matmanX

Jeden z nejkrásnějších filmů, jaké jsem kdy viděl. Dokonalá ukázka filmového kouzla, které mě vtáhne do jiného světa. V tomto případě je to jen italské pobřežní město, ale v jeho ulicích se nachází víc magie a zázraků než v mnoha fantasy příbězích. Fellini předvádí nostalgický pohled na fašistickou éru Itálie, která ale do životů obyvatel Rimini vstupuje jen okrajově a je často zesměšňována, jako ve snu o Mussolinim. Film nemá nějakou výraznou zápletku, což vůbec nevadí. Sledujeme osudy mnoha podivných postav, od školáků po bohaté měšťany. Každá z nich přináší do filmu trochu jinou perspektivu a společně vytváří neuvěřitelně bohatou mozaiku osobností, které spojuje vypravěč. Možná spíš průvodce, protože takovým způsobem nás provádí prostředím filmu a opakovaně boří čtvrtou stěnu. Amarcord je nesmírně zábavný film a po jeho zhlédnutí jsem měl chuť se spolu s Fellinim vypravit do jeho dětství.

Absolvent je jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Je tak úžasně nabitý energií, kreativními nápady a drzostí, které ale nikdy nepůsobí samoúčelně a vždy se vztahují k vyprávění příběhu a charakterizaci postav. Samotné téma vztahu studenta se starší vdanou sousedkou muselo ve své době vyvolat nějakou kontroverzi, ale rozhodně není hlavním a jediným tématem filmu. Je to v prvé řadě příběh o dospívání v povrchním světě, o samotě, o touze bouřit se proti zdánlivé idylce nalajnovaného rodinného života. Ale jak zjišťují hrdinové na konci filmu, každá revoluce má své následky. Hudba Simona a Garfunkela dodává filmu melancholický tón, který skvěle charakterizuje Benjaminovo odcizení od společnosti, ve které žije. Střih a kamera jsou expresivní a vynalézavé. Používají se v nich výrazné postupy, které nám pomáhají vcítit se do postav. Napjaté scény používají extrémně rychlý střih, nebo naopak dusí postavy dlouhým záběrem. Objevují se hry s vnitrozáběrovým rámováním a neostrostí. Asi nejdokonalejší souznění všech částí stylu je v montáži aféry Benjamina s paní Robinsonovou. Ben vychází z ložnice motelu do kuchyně svých rodičů, skáče do bazénu a místo na lehátko dopadá na paní Robinsonovou. Jeho dvojí život se slívá do dlouhé, nejasné představy.

Francois Truffaut se ve svém celovečerním debutu zabývá tématem, které už nakousl ve svém krátkém filmu Uličníci. Mladý Antoine Doinel není zrovna poslušné dítě, ale má zvědavosti a charisma za deset. Sledujeme jeho rodinný a školní život, ve kterém se svými lumpárnami propadá tak hluboko, až ho pošlou do polepšovny. Na filmu se mi hodně líbilo pochopení a jemnost, s jakou Truffaut zobrazuje dětství protagonisty. Neodsuzuje klukovské chování, ale zároveň ho slepě neoslavuje. Nachází v něm kouzelné momenty, jako je návštěva kolotoče nebo pokuřování doutníků kamarádova otce. Nejvíc mě zaujalo, jak dokáže vtipně a efektivně zobrazit dětskou vynalézavost v jednoduchých situacích, které ale nikdy nepůsobí jako samoúčelné gagy. Na zapálení svatyně Victora Huga nebo postupné mizení celé třídy během tělocviku nikdy nezapomenu. Film ve mně vyvolal pochopení pro Antoina, ve kterém selhávají všechny dospělé postavy. Ne vysvětlení fakty, ale vcítění se do jeho situace.

Chaplinův Tramp bojuje s moderní dobou na několika úrovních. Jednak je to odporem ke zvukovému filmu, který ukončil éru Chaplinova největšího úspěchu. Moderní doba zvuk omezuje a vychází ze stylu starých grotesek. Většina scén je němá a doplněná hudbou, nebo poukazuje na asynchronnost a vytváří z ní vtipy. Objevuje se jak synchronní zvuk, tak mezititulky. Obchodní zástupci nechají za sebe mluvit gramofon. Když přijde scéna, ve které má Tramp zazpívat a diváci doufají, že mu konečně porozumí, začne zpívat italsky. Omezená zvuková skladba vytváří podobný dojem, jako animované grotesky s Tomem a Jerrym, kde zvuk slouží k podpoře akce pochopitelné i bez zvuku. Hrdina si zachovává nevinnost němé éry i ve zvukovém filmu. Další boj je veden proti pásovým továrnám, které z člověka dělají jen zaměnitelné kolečko v obřím stroji. Chaplin si dělá srandu z mechanizace společnosti a chladnosti moderních strojů způsobem, který jistě ovlivnil Jacquese Tatiho o dvě dekády později. Hrdina je prací v pásové výrobě tak zničen, že vidí matky na utažení všude, kam se podívá. Chaplin podává ostrou kritiku společnosti v komediálním kabátě a díky tomu nepůsobí ani na chvilku pedantně.

Film Kdyby… nedává divákovi nic předem. Plyne svým vlastním tempem, které se někomu může zdát pomalé. Odhaluje postavy, ale až po nějaké době vyjde najevo, kdo je protagonistou. Sleduje školní rituály a vztahy studentů bez jasnějšího důrazu na to, co je důležité. Nevím, jestli to byl záměr, ale až po hodině jsem si uvědomil, že šlo o školu vojenskou, ne jen obyčejný internát. Těžko se dá mluvit o nějakém jasném příběhu, nebo aspoň struktuře odvozené od školního roku. Jde spíš o sled událostí, který v divácích vyvolává stejný pocit rutiny, jako musela školní docházka vyvolávat ve studentech. Učení, řád, trest, opakování, snaha uniknout, neúspěch, trest, stále dokola, bez naděje uniknout nebo najít hlubší význam v tom úsilí kromě disciplíny pro disciplínu samotnou. I přesto film neztrácel moji pozornost, protože prostředí školy bylo dostatečně zajímavé a film dokázal vždy ve vhodnou dobu ozvláštnit rutinu nějakým nečekaným vtipem nebo kouzelným momentem. Akce postav zůstávají často nedořečené, ale o to lépe vystihují každodenní život na škole. Střídání černobílého a barevného obrazu nemá dramatickou logiku a jak jsem při sledování předpokládal, bylo způsobeno nízkým rozpočtem. Přitom mi nijak nevadilo a velice rychle jsem si na něj zvykl. Jeho nahodilé střídání podpořilo surrealistický rozpad vyprávění ve druhé polovině. Do realistického prostředí vstoupí dívka, o které nevíme, jestli vůbec existuje. Učitel ležící v ředitelově skříni vytváří z vážné scény gag hodný Monty Pythonů. Celé to vrcholí šíleným koncem, jehož masakr dá konečně význam názvu filmu.

Umberto D působí o poznání klasičtěji než Zloději kol. Jeho čistý způsob snímání, výrazná hudba, omezení postav a jasné chronologické vyprávění připomínají hollywoodský styl. Jeho realismus vychází z tématu chudoby ve stáří a příběhu Umberta D, dědečka, který by ve většině jiných filmů zůstal vedlejší postavou. Zvraty v příběhu vychází ze zdánlivých maličkostí, které ale pro strádajícího protagonistu znamenají celý život. S nedostatkem peněz a zvyšujícím se nájmem může být každý zádrhel osudným. Pobyt v nemocnici dodá Umbertovi odpočinek, ale odvolí zlé domácí zasáhnout do jeho bytu. Nalezení psa Flika v útulku je šťastným momentem, za který ale musí Umberto zaplatit z už tak poloprázdné peněženky. Souboj společenských tříd je tady jasnější než ve Zlodějích kol díky postavě sobecké domácí, která si pohrává s životy starce i mladé hospodyně. Umberto postupně ztrácí své postavení, ale i přes pokušení zvolit jednodušší cestu v zájmu přežití si zachovává lidskou důstojnost. Konec v parku působí jako podvrácení hollywoodského happy endu s odchodem do západu slunce.

Loni v Marienbadu je asi nejunikátnějším duchařským příběhem, jaký jsem viděl. Aspoň tak ho vnímám já. Možná je to trochu zjednodušený pohled, nad kterým by intelektuální kritici oslavující avantgardní hodnoty filmu ohrnuli nos, ale pro mě je nejbližším a nejatraktivnějším. Je to tragický, duchařský příběh, ve kterém ale nevím, kdo je přízrakem a kdo živou postavou. Návštěvníci vedou konverzace, které nikde nezačínají ani nekončí. Jsou zmrazeni v pózách, možná jen pár sekund, možná na věčnost. Objevují se a zase mizí v obrovských halách. Spíše než jako ucelené postavy působí jako dekorace hotelu. Film na to přímo poukazuje, když je hlavní postava Muže srovnává se sochami v zahradě. Celý film se točí v nekonečné spirále, opakuje události v jiných prostředích a s jiným kontextem. Z té spirály nikdo neunikne, i když o to hlavní postavy celou dobu usilují. Od prvních záběrů je kladen důraz na architekturu hotelu a opakování, když se repliky herců nesou chodbami, nespojené s místností, časem nebo osobou. Jsou Muž a Žena živými návštěvníky v přízračném domě, který si pohrává s jejich vzpomínkami? Vrací se Muž k přízraku Ženy v marné snaze ji vyvést do skutečného světa? Nebo je Žena pronásledována potlačenou vzpomínkou na znásilnění? Nemá smysl hledat jednoznačný význam, protože Loni v Marienbadu ho nehledá ani nedává. Zajímá se právě o tu nejasnost, mystickou atmosféru, ve které se představy a vzpomínky prolínají. Hlavní postavy se staly součástí lázní, duchy svých vlastních životů, sochami beze jména.

V dnešní době, kdy téměř žádné téma není tabu a filmy mohou zobrazit daleko temnější a realističtější témata, bych nečekal, že mě tak zasáhne film z konce 40. let. Vittorio De Sica dokázal z příběhu o krádeži kola, zdánlivé banalitě, vytvořit jeden z nejdojemnějších a nejlidštějších filmů všech dob. Spolu s Antoniem procházíme poválečným Římem a film nás nechává nahlédnout do nefunkční společnosti, kde si každý chce zachránit hlavně svůj krk. Přestože je film na svou dobu realistický, stále vychází z klasického vyprávění a stylu, do kterého přidává element náhody a využití neherců a neobvyklých prostředí. Antonio se snaží postupovat jako detektiv, ale jeho snahy jsou dlouho mylně zaměřené, což ho jen dostane do dalších konfliktů. Když mu náhoda přivede zloděje přímo pod nos, zjistí, že univerzální spravedlnost neexistuje a jeho snažení bylo od začátku marné. Je vyhnán sousedy zloděje a v zoufalství se obrátí ke stejnému životu, proti kterému celý film bojoval.

Údajný nejlepší film všech dob by měl přicházet s malým varováním pro mladé diváky, aby nezůstali po prvním zhlédnutí zklamaní. Občan Kane je tím lepší, čím víc divák ví o jazyku filmu. Když jsem ho viděl poprvé, uvědomoval jsem si některé jeho kvality, ale nebyl jsem jím unešený. Až s dalšími zhlédnutími jsem dokázal ocenit genialitu jeho zpracování. Příběh muže, který měl všechno kromě toho, po čem skutečně toužil. V základu jde o skvěle vystavěnou detektivku, jen s tím rozdílem, že neexistuje vrah. Místo smrti se ambiciózní novinář, jehož tvář nikdy nevidíme, snaží objasnit Kaneův život, a zjišťuje, že je to o poznání těžší. Díky anonymitě vyšetřovatelů, zobrazených v expresionistickém prostředí, se diváci sami stávají detektivy. Wellesova práce s pohybem kamery a herců umožňuje dlouhé záběry, které se mění a nikdy nenudí. Díky kreativním zkratkám ve vyprávění, jako montáž manželských večeří s rostoucím stolem, dokáže popsat zhruba půl století života Charlese Kanea ve dvou hodinách. Nechronologické vyprávění by se mohlo zdát velice riskantním a nevhodným pro autobiografii. Tím, že se vyprávění soustředí na hledání zásadní otázky, významu slova „Rosebud“, a postupuje po vrstvách Kaneova života místo sledování roků a přesných kauzalit, dokáže příběh fungovat i ve zpřeházeném pořadí.

Nový Blade Runner je nádherně natočený, ale v překrásné skořápce chybí to, co z originálu dělalo tak jedinečný a nezapomenutelný film: duše. Tam, kde ulice budoucnosti bujely životem a v každém záběru jsem se mohl bavit jen sledováním lidí a světa v pozadí, je nyní prázdné město, které připomíná spíš hřbitov, než metropoli. Kde každá postava zářila charismatem, nyní stojí ploché figurky, které jsou mi buď ukradené, nebo mě iritují. Kde mě Vangelisova hudba dokázala několika tóny dojmout, ta Zimmerova jen nudí repetitivní snahou o epiku. A kde Rutger Hauer dokázal ukrást film plný skvělých výkonů pro sebe, tam Leto předvádí trapné kreace hodné spíš béčkových záporáků. 2049 klouže po povrchu původního filmu a přejímá jeho vlastnosti bez pochopení kontextu. Je ještě pomalejší, tíživější, klade si otázky lidskosti a svobodné vůle, ale nikdy je nedokáže obhájit charakterizací postav, hloubkou myšlenek a otevřeností interpretace tak, jako originál. Pokud Scottův film byl "lidštější než člověk", tak ten Villeneuvův je "strojovější než stroj".