Djoker

Inovativní přístup ke komiksům už byl potřeba. Phillips docela překvapil, že s tím přišel zrovna on, když se tak dlouho držel jednoho žánru. Jeho Joker je temnější než Batman od Nolana a chytřejší než všichni Avengers dohromady.

Snaha o světovost je vidět skoro v každém záběru, ale prázdnota vše přebíjí. Ševčík může být hodně rád, že ukecal Carice a Hannu, jejichž účast alespoň částečně zastiňuje tvůrčí zmar všude kolem. Máme tady další uvadající talent.

Nevěřím, že se Adamec po přečtení scénáře od Hanzlíka neválel pod stolem. Ovšem byla to šance, jak se na stará kolena dostat do kin, tak ji využil. Sledovat Hanzlíkův sebeklam, že zrovna on je tím princem, na kterého české ženy čekají, je skutečně úsměvný. Překvapivě největším omylem je však casting, který z valné části proběhl v nováckých vodách a přinesl i úlet v podobě obsazení dvou žen, které vypadají na čtyřicet, ale stejně hrají matku s dcerou.

Všechno už jsme sice mohli vidět i slyšet v jinde, ale má to exotické pozlátko a je tam plno Asiatů, což je zajímavá změna. Sladké je to místy až nechutně, ovšem pro navození pozitivní nálady jde jistě o ideální prostředek. Jako správný rasista jsem se trošku ztrácel v postavách, žlutí mi bohužel dost splývají.

Při porovnání věhlasu a kvality mě nenapadá příliš mnoho filmů, o kterých se moc nemluví, ale zároveň mají skvělé tempo, našlapaný soundtrack a správně ujetý dějový pletenec jako právě Go. Ve výčtu bláznivých postav samozřejmě vyčnívá zvíře Olyphant a kráska Katie Holmes byla lehce zastíněná od Sarah Polley.

Simmons je evidentně velký fanoušek žánru a z jeho přístupu je cítit nadšení. Zkusil zahrát i komediální notu a prezentuje zajímavé nápady (přítel na telefonu, počítadlo mrtvých). Problém tak vlastně může mít jen divák, který nezastydnul v pubertě, kde jsme stejně jako režisér všichni hltali horory jak diví.

Dokument se ke konci snaží nabídnout i komplexnější pohled ohledně přechodu ze stravy živočišné na rostlinnou, ale většinu času stejně prezentuje úspěšné sportovce, kteří za všechno vděčí právě onomu rozhodnutí. Překvapí tedy, že prostor nedostal vyzáblý Djokovič (výkonný producent filmu), který dokázal sesadit Federera s Nadalem z tenisového trůnu v době jejich největší slávy i díky dlabání brokolice. Zřejmě v USA tenis moc nežerou.

Kanaďané se zase jednou berou smrtelně vážně a právě ona urputnost, která sálá z většiny jejich filmů, jen podtrhuje do nebe volající směšnost. Sesterstvu samozřejmě nepomáhá ani naprosto dementní téma v podobě ženské sekty.

Předvídatelnost by se ještě dala překousnout, ale neschopnost vydolovat emoce z válečné látky by měla být trestná. S tak kvalitním obsazením jde o velké neumětelství. Dokonce i v závěru tvůrci nepochopitelně stáhli ocas.

Z cizího až do posrání. Taky bych hned točil za cizí peníze. Team Plekanec!