matmanX

S každým dalším dílem téhle série mě víc zamrzí, že se tak úžasný koncept s nespočtem možných příběhů a žánrových kombinací plýtvá na nenápadité a líné vykrádačky stokrát viděného, od Sám doma po Útěk z New Yorku. V dobrých rukách se mohla Očista stát Mad Maxem nové generace, ale bohužel se musíme smířit s DeMonacovým zpracováním. Záměrně nepíšu vizí, protože je jasné, že nějaká ustálená, hlubší představa o tónu a fikčním světě tady není. Ani třetí díl totiž neví, jestli chce být zábavný exploitation, vážný thriller nebo komentář na společnost. Na jednoduchou akci tady zkrátka není dost zajímavého násilí a nadsázky, jako thriller/horror to zase selhává v budování napětí kvůli přílišné předvídatelnosti, spoléhání na zajetá klišé a některým příšerně béčkovým hláškám, no a jako společenská kritika je to natolik povrchně a explicitně podané, že proti tomu naše budovatelské filmy z 50. let působí umírněně a logicky. Kdyby byla DeMonacova představa očisty aspoň vizuálně a obsahově zajímavá a pestrá, jenže on se opět spokojí s tím, že pro 80% amerického národa je největší požitek nasadit si ironicky roztomilou masku, obléct korzet od Diora a tančit jak dement kolem mrtvol na ulici. Podobné rádoby apokalyptické výjevy, stejně jako absolutně nelogické chování lidí, většinou působících spíš jak hybrid mezi zombie a utečenci z cvokhausu bez pudu sebezáchovy, jsou víceméně jediným pokusem o horor, ale přesto selhávají na plné čáře a působí jen nechtěně komicky. Třetí díl nabízí částečnou útěchu v tom, že by mohl celou sérii nadobro ukončit, ale jak by řekl strejda Goldblum, "Sequel, uh, finds a way". Takže dokud se série nechopí Matthew Vaughn, George Miller nebo Gareth Evans, zůstane na mém seznamu ignorovaných.

První dva díly Smrtonosné zbraně patří mezi absolutní špičku buddy detektivek a osmdesátkových akčňáren vůbec, ale trojce se bohužel nepodařilo navázat na stejnou kvalitativní úroveň. Už od prvních minut je znát nešťastná změna přístupu. Ta tam je temná atmosféra prohnilého města, děsiví záporáci a Claptonova melancholická kytara. Místo nich dostáváme jeden uhozený vtip za druhým, z nichž funguje sotva polovina a některé jsou vyloženě trapné. Zatímco předchozí díly byly drsnými krimi thrillery, kde humor působil uvěřitelně a fungoval spíš k odlehčení od vážných scén, trojka jde cestou typické akční komedie, čímž ztrácí své jedinečné místo v záplavě žánrové konkurence a zábavností nedosahuje na Posledního skauta. Celé je to dětinštější, méně napínavé, povrchnější a hlavně otravnější. Opravdu, tak zbytečně užvaněný film jsem už dlouho neviděl, aneb co lze říct jednou větou, mělo by se natáhnout na tři, pětkrát zopakovat a ještě zakoktat. Snad jediné momenty, kdy na sebe postavy neustále nehulákají, jsou akční scény. Naštěstí Rene Russo zachraňuje, co se dá, a je asi nejlepší přídavek tohoto dílu. Přichází právě včas, aby trochu narušila upadající dynamiku hlavního dua a zároveň působila jako zajímavá postava sama o sobě, narozdíl od vnuceného Rocka ve čtyřce. Bohužel to nestačí na záchranu nezajímavé zápletky, otravných dialogů a infantilní atmosféry, a Smrtonosná past 3 tak zdaleka nedosahuje na své předchůdce.

Jsou tři typy filmových zvratů. Ty, které divák pro jejich neoriginalitu a předvídatelnost prokoukne ve třetině filmu, ty, které opravdu překvapí a nechají diváka s otevřenou hubou, a ty, které se motají v kole intrik a překvapení tak dlouho, že veškeré zvraty ztratí svou sílu a divák by nakonec klidně věřil, že za všechno mohl ten znuděný aligátor. Bohužel, Nebezpečné hry se podle mě řadí do třetí kategorie. Přitom prvních 90 minut je pěkně vystavěný neo-noir s dobrým poměrem překvapení a napětí, navíc zasazený v neokoukaném prostředí. Herecké výkony jsou sice trochu nekonzistentní, protože Denise Richards mě asi nikdy nepřesvědčí o svých hereckých kvalitách a pak je tady pár herecky přestřelených postav (matka Kelly a Murrayho právník, jistě alespoň částečná inspirace pro Saula Goodmana), které mezi většinou realistických výkonů podivně vyčnívají. Není to však nic hrozného a film si drží dusnou atmosféru a napětí až do konce. Jenže pak se to začne točit, motivace a charaktery postav se mění každé 2 minuty, dějová odhalení se vyvrací hned v další scéně a když už to konečně skončí, člověku už je úplně jedno, kdo, co, s kým a komu.

El Dorado jako kvalitní hollywoodský western rozhodně nezklame. John Wayne hraje klasického dobrodružného borce se srdcem na pravém místě, Robert Mitchum zase krásně zvládá ožralého pobudu s odznakem šerifa a nedaleko za nimi je James Caan, který už v jedné ze svých prvních filmových rolí předvádí charisma a velký potenciál. Jenže i přes kvality filmu jsem se během sledování nemohl zbavit pocitu deja vu. A aby taky ne, když jsem o pár měsíců dřív viděl Rio Bravo, vedle kterého působí El Dorado skoro jako remake. Drsňák Wayne na správné straně zákona? Je to tam. Nalitý šerif/zástupce snažící se získat ztracenou důstojnost? Samozřejmě. Mladý nováček hnaný pomstou? Komická postava zmateného staříka? Uhlazený záporák podnikatel s tlupou banditů? Ano, ano a zase ano. Dokonce se tu opakují i celé scény, jako pronásledování záhadného střelce do nepřátelského baru nebo zabarikádování šerifovy stanice a následné propuštění rukojmí. Je škoda, že se tvůrci nevydali originálnější cestou a přestože si tenhle film stále zaslouží vysoké hodnocení, jeho účinek už není tak silný, jako u o 7 let staršího díla. Pokud jste Rio Bravo ještě neviděli, tak si tenhle kousek jistě naplno užijete, ale nedoporučuji oba filmy zhlédnout brzy po sobě.

Dvojka bohužel není ani zdaleka tak vynalézavá, jako původní Vřískot. To, co bylo v jedničce překvapivé a osvěžující po stovkách slasherů se zavedenými pravidly, tady začíná být podobně šablonovité, jako filmy, ze kterých si tvůrci dělají srandu. Ubralo se na hororu a přidalo na komedii, což dělá film poměrně zábavným, ale zároveň to znamená přechod k slasherovým sériím, kde jsou vraždy a krev důležitější, než atmosféra a napětí. Je tu pár povedených hororových scén, ale nic srovnatelného se skvělým úvodem jedničky. Odhalení identity vraha taky postrádá překvapivost původního filmu. Vřískot 2 zkrátka neustále zůstává ve stínu svého předchůdce a několik povedených scén a vtipů ho nezachraňuje od pocitu zbytečného opakování. Pokud chcete povedený a zábavný slasher, film vás nezklame, ale nečekejte nic na úrovni jedničky.

Slacker je nahlédnutím do života mnoha podivných obyvatel texaského Austinu. Problém je, že každý takový náhled je spíš mrknutí, které trvá zhruba 2-5 minut, během kterých v mnoha případech dostaneme jen nikam nevedoucí pseudo-intelektuální světonázory postav a rozloučíme se s nimi, aniž bychom se o nich něco pořádného dozvěděli nebo jejich příběh vedl k zajímavému vyústění. Kamera prostě přerámuje na další kolemjdoucí postavu, jako by ztratila zájem, stejně jako já. Je tu i pár zajímavých částí (úvodní vražda, jídelna, starý anarchista, TV maniak), ale na vyvážení těch nudných a repetitivních epizod to bohužel nestačí. Nastěstí film sloužil jako odrazový můstek pro Linklaterovu kariéru, který udělal moudré rozhodnutí a v dalších filmech se více zaměřil na menší počet postav, a zároveň inspiroval Kevina Smithe k natočení Clerks, kde použil podobný koncept, ale dodal mu vtip, zábavné postavy a energii, které tady vážně chyběly.

Nikdy jsem nepochopil obrovský úspěch tohoto filmu. Na komedii tam není moc povedených vtipů a komických situací. Na nějakou hlubší sondu do života teenagerů je to příliš krátké a není tu dostatek prostoru na vývoj postav. Zajímavého příběhu se divák taky nedočká, protože jde jen o sled typických situací na lyžáku a chybí silnejší dějová linka. Ani stylem film příliš nevybočuje z desítek soudobých teenagerských dramedií. Zkrátka nezajímavá nuda.

První série: Koncept Penny Dreadful je rozhodně zajímavý a už po pár epizodách to působí jako lepší nepřiznaná adaptace Ligy výjimečných, než trapný filmový paskvil z roku 2003. Obsazení je taky velice solidní. Dalton přináší šarm staré školy, Eva Green tajemný sex appeal a Josh Hartnett, kterého jsem odmítal brát vážně už od Pearl Harboru, si mě velice rychle získal svým ostříleným dobrodruhem. Jenže pak se člověk dostane k samotnému příběhu, největšímu a fatálnímu problému seriálu. Už od prvních epizod to působí hodně zmateně a neorganizovaně. Naplno rozjeté dějové linky můžou zcela zmizet na několik epizod, jen aby je nahradila zbytečná epizodická vsuvka. Postavy se bezdůvodně a náhodně setkávají na každém kroku, až to vypadá, že Londýn je taková středně velká vesnička. Flashbacky spíš narušují plynulost vyprávění, než aby nám poskytovaly důležitý kontext, a objevují se na nesmyslných místech. Zkrátka a dobře, první sérii chybí pevný kauzální řetězec a srozumitelná organizace syžetu, což má dost negativní efekt na tempo celého seriálu a z nadějného projektu s fantastickým zasazením se tak stává zmatená nuda._____ Druhá série naštěstí napravuje většinu problémů té první a konečně využívá plný potenciál skvělého konceptu. Pořád tu sice je příliš náhodné potkávání nesouvisejících postav, ale člověku to až tak nevadí, protože všechny postavy jsou zajímavé, jedinečné a mají dostatek prostoru pro poutavý vývoj. Děj už nepřeskakuje zmateně ve snaze představit stovku postav a dějových linek. Hlavní linka je pevnější a svižnější díky charismatickým záporačkám a neustálému pocitu nebezpečí, ovlivňuje většinu protagonistů a když už od ní vyprávění na chvíli odbočí, přináší méně akční, ale osobnější vedlejší linky. Všechny náznaky a cliffhangery z první série jsou dále rozvíjeny a dostávají zajímavé zvraty. Druhá série zkrátka působí srozumitelně a promyšleně, jako jasná vize mostmoderní hry s žánry, která bere své šestákové předlohy a dodává jim vztahovou hloubku, nečekaný vývoj a morální nejednoznačnost.

Těžko bych hledal seriál, který byl více poškozen svým vlastním názvem. Neznalý divák by si pod ním představil levné béčko z 80. let a příšerný originální film seriálu taky příliš neprospěl. Když se to spojí s uši trhajícím českým dabingem a řazením pořadu na českých stanicích po bok Odpadlíka a Xeny, pouští se Buffy do boje za seriózní přijetí s pořádnou koulí na noze. Pokud však člověk na chvíli zapomene na vnější faktory a dá pořadu šanci, odhalí jeden z nejúžasnějších televizních výtvorů všech dob. Buffy používá svůj oficiální koncept super-blondýny zachraňující svět jako záminku ke zkoumání všech úskalí života teenagerů s větší přesností a uvěřitelností, než jakýkoliv realistický seriál s tímto tématem. Přestože se epizodické příběhové linie nebojí šíleností všeho druhu, hlavní postavy jsou vždy lidské a určitým způsobem, ať už realistickým, nebo nadpřirozeným, se potýkají s podobnými problémy, jako každý z nás. Postava Buffy je tak daleko od exploatační a psychicky ploché sexy bojovnice, jak je to jen možné, a skvělé vedlejší postavy si s ní v zajímavosti a psychologické hloubce v ničem nezadají. Jistě, stále tu zůstává nakopávání upířích zadků a sekání démoních hlav, ale vztahy a pocity postav jsou vždy důležitější než samotná záchrana světa. Díky Whedonově vtipu a skvělé chemii mezi herci se vám Scooby gang zaryje pod kůži a nepustí ani po zkouknutí všech sedmi sérií, protože takhle sympatická parta se jen tak nevidí, a většinou skvělí záporáci za nimi daleko nezůstávají. Jediným výraznějším vnitřním problémem seriálu je první série, která teprve připravuje půdu pro nadcházející podívanou a obsahuje nemalé množství přešlapů, ale druhá série silně nabírá na kvalitě a konzistenci, které až do finále neklesají. Whedon vytvořil krásné dílo, které je sebeuvědomělé, ale nebojí se vážných témat, které vypráví o uvěřitelných postavách v nemožném světě a které pod bláznivým povrchem skrývá ty nejlidštější příběhy.

Překvapivě dobrá pětka obnovila můj zájem o sérii, jenom aby ho šestka zcela zazdila. Ta tam je povedená chemie mezi zlodějskou partou, která tady vypadá spíš jako na srazu základky po dvaceti letech. Každý vypadá znuděně a jakoby mu bylo všechno jedno, což je nejrušivější u v několika scénách pomalu usínajícího Diesela, a jediný Dwayne Johnson přináší dostatek energie aspoň na to, aby i divák nezačal podřimovat. Laciná zápletka, která se sem nejspíš zatoulala z nějaké venezuelské telenovely, zapojuje film do série návratem postavy, která měla zůstat zapomenuta už jen proto, že v současné sestavě nemá žádné místo a jen dále narušuje stabilitu a zajímavost týmu. Bohužel nám nezůstaly ani skvělé akční scény z pětky, které krásně balancovaly na hraně mezi bláznivostí a komikou. Akce v šestce rychle padá na druhou stranu a marně se nás snaží napínat ve scénách, které by se svou ujetostí a přehršlí CGI více hodily do posledního Resident Evil. Nakonec to i přes všechny výbuchy, skoky, pády, úmrtí a jiné dramaticky zamýšlené momenty zapomenete za necelý týden.