dzej dzej

Když napíšu, že mám moc rád Burtonovu fantazii, nepřijdu s ničím novým. Na Burtonovi mě však nefascinuje pouze jeho fantazie, ale také její proměnlivost a bohatost. Hravý Beetlejuice, temný Batman, pohádkově smutný Edward, ztřeštěný Mars útočí, horrorová parodie na horrory Ospalá díra, nespoutaně cukrkandlový Karlík a také Velká ryba. Ta je především holdem prášilovskému vymýšlení si. Od výše vypsaných fimů se Velká ryba liší tím, že ve filmu je, kromě světa fantazie, přítomen i svět reálný, jejich hranice jsou neostré, navzájem se překrývající a ovlivňující. Edward Bloom svým vyprávěním nejen přetváří realitu (či minulost),ale sám se stvává svým příběhem, "vypráví se". Fabulaci potřebuje jako jiní lidé potřebují pití a potravu. Fantaskní svět jeho vyprávění má smysl nejen sám o sobě, ale především v konfrontaci se světem reálným. Hranice příběhu nakonec v závěrečné scéně přerostou hranice reality a příběh vítězí nad smrtí. Uhrančivý film pro všechny nenapravitelné snílky.

Nemohu si pomoci, ale ten film mě nezasáhnul... Možná to bylo momentální náladou, která nebyla nakloněna srdceryvným, drastickým a soucitným scénám. Z hlediska informativního jsem se dozvěděl dost a je dobře, že někdo natočil film o rwandské genocidě. Co se emocionality týče, Hotel Rwanda pro mě zůstal na půl cesty - několik bezesporu silných scén a několik scén, které měly být silné a nakonec nebyly. Africký Schnidler tak nedosáhnul účinku původního Schindlera (ač je základní téma filmu velmi podobné).

Příliš dlouhé zásnuby se v mnoha ohledech podobají Amelii z Montmartru. Nejen všepřítomným vypravečem a "jeunetovským" stylem, ale také příběhem. Ústřední hrdinka lišící se od všech ostatních (zde navíc zdůrazněno její nemocí) se během filmu vydává na cestu znovunalezení (v Amelii pouze nalezení) svého milého. Přesto se PDZ od Amelie v jednom ohledu podstatně liší - zatímco svět Amelie byl prezentován jako místo her, malých zázraků a pohádek, v PDZ přichází závažné téma války. Ta je zobrazena velmi naturalistickým a brutálním způsobem, barevným tónováním do šeda jednoznaně odlišena od teplých žlutohnědých barev světa kde žije hlavní hrdinka Mathilda. PDZ se tak dají vnímat jao pokračování Amelie - ve smyslu vývoje hlavní hrdinky, která je válkou a ztrátou svého snoubence nucena dospět.

Jeden z filmů ve kterých forma dominuje nad obsahem. Život pod vodou je krásně barevný, obsahuje několik dobrých nápadů (exkurze lodí, písně Davida Bowieho), nechybí v něm silně působící scény (především finální setkání s leopardím žralokem), člověk jej sleduje s úsměvem na rtech a nadšeným výrazem. Den, dva po shlédnutí filmu se ovšem dostaví zvláštní pocit nenaplněnosti - o čem to vlastně celé bylo a jaký to mělo smysl? Odpověď je neuspokojivá: "nevím".

Varování! Jednoznačně neobjektivní hodnocení. Jak lze ale nedat 5* prvnímu FILMU svého života? Bylo mi 11 let, v teplákách jsem vyrazil za barák a tam jsme si s kamarády hráli na JCVD...

Jsem taky pravověrný! Jean-Claude, i´ll never forget you...

MAJ TU VOSTROU SEKANOU!!!!!! aneb Jim Carrey prostě KOUZLÍ

Anatomii pekla by měli zakázat - ne proto, že obsahuje řadu scén překračujících hranici pornografie, ale proto, že jde o nekonečně stupidní a plytkou podívanou. Příběh filmu lze odvyprávět jednou (nerozvitou) větou, tento "příběh" pak naplňují buď erotické scény nebo dialogy hlavních hrdinů. Erotické scény působí nechutně a jsou za sebe kladeny bez jakéhokoliv smyslu. Ještě daleko horší je to u dialogů - pseudofilosofické bláboly o sexualitě, postavení mužů a žen a jiných závažnostech se téměř nedají strávit. K tomu všemu přidejte úsporný herecký projev legendy evropského porna Rocca Siffrediho. Výsledek není ani na jednu hvězdičku. Přitom to je tak snadné - hrdinka v jednom místě filmu říká: Erotické je to, co není odhalené, ale skryté. Kdyby se režisérka řídila touto "radou" a nechala postavy myslet a ne jen žvanit, byl by film zřejmě lepší.

Celkem svěží kombinace tří filmových povídek spojených tématem cestování vlakem. První je nedořečená a křehká, druhá nedořečená a prázdná, třetí je pak bajka ze začátku 21. století. Film příjemně uteče, ale nic víc z něj nezůstane.

Kozincevův Hamlet je kostýmy a rekvizitami zasazen do renesanční doby (oproti Branaghově verzi s uniformami, jejichž styl spadá do 19.století). Tím se nabízí jeden výklad textu - Hamlet jako představitel renesančního člověka... Smoktunovsého výkon je strhující a opět úplně jiný než výkon Branaghův. Zajímavé je upozadnění skutečnosti, kterou Branagh naopak velmi akcentoval - Elsinor (potažmo celé Dánsko, celá Evropa) jako vězení. Kozincev několik zásadních scén "přesazuje" ven - mezi nimi i klíčový monolog "být či nebýt". Při tomto monologu stojí Hamlet na břehu moře, které symbolizuje nekonečnost pochybostí a neprobádanost končin smrti. Syntéza obrazu a textu je v této scéně strhující... Každá generace má svého filmového Hamleta (pokud budu mluvit za dnešní mladou generaci, bude jím zřejmě Halmlet Branaghův), přesto je Kozincevova verze nezapomenutelná a silná.