matmanX

Přesvědčivější důkaz o relativitě času jsem ještě neviděl. 23 minut mi připadalo jako 4 hodiny. Do sebe zahleděný artový výplach, který nemá co říct, a tak mluví o ničem tím nejotravnějším možným způsobem.

Velice pěkný koncept, který funguje i přes minimalistickou prezentaci, nebo možná právě díky ní. V prostředí komorní přátelské párty se film vyhýbá vědeckým rozborům, jak to jen jde, a zaměřuje děj na existenciální paranoiu a rostoucí napětí mezi kamarády. Bohužel tady přichází i největší kámen úrazu. Všechny postavy jsou sice slušně zahrané, ale scénář má otravnou potřebu z nich každou chvíli dělat naprosté magory. Když začne chlap pár minut po odhalení sci-fi prvku plánovat vraždu, musel jsem se chytat za hlavu. Podobné nevěrohodné a nelogické chování mě často vytrhávalo z příběhu, takže osobní drama hrdinů nikdy nedosáhlo plné síly. Bylo to blízko, ale stejně vedle. Jako malé sci-fi natočené na co nejmenší ploše a za téměř nulový rozpočet je to ale působivé.

Když se rozhádaná rodinka zavře na chatě ve jménu nostalgie a povinné pohody, série emocionálních výbuchů je jen otázkou času. Chata na prodej pěkně zpracovává rodinnou dynamiku a nejeden divák tady určitě pozná pár vlastních příslušníků. Překvapil mě trochu vážnější tón, než jsem čekal z traileru. Nejde tady o střelenou rodinnou komedii a humor vychází spíš z absurdních, ale uvěřitelných napětí mezi postavami, než z vykonstruovaných scének. O to větší je ale škoda, že se film nikdy neodhodlá postavy prozkoumat do hloubky a někam je posunout. Objevují se tady časté problémy současné české kinematografie. Postavy sice fungují jako uvěřitelné archetypy, ale chybí jim výraznější identita, kterou by si divák zapamatoval po odchodu z kina. Načaté dějové nitky se proplétají a gradují, ale nikdy se nedočkají pointy a vyzní do prázdna. Absence pořádného konce, který by jednotlivé epizody uzavřel do vyprávěcího a tématického celku. Krátká stopáž ještě podtrhuje pocit nedokončenosti, takže by rozhodně neškodilo přidat dalších 20 minut na vypilování charakterizace a třetího aktu. Tyhle nedostatky dělají z Chaty snadno zapomenutelný film, který nabízí jen slušně zpracovanou variaci na stokrát viděné téma. Zasmál jsem se, vcítil se do některých postav a nenudil se, ale už pár hodin po projekci jsem měl problémy vybavit si detaily příběhu.

Pamatujete na Návrat do budoucnosti? Na Space Invadery na starých arkádách, Van Halena v rádiu? Vzpomínáte na Jurský park, Železného obra, Star Wars, Freddyho Kruegera a Godzillu? Hrávali jste Gears of War a Zeldu? Tak, a teď ta nejdůležitější otázka: stačí vám ke štěstí posledních pár vět tisíckrát variovaných a roztažených na víc než dvě hodiny bez větší hlavy a paty? Pokud ano, tak si Ready Player One určitě skvěle užijete, ale pokud tady očekáváte originální příběh, zajímavé postavy, charismatického hrdinu nebo aspoň důvtipný komentář na popkulturu, máte smůlu. To radši sáhněte po jednom ze stovek lepších filmů, na které se tady odkazuje, nebo si zopakujte LEGO Příběh a Králíka Rogera, které dokázaly zdánlivě cynický námět s licencovanými postavičkami proměnit ve vynalézavé komedie s překvapivou hloubkou. RPO si z devadesátek nebere jen odkazy, ale i zastaralá klišé, která minulé století neměla přežít. Máme tady nevýrazného protagonistu, který zvládá být dokonale obyčejný a zároveň naprosto jedinečný, s partou poskoků, kteří podle síly osobnosti a hereckého nadání vyskočili z Disney kanálu, a supermodelkou, která má celoživotní mindrák ze sotva viditelného znamínka. Společně stojí proti korporátní karikatuře tak slizké, že i Jabba Zeman by potřeboval kapesníček, ale stále ploché jak kartonový panák. To by nebyla taková hrůza, kdyby film stál na příběhu. Koncept virtuální reality promíchané popkulturní náloží přímo překypuje možnostmi, ale RPO se málokdy odváží k experimentaci a zůstává u tisíckrát viděných vyprávěcích vzorců, které dokážete bez větší snahy předpovídat s hodinovým náskokem. Unavenosti vyprávění rozhodně nepomáhá častá potřeba vysvětlovat viděné dějové body stylem Mickeyho klubíku, tedy stokrát zopakovat přímo do kamery, dokud to nepochopí i retardovaní kojenci. Přitom obsah filmu se neomezuje na dětské publikum, nebo jsem jenom zaspal dobu a dnešní caparti ulítávají na Osvícení a Buckaroo Banzai (což mi vůbec nevadí). Velká škoda je nevyužitého světa, který je i přes vyprávěnou expozici vysvětlen dost zbrkle, takže není ani jasné, jakou mají záporáci moc. Jednu chvíli jsou neomezení králové světa, druhou jsou bezmocní proti obyčejným policajtům. Nakonec zbývá oslavit vítězství... čeho vlastně? Záchrany dystopie, kde většina světa sedí ve smrdutých slumech s Oculusem na hlavě. Film je k celé myšlence kreativně a filozoficky vyprázdněné budoucnosti tak nekritický, že výsledné poučení začíná a končí u "Hele, možná neseďtě v Matrixu celý týden, ale jenom pětkrát týdně". Z potenciálně skvělého sci-fi s přesahem se tak stala zábavná, ale nevýrazná recyklace Amblinovské poetiky, která je i přes Spielbergovu přítomnost minimálně o úroveň níž, než To nebo televizní Stranger Things.

V květnu jsem se podivoval nad záští a neúctou, se kterou přistupoval Alien Covenant ke své sérii. Tehdy jsem opravdu nečekal, že ho nové Star Wars v tomhle ohledu předběhnou světelnou rychlostí. The Last Jedi opravdu přepisuje, boří a podkopává všechno, co od něj člověk mohl očekávat před zhlédnutím. To z něj ale bohužel nedělá dobrý film, spíš naopak. Neskrývané kopírování 7. epizody a prázdný fanservice Rogue One jsou tady nahrazeny hořkým, až nenávistným ničením minulosti, které ale nepřináší nic skutečně zajímavého. Na rozdíl třeba of Game of Thrones, kde je každý zvrat logicky motivovaný a prohlubuje příběh podlamováním klasických fantasy vzorců, tady jsou zvraty prázdné a fungují jenom jako prvoplánové překvapení, aniž by posouvaly příběh lepším směrem. Ve většině případů spíš úplně vyhodí potenciálně zajímavou dějovou linku a ještě se vysmějí divákovi za to, že od ní něco očekával. Nejednou si scénář musí k překvapení vypomoct ignorováním kontinuity, dutohlavým chováním postav a dírami v ději, který ve výsledku vypadá jak ementál a smrdí jak syrečky. Film je o půlhodinu delší, než ostatní díly, ale přitom stráví dobrých 40 minut zbytečným pobíháním po digitálním kasinu a dalších 40 minut motáním se ve vykonstruovaném konfliktu, který mohl být zcela vyřešen 30-sekundovou konverzací. Co zbývá, je zajímavý vztah Rey a Kyla, který táhne celý film a slibuje dramatické rozuzlení, jen aby se po skvělém momentu vykašlal na možnost unikátního příběhu, vrátil se do plochého rozdělení dobra a zla a zcela zabil šanci těchto postav na charakterní vývoj. Je to o to horší, že ostatní postavy se buď chovají jako úplně jiní lidé (Luke), marně hledají místo v příběhu (Finn) nebo se svou blbostí a otravností snaží předčít Jar Jara (Rose, Holdo), takže jediný Poe má smysluplný charakterový oblouk a je zároveň jedinou postavou, na které mi do budoucnosti série aspoň trochu záleží. The Last Jedi v tom nekompromisním ničení úplně zapomíná na budování a na jeho konci nezůstává skoro žádný potenciál pro další vývoj, žádné očekávání dalších osudů těchto hrdinů a žádné nadšení pro návrat k tomuto příběhu.

Po Loganovi další letošní superhrdinský film, ve kterém jde o skutečné hrdinství. Není to záminka pro uměle vykonstruovaný souboj dvou protagonistů a nesnaží se být černočerně temnou adaptací bez humoru a s killcountem v tisících, ale ani popkornovou komedií s bandou sobeckých antihrdinů. V jádru Wonder Woman stojí na dnešní Hollywood tak směšné a ne-cool myšlenky, jako ochrana bezbranných za každou cenu a víra v lidskou dobrotu. Zatímco Logan na to šel komorní dekonstrukcí superhrdinského mýtu s westernovou stylizací, Wonder Woman se vůbec nebojí nemalé porce upřímného kýče v duchu Raimiho Spider-Mana nebo Donnerova Supermana. Zároveň se nikdy nepřesune do nechtěně béčkové úrovně, jako některé první Marvelovské počiny, ani sebeuvědomělého pochechtávání a odlehčování dramatických situací, jako některé poslední Marvelovské počiny. Bohužel celkový dojem trochu kazí formální nedokonalost, zvlášť co se týče střihu. Ať už jde o nesedící střihy v jednotlivých scénách, nebo tempo celého snímku, které občas ztrácí na plynulosti, z filmu je cítit jistá nejistota. Jestli je to způsobeno zásahy studia, nebo nezkušeností Jenkinsové z akční produkcí, bohužel nevím. Co ale hodně působí jako rozhodnutí Warnerovských papalášů, je závěřečný souboj, který nám musí za každou cenu vnutit digitální destrukci a přestože se mu díky lidské linii scény nedaří zcela smazat poselství o válčení, dokáže ho alespoň oslabit. I přes své nedostatky je Wonder Woman velice pěkným, skoro až nostalgickým připomenutím toho, o čem superhrdinské příběhy kdysi byly.

Chcete vidět detektivní příběh, jehož rozuzlení je naprosto zbytečné? Máte chuť poslouchat dialogy, jejichž jediným cílem je navršit na sebe co nejvíce odkazů bez hlavy a paty? Rádi byste zapojovali šedou kůru mozkovou nad vyšetřováním, které skrývá svou obsahovou prázdnotu za formálními hračičkami a pěknými kulisami? A nemůžete se dočkat, až bude děj postaven na vedlejší kolej, aby se mohl Moffat rochnit v Sherlockově kultu osobnosti jako Strýček Skrblík v bazénu plném zlaťáků? Pak si Přízračnou nevěstu jistě nesmírně užijete. Inzerovaný návrat k viktoriánským kořenům bohužel zůstává u dobového zasazení, zatímco v přístupu k vyprávění, postavám a respektu k divákovi epizoda pokračuje po klesající trajektorii celého seriálu.

Asi jsem ještě neviděl pokračování, které by tak usilovně nechtělo být součástí své série. Alien 5 by měl být děsivým hororem o snaze sympatické posádky uniknout nelidským monstrům. Prometheus 2 by měl být existenciálním hledáním Boha, které odpoví na nespočet otázek z prvního filmu. Planeta Dr. Moreaua by ráda byla kombinací klasického literárního díla s filozofickými tématy Blade Runnera. Covenant se snaží být všemi třemi příběhy najednou, ale ve výsledku nedokáže vyprávět ani jeden. Odpovědi, na které čekali fanoušci předchozího​ filmu, jsou nahrazeny vysvětleními, které snad žádný divák nechtěl a které jen znehodnocují mýtus xenomorfů a vytváří zbytečné díry v kontinuitě. Lidská stránka příběhu je bohužel snad nejslabší v celé sérii, tedy pokud nepočítám AvP filmy. I když i v těch se postavy alespoň chovali jako lidi snažící se přežít. Postavy Covenantu jsou nejen zapomenutelné a nevýrazné i přes slušné herecké výkony, ale snad až na hlavní hrdinku působí spíš jako meziplanetární zájezd mentálně postižených. Jejich chování, postrádající alespoň náznak pudu sebezáchovy a logického myšlení, se blíží primitivním osmdesátkovým slasherům a po Prometheovi začínám mít dojem, že ve světě Vetřelce muselo dojít k nějaké politické revoluci a zatímco přihlouplí vědci a kolonizátoři se dostali na své pozice stranickým bratříčkováním, inteligentní lidé musí pracovat jako vesmírní kamioňáci. A nakonec jsou tu samotní vetřelci. Bohužel ani slavné monstrum a jeho noví, roztomilejší bratránci nedostávají prostor, který by si zasloužili. Působí, jako by byli do filmu natlačeni z povinnosti, téměř režisérovi na truc. V příběhu mají sekundární roli a ani samotné postavy se příliš nepozastavují nad jejich schopnostmi. Můžete zcela zapomenout na zkoumání temných koutů a vynalézavé zobrazování pomocí detailů a zvuků. Covenant svá monstra jednoduše hodí do záběru, často i do denního světla, a z nepředvídatelného predátora tím udělá jen vzteklého psa. Vůbec tomu nepomáhají CGI efekty, které jsou nejméně dekádu za filmovýma opicema a zabíjí už tak slabou sílu ikonického zaporáka. Covenant tak zatím vypadá na nejkrásněji natočené nic roku. Vizuální stránka je u Scotta tradičně povedená, Fassbender po sté potvrzuje svůj herecký talent a dvě akční scény jsou působivě napínavé, ale co je to platné, když je děj prázdný, k postavám nic necítím a hororovou atmosféru předchozích Vetřelců film viděl maximálně z orbitu?

V národní žánrové tvorbě jde určitě o krok správným směrem, ale na opravdu kvalitní horor to bohužel stále nestačí. Přílišná inspirace britským kolegou filmu spíš škodí, protože se předchůdci svou děsivostí a audiovizuálním zpracováním nedokáže vyrovnat. Formální nedokonalost bych prominul, pokud by byla vidět vynalézavost a originální nápady, ale těch tu divák moc nenajde. Naštěstí se tvůrcům podařilo skvěle využít prostředí rozžhavených letních luk a polí, které pro mně osobně ztratilo nevinnost už v Texaském masakru a Pikniku na Hanging Rock a jsem rád, že je i nadále využíváno a osvěžuje moře strašidelných temných domků, které vidíme ve většině současné světové produkce. Právě to všudypřítomné dusno, ať už způsobené sluncem, podivínskými sousedy nebo neviditelným nebezpečím, je největší silou celého snímku a vytváří nepříjemnou paranoidní atmosféru. Teď ještě napsat originální příběh, vypilovat řemeslné nedokonalosti a za pár let tady můžeme mít horor, který nezapadne mezi světovou konkurencí.

Zatímco Tři oříšky mě s každou reprízou přesvědčují o své kvalitě na české i mezinárodní úrovni, u Lotranda a Zubejdy s každým náhodně zachyceným vysíláním vylézá na povrch jen víc problémů. Pohádka je opravdu zamýšlená pro ty nejmenší, což je vidět ve velice jednoduchém humoru a často přehnaně artikulovaném herectví. Stejně jsou na tom i písničky, které patří mezi to nejprimitivnější, co Svěrák a Uhlíř za svou hudební kariéru vytvořili. Ale ono to funguje! Jako šestiletý jsem tu pohádku zřal skoro každý den, věděl každou písničku nazpaměť a myslel, že všechny středovýchodní princezny vypadají jak Bára Seidlová. Jenže jak šel čas, mohl mi film nabídnout stále míň a míň, až se stal jen další nostalgickou pohádkou, u které mi opětovné zkouknutí nebude ještě dlouho chybět.