár slov do úst obžalovaných a i ti nejvýše postavení si můžou obout španělskou botu. Jediný děkan Lautner (Elo Romančík) ze svého předem prohraného boje neustupuje a divák sám s ním cítí jeho bolest, zoufalství a zklamání z lidí z jeho okolí a jejich amorálního přijímání a podvolení se krutosti. Kvůli očividné paralele se situací v době vzniku filmu (1969) není divu, že se film brzy po svém zveřějnění přidal na seznam "trezorových" filmů. Kladivo na čarodějnice patří mezi klasiku českého filmu zaslouženě. Ať už jde o skvělou výpravu a kameru, výborné herecké výkony všech představitelů nebo naturalistické a chladné, ale o to působivější zobrazení inkvizičních procesů, vše je provedeno na jedničku. Kladivo na čarodějnice není pěkný nebo zábavný film a druhou projekci si nejspíš budete dlouho rozmýšlet, na rozdíl od Jména růže s podobnou tématikou. Je to film, který vás emočně vymačká a po kterém se nějakou dobu neusmějete. Ale je to film, který by měl každý vidět.

Star Wars jsou pravděpodobně největším a nejznámějším fantasy (ano, fantasy, ne sci-fi) universem v několika nejbližších slunečních soustavách. Stará filmová trilogie, nabitá akcí i emocemi, vyprávějící příběh pomsty, víry, lásky a souboje dobra a zla získala miliony fanoušků a stala se pro ně něčím víc, než jen dobrými filmy. Kvůli tak velkému očekávání by měl určitě každý obavy z kvality dalšího dílu ve srovnání s původní ságou. Ale že se nám dostane takového infantilního výplachu bez špetky napětí, emocí nebo zajímavého děje by si nedokázal představit ani největší pesimista. Skrytá hrozba nemá ani nejmenší tušení, čím chce být, a tak tady chvíli sledujete digitální poskakující Gungany se slovním projevem Teletubbies, aby jste se poté snažili přijít na kloub nudným politickým hrám v galaktickém senátu (bohužel marně, smysl v tom nenajdete). Samotný příběh působí jako slepenec všeho a zároveň ničeho. Když se už snaží o zpracování něčeho vážnějšího (např. blokáda planety), nežerete mu to kvůli dětinskému, skoro nechtěně komickému pohledu. Dítě nechápe, dospělý se nudí a fanoušek zuří. A bude zuřit ještě víc kvůli postavám. Nejenže jejich rozhodnutí většinou nedávají smysl, ale navíc postrádají jakoukoliv osobnost. Pamatujete si na statečného Luka, Playboye Hana, vystrašeného C-3PO nebo sexy a nebojácnou Leiu? Ve Skryté hrozbě najdete neutrálního Obi-Wana, neutrálního Anakina, neutrálního Qui-Gona a Její výsost, královnu vší neutrality, Amidalu, které se výraz ve tváři nezměnil snad za celý film. K tomu se přidá Jar-Jar, komická postavička zřejmě nahrazující C-3PO, ale selhávající ve všech ohledech, kterého budete chtít nejednou přiškrtit pro jeho trapnost a otravnost. Jediná zajímavější postava je Qui-Gon, ale to jen kvůli divákově úvaze o tom, jak se mohl takový sázkař, naprostý flegmatik a hlupák stát mistrem Jedi, což asi nebyl zrovna Lucasův záměr. Díky skvělému technickému zpracování a hudbě může Skrytá hrozba uspět jako akčňák na sobotní dopoledne, ale rozhodně ne jako pokračování úžasné původní trilogie.