Lupes

Vizuálně skutečně překrásné, jenže, to jsme si v minulých dekádách říkali už tolikrát. David Lynch nemohl před bezmála 40 lety to, co může Denis Villeneuve dnes. Nebudeme se ale za dalších 40 let stejně soucitně usmívat nad Denisovým zpracováním? Co přežívá, je příběh. A ten Herbertův je pouhou americkou variací J.R.R.Tolkiena. Frank ovšem nebyl profesor literatury na Oxfordu a nepracoval na svých fiktivních světech několik desítek let. A to je hlavní důvod, proč se Lynchovo a Villeneuveovo zpracování v zásadě neliší a nelze je zahrnout superlativy. Z příběhu lze ocenit především zradu, nenadálý přepad, bezútěšnost totální prohry. Také politické pozadí je díky knižní předloze výborně vymyšlené a např. takové Star Wars se v tomto srovnání rovnají Prasátku Pepině. Dál už je to ale jen další hra na mesiáše, bez teologické hloubky či Tolkienova uchopení jde ale jen o další variantu humánního aktivisty a bojovníka za svobodu ("a demokracii," chtělo by se dodat, ale Herbert se naštěstí drží striktně monarchismu). A právě tato americká mesiášská (Mahdího) rovina je neskonalá nuda a vrší klišé. Neustálé vidiny budoucnosti jsou navíc velmi otravné a narušují spád děje. Co ocenit? Reálie zpracoval Villeneuve překrásně. Zcela se oddal Herbertově inspiraci světem islámu, dodal pak typické detaily Commonwealthu 30.  a 40. let 20. stol. a já mu zcela rozumím, že do stylu doby, kdy Britové kontrolovali polovinu Blízkého východu, mu pasují spíš rotující vrtule a seřazené pěší pluky než antigravitační lodě a nerdi střílející rakety pomocí klávesnic. Jiné logické lapsy už ale bolí víc a boj ve stylu samurajských soubojů či kung-fu do pouště prostě nepatří. Opět se naplňuje nešvar doby a touha kosmopolitně skloubit všechno se vším vyznívá jako klasický dort kočičky a pejska (jestli vám tuhle pohádku už nevyndali z knihovny jako genderově nevhodnou). A tady musí na závěr přijít pochvala za odvahu nepodřídit se současné demagogii a zanechat postavám Herbertova románu původní barvu kůže i pohlaví. To, že je hlavní hrdina heterosexuální běloch se stane v zemi zapadajícího slunce jistě cílem nejedné výtky.

Fantastickým nástupem Craiga do série jsem přišel bondovkám trochu na chuť a celý žánr (i dříve ne zcela nezajímavý) se u mne rehabilitoval do té míry, že jsem byl ochoten na Bonda zajít i do kina. A byť se nakonec ukázalo, že Casino Royale je nedostižným etalonem i pro další Craigova pokračování, zásadní charakteristika bondovského zlomu byla specifikována. V prvé řadě je třeba zmínit osobitost, zranitelnost, prokreslení postavy. O něco podobného se tvůrci pokusili už dříve, ale doba na to dozrála až nyní, a Bond náhle přestává být jen šablonovitý panák bez minulosti, emocí, traumat a bolesti. Není už ani typickým hezounem a putinovská vizáž mně osobně k tajnému agentovi sedí. Vždy mně navíc dráždila politická naivita a černobílé šablony, stejně jako všemocní zločinci a boj o záchranu světa. Tato šablona je v Casinu relativizována, ba děje se tak i v následující Craigově řadě, byť s větším i menším úspěchem. Na pomyslný piedestal vítězů však Casino vynáší objev noir atmosféry. Nejen obraz potemněl. Bondgirls umírají, mučení bolí, skautská rozjásanost a komediální nadsázka definitivně vyklidily pozice. Zůstává osamocenost, kolegiální chlad, cynismus, absence soucitu. Pohádka o tvrdém řemesle nalezla konečně i tvrdou tvář a kazí ji jen přitroublá pravidla marvelovského filmového průmyslu. Jenže žijeme v době nezničitelných superhrdinů, zběsilého tempa i střihů, nereálné akce a přepálené efektnosti. S tím nic neuděláme a musíme být rádi i za to málo, co v kontextu doby dělá z Casina Royal nakonec film za *****.

Žánr začínám překvapivě oceňovat - ne, fakt je to pořád taková akčně nevěrohodná sr..ka, ale svět div se, tváří v tvář novodobým hrůzám marvelovských slátanin pro nerdy to začínám oceňovat. Skyfall je v rámci žánru a v rámci série spíše nadprůměrný. Určitě povedenější než díl předchozí, ale dokonalosti prvního Craigova Bonda nedosahuje. Vlastně, téměř celou dobu si člověk říká, že to má jiskru, nápad (starý agent pod sedativy) i temnou a cynickou atmosféru (přihlížet netečně smrti Bondgirl-paráda), spoustu odkazů (Q atd.), černý humor i herecky skvělého (!) záporáka, že konečně skončila morální naivita a "hodní" možná už nejsou ti hodní... prostě si člověk celkem překvapeně libuje a říká si, že tohle je nejlepší bondovka... Ale pak přijde katastrofický závěr, tupá vybíjená z kategorie osmdesátkových akčních ikon a plačící sirotek Bond nad svou druhou "matkou" (mrchou). A to chce silný žaludek.

V první chvíli jsem si říkal, že je tady jen další nápodoba jiného komerčního úspěchu; opět kupa vulgarit, buranství, zde ovšem provázeno zbytečným  nadužíváním sexuálních scén a nevěrohodným chováním rodinných postav. Taclíka v podstatě jinak než při kopulaci nepotkáte, jakoby veškerá manažerská dominance musela být vyjadřována sexuálním zotročováním (a nevyhne se tomu ani manažerka druhé série). Chování vlastní matky k Patrikovi a především sám Patrik jsou pak v prvních dílech rovněž mimo realitu a těžko si představit sladkého klučinu nepoznamenaného takovými rodiči. Zde ale mé nářky končí. Nakonec jsem se u série velmi bavil a zároveň si uvědomil, že ztvárněné postavy jsou až mrazivě blízko realitě. Závěrečný obrat k víře mě paradoxně rozesmutnil, neb se tím autoři rozhodli příběh kočírovat do bezpečných vod Ordinace v růžové zahradě. A nejlepší díl? Jednoznačně Talkshow, o televizní práci vypovídá asi pramálo, ale konfrontace mužské sexistické agresivity s agresivitou současné novinařiny náramně baví, navíc se přistihnete, že fandíte té první variantě. A závěrečná hymna je třešničkou na dortu.

Děti předškolního a lehce školního věku neřeší kvalitu triků a hrůzný čaroděj v nich kupodivu budí obavy. A kdyby problematizovaly to, co dospělí (třeba že pohádková postava řeší morální dilema hned po "narození"), nevznikl by třeba ani Pinocchio. Svou zápletkou je to pohádka celkem inteligentní a složitá, ubližují ji paradoxně herecké výkony. Můj milovaný Nárožný občas neví, kam se postavit a pitvoření princů je příliš. Byť jsou scénářem předepsané repliky docela vtipné, zahrány mohly být mnohem lépe.

Tohle je po letech ještě cennější film. Sobectví a touha vlastnit pohltily mezitím celou civilizaci, obávám se o křováky... // Byť je ale film levicově smýšlející, marxistickou gerilu ukazuje bez příkras. A těch gagů a groteskní komiky, kolik se tam vešlo! Napomáhá i občasné zrychlení, které vzdává hold dobám Chaplinovým. Stejným způsobem je ale dosaženo i odlehčení dramatických momentů a přestřelek. A k tomu je přidán ještě styl dokumentární, kdy se náhle ocitáme v roli objevitelů nejen exotických etnik, ale i hlubokých myšlenek. Filmařské řemeslo na jedničku, barvy a tváře Afriky zobrazeny všechny a s humorným nadhledem (jak jinak přistupovat k hrůzám, které se vlastně i v tomto příběhu dějí). Krásná 80tá léta.

Ano, souhlasím s názorem, že se jedná o jistý druh polemiky s Kristiánem. Je to vlastně syrově zobrazený trojúhelník, s unuděnou paničkou bez odvahy k přiznání, pokryteckou paní továrníkovou milující svůj komfort a stárnoucím seladonem před hrobem. Nechybí ale ani pomstychtivá megera a až neuvěřitelně "krásný" rodinný přítel a bratr. Zobrazením vypočítavosti, sobectví a egoismu předznamenává tento počin dobu a jediné, co k němu nesedí, je sladký a až příliš snadný happyend (aby bylo protektorátní publikum potěšeno a šlo zase pěkně pracovat). Nicméně, na emoce je čas a herectví nedostává na frak, žádný zběsilý střih, klidné tempo, "prvorepubliková" nostalgie, či její poslední závan, jsou přítomny. Možná naposledy.

Po letech jsem opět shlédl se synem a už jsem zdaleka tak nejásal. Kombinace zombie a klasického pirátského žánru vyznívá mi už lacině. Triky přirozeně zestárly a zombie záběry dnes filmu ubližují, poctivého filmařského řemesla se ukázalo pomálu. Rychlý a zkratkovitý střih, humor ala "tuhle facku jsem si zasloužil", britští (bílí) imperátoři jako wehrmacht ťulpasové, úderná dud duc hudba Hanse Zimmera... toho všeho jsem se už v posledních dekádách poněkud přejedl. Z nostalgie uberu jen jednu *, byť si myslím, že to má ve skutečnosti jen na tři.

Skvěle rozehraná zápletka, situační humor v první půli docela baví, střet dvou světů dodává působivé kontrasty a nechává vyniknout přírodní scenérii (úvodní titulky stojí samy o sobě za shlédnutí). Útěk před pronásledováním v civilizovaném světě do ohrožení "na konci světa" dává zase vzpomenout na nejslavnější díla rozvíjející tento paradox. A navíc hudba Vladimíra Cosmy! Za první půli bych bez rozmyšlení sáhl ke 4*. Jenže pak se to celé pokazí. Reno dostává překvapivě málo prostoru v akčních scénách, šamanská kouzla se začnou brát příliš vážně a akce s tím související je více než trapná. Korunu tomu ovšem nasadí drsný mafiánský boss, co si to na férovku rozdá v kroužku indiánů. WTF? To je tak max. na jednu*. Takže slabý průměr. Nebo po půli vypnout.

Ano, byly kdysi doby, kde námětem filmům byly klasici světové literatury a nikoli stupidní autoři komiksového braku. Jenže lobotomie poté zasáhla celé lidstvo a prodělali jí i filmoví tvůrci. / Parádní kamera, exteriéry, estetika i reálie, smysl pro detail. Snad jen trochu víc střihu by neškodilo, ale tato výtka je dána spíš tím, jak se vše od doby natočení zrychlilo. Také náznak happyendu je Gedeonovu Myškinovi přidělen snad až příliš milosrdně.