liuk

Apatow na hrad! Moc tu chyběla nějaká nová komediální krev, na kterou by byl spoleh, a když Juddovy filmy sleduju, tak z nich mám dojem, že on se touto krví stal levou zadní. Lehkost, nenucenost, opravdovost. Vtípky, které vyzní jako když je právě postava vymyslela, a ne jako by jen čekaly na přečtení z papíru. Postavy, které ač občas ze sebe dělají vylomeninami cvoky, tak se v mém pohledu nestanou karikaturami sami sebe, a když jejich herci přeladí na vážnějí strunu, není z ničeho nic přehozena výhybka. A situace, které jsou jak vystřiženy ze života. A teď k samotnému Knocked Up: jeho komediální část je prostě dokonalá. I když jsem na něj koukal v teple domova sám, tak byl opravdu problém se prvních 90 minut přestat na chvíli smát, občas jsem se beze srandy válel po zemi (rofl se stalo realitou). Čím více se ale blížil konec, záchvaty smíchu polevovaly, možná už jsem si na styl mluvy a chování navykl a už neměl čím překvapit, možná začal film skřípat, možná se mělo více využívat kupení předchozích vtipových point, těžko říct. A možná za to může dramatická složka filmu, která je komedií příliš uspěchaná a na plnou satisfakci jí nestačí ani stopáž přes dvě hodiny. Když to ovšem vemu kolem a kolem, tak je Knocked Up perfektní komedií, která by dokázala rozesmát i nechtěně otěhotnělé páry a pomoct jim být lehce nad věcí. A jestliže Tarantino zjistil, že tlachat ve filmech o popkultuře je fajn, jestliže toho Kevin Smith využil a stejně tak s jistým zpožděním seriálová produkce, tak Apatow tuto odrůdu hlášek povýšil na zcela nový level. Pro diváka znalého těmto reáliím je Zbouchnutá hotová slast. Už to chce SUPERBAD!

Takový pradědeček videí, kterých je dnes plný Internet (s youtube v čele). Videa, která se doprovodu hudby vzdávají hold určitému seriálu, filmu či režisérovi. Vše to začlo ale mnohem rozmáchleji, když v roce 1986 sestříhal Chuck Workman poctu filmu jako takovému. A jelikož já jsem s klasickým Hollywoodem, potažmo s klasikami obecně hodně pozadu, nedokážu zatím tento kraťas naplno docenit. Ale druhé ze svých poslání splnil určitě: hned bych všechny ty filmy chtěl vidět. Pak si ho člověk musí opravdu užívat naplno, stejně jako u podobných klípů, nastříhaných ze seriálů divákovi důvěrně známých, které jsou dnes tak in.

Tak k z téhle neskutečné slátaniny jsem si utvořil napojení na Schulhoffovy socialistické komedie. Na ty se sice v dnešní době tak nějak (ne)dá koukat, ale kdybych je viděl až teď poprvé, tak je hodím do koše jakbysmet. A s Ridgemontovskou střední to bude pro zámořské diváky asi stejné, kdy si rádi zavzpomínají na Reaganovskou dobu. Jinak si nedokážu představit, jak někdo může mít rád film s tak příšernými herci. Nejsem na herectví nějak vysazen, v podstatě sežeru všechno s tím, že takhle by někdo reagoval mohl, ale tady je to fakt extrém. Je i klidné možné, že scénář Camerona Crowea není nijak hrozný, jenže komedie je žánr, který potřebuje herecké vypichování vtipných situacích ze všech nejvíc. Fakt nevím, co je lepší: jestli neskutečné přehrávání jak často vídáme nebo zcela nezáživné čtení vět ze stromu naproti. Vždyť ty některé rozhovory jsou jak z minutového rozhovoru před akcí v pornu. Občas tedy nejsou jen jak, ale v podstatě by klidně v pornu mohly být, kdyby se trochu sjelo s úhlem kamery. A nakonec jsem si ještě všiml, že i když takovýto děj by se mohl odehrát během ubohého týdne, tak je jen tak mimochodem roztažený na celý rok! Crowe musel tehdy hodně hulit. Fakt zlaté Beverly Hills proti téhle matlanině. Ještě že Penn je fakt perfektní, hlavně když si člověk asociouje s jeho dnešními vážnými rolemi, soundtrack je taky celkem povedený a Brian Becker, hrající balícího guru a zpívající refrény hitovek od Cheap Trick, taky ujde. Ale jinak fakt hnus, aspoň kdyby ve stále se opakující písničce neustále neopakovalo "lalala, all-American boy". Jestli si někdo dělá srandu z BH rozhovorem Stevea a Brandona o rozvázané tkaničce, tak tady by musel vyletět z kůže.

Perfektně odvedená práce Steve Minera, která jakoby vypadla ze slasherové učebnice a také proto se ve své době se stala nejvýdělečnějším sequelem všech dob. Hlavně ze začátku se mi moc líbilo, jak přehledné Jasonovo zabíjení je. Nestává se, že by vybafl odněkud, kde se v žádném případě nemůže nacházet. Za to asi můžeme poděkovat použité 3D technologii, která hnala tvůrce k co největšímu vtáhnutí brejlatých teenagerů do děje. A proto se to neustále probodování monitoru Jasonovými zbraněmi dá omluvit. Oběti jsou představeny tak akorát, aby se o ně člověk opravdu bál a zžil se s nimi. Dočkáte se dokonce psychologického rozboru trápení kapku nehubeného kluka, kterého jeho vyvolená nechce. Měl zkusit jinou, pěknými holčinami je tento díl opravdu nacpán. Stejně jako moc příjemnými klišoidními minizvrátky, které se udají tak rychle než mohou být předpovězeny. Finální naháněčka s autem je úžasná. Jen musím konstatovat, že Jason s děravým pytlem z dvojky sice vypadal chudě, ale naháněl větší strach než hokejová maska. Jenže ta je zase proklatě krutá, takže to vem čert.

Tak to byl zase jednou nátřesk, jak se patří. Nátřesk, při jehož konci jsem jen čuměl s odumřelou dolní čelistí. Je úžasné, jak dokáže Doom Generation fungovat v tolika vrstvách. On je to totiž film skoro celou svou stopáž neskutečně ujetý a zároveň neskutečně vtipný s tím jak může na první pohled vypadat, že se bere úplně vážně. V těhle třech o sexu, smrti nebo lásce filosofujících cvocích se ovšem skrývá něco tak neskonale absurdního, že se to opravdu těžko popisuje. Vše vypadá zcela reálně a uvěřitelně, ale zároveň absurdně. Třeba Číňan, co vyndá po Rose McGowan brokovnici, protože ona nemá $6.66 na zaplacení nákupu. Sice je pravda, že pak ta vložka s jeho mluvící ustřelenou hlavou v pomazánce zrovna uvěřitelností neplýtvá, ale pořád to vše vypadá normálněji než kdyby se to dělo v jiném filmu. A když platí toto, není problém baštit celé tohle roadtripové porno jak malinu. Jenže to furt není vše, na konci se stane totiž něco, co žánr úplně obrátí naruby, při čemž bych stěží nahmatal svůj tep a kdy jsem byl až skoro dojat, jak krásně si mě režisér a jeho postavy získaly. Zjistil jsem, že mi na nich moc záleží, až potom co jim stalo něco strašného. A jestli obliba tohoto filmu je možná jen v tzv. zkurvené generaci, tak se k ní hrdě hlásím. Teď chci jen potkat Rose McGowan, která je celý film tak skvěle naštvaná a pořád hrozně hustě nadává. A pak s Rose v motelu koukat na ostatní Greggovy filmy, zatímco někdo bude stát za oknem a tam onanovat.

První kinový film Michaela Manna, jeden z prvních filmů v produkci Jerryho Bruckheimera a hudba od Tangerine Dream, od kapely, která se řadí k průkopníkům synťákové elektronické hudby a dodnes vydala více než sto alb. Thief stojí za vidění už jen kvůli těmto faktům, naštěstí nejen kvůli nim. Spíše než o konkrétní zlodějské akci je Thief takovou delší zpovědí jednoho majitele autobazaru (perfektní kameňák James Caan), který občas ukradne nějaký ten diamant. A tak sledujeme, co vše příjemného ale spíše zkurveného se mu tak může stát pokud přestane být na volné noze a upíše se jistému syndikátu. Hlavní devizou filmu je jasně režie s kamerou, která zachycuje osvětlené noční město velmi neotřele a strašně poutavě a poněkolikáté dokazuje, jak je Mann vyprofilovaným režisérem. Bohužel dialogy tak trochu skřípou, zejména ze začátku jsem se v nich opravdu ztrácel, Mannově režii se ovšem slušně podařilo docílit toho, že spíše než jeho film jsem považoval sám sebe za toho, kdo je mimo. Hudba, i když je hodně osmdesátková, tak k filmu sedí, hodně jí ovšem s hodnocením napomáhá, že mám Mandarinky docela rád. A závěrečný rozstřel? Kam se hrabe Taxi Driver. I'll whack out your whole family. People'll be eating 'em for lunch tomorrow in the hamburgers and not know it.

Je radost sledovat utíkací thriller 65 let starý, při jehož skoro každé vypjatější scéně se jen vybavují dnešní podobné filmy. Je velmi potěšující poznat film, který se jistě stal jednou z inspirací pro všechny Uprchlíky a Prison Breaky. Tento trend navozuje sabotér bohužel první polovinu, kdy se děj odehrává v perfektně zvládnutých exteriérech. Poté se ovšem děj přesune do města, do New Yorku, a i když obsahuje pár vypjatých scén (ples, Socha Svobody), není film už tak soudržný. A to také proto, protože některé scény jakoby chybí (opravdu divné přesuny postav), zajímalo by mě, jestli byly pásky s nimi poškozeny a nebo Hitchcock chtěl, ať si je domyslím. Jestli to druhé, tak to moc šťastné rozhodnutí nebylo, protože takhle to vypadá, jako když si scénarista jen nevěděl rady, jak postavy dostat tam a tam. Nějaká proamerická nálada způsobená světovou válkou mi ani nevadila, spíše jsem si zalíbil trefné použití vedlejších postav, které se vyžívají v trápení někoho jiného. Hitchcockovy filmy jsou prostě takové, že těžko o nich bude někdo vyprávět negativně a tenhle k nim určitě patří.

Nášup jak hrom, který nakonec dopadl ještě lépe než byla má dosti vysoká očekávání. Opravdu - že bych se začal potit z toho, co se na plátně za kotel odehrává, to se mi ještě nestalo. A ten kotel je opravdu nonstopový, ve filmu se skoro furt zpívají strašně chytlavé písničky, které nejsou ani za nic na jedno brdo, ať už jde o klasický pomádovský muzíkálovský popík nebo o černošské r'n'b, ve kterém bych po jeho současné degeneraci ani tento žánr nepoznal, kdyby ho ve filmu tak nepojmenovali. V Hairsprayi absolutně všechno sedí na svém místě, ať už roztomilá Nikki Blonsky, příkladná sviňa Michelle Pfeiffer, opravdu příjemná Queen Latifah (sám se divím), zlobivá školačka Amanda Bynes (ty její culíky jsou k sežrání), perfektní hezounci James Marsden a Zac Efron, neskutečný tanečník Elijah Kelley, boubelkovský mentor Christopher Walken a dokonce i tlustý John Travolta, jehož ženská role skřipe tak prvních pět vteřin. Hairspray funguje jak hodinky, protože jeho smysl pro humor není vůbec pitomý, jak by se dalo obávat, ani není vtipy přesycen, vše sedí tak akorát. Poděkování také patří překladatelce českých titulků, které se povedlo moc hezky zachovat rýmy v písničkách společně s největším možným zachováním jejich vyznění. Nemůžu se dočkat, až Hairspray uvidím znova a při závěrečném klimaxu se zase rozteču blahem. Éra We Go Together skončila, teď pojede 30 let You Can't Stop The Beat.

Docela by mě zajímalo, jak někoho ještě může bavit koukat, jak Peter Parker pořád pracuje jak v novinách a nejde mu to, jak furt zachraňuje lidi, kteří někam padají a jak bydlí v hnusném bytě, na jehož nájem nemá peníze. Ale musím uznat, že posun nastal, ve trojce je Spider-Man takovou celebritou, že bych se nedivil, kdyby ho vyslali na summit NATO. Prostě po třech filmech se z něj stala zcela nezajímavá postava. Na ukázku, jak je Spider-Man 3 zcela mimo, postačí pouhých pět vteřin, a to sice cameo Stana Lee, které opravdu působí, jak kdyby se jeho scéna natočila rychle, protože potřeboval běžet na velkou. On vlastně celý film vypadá, že byl natočen tak za týden a nic se nepřetáčelo, takže strašně moc scén vyzní zcela do prázdna. Zato u těch aspoň malinko důležitých jsem jen čekal, až se objeví nějaká cedulka se třemi vykříčníky a postavy se podívají přímo do kamery. No, ale tak je to akční film, tak co ty tři akční scény? Jde to, jen by se v nich nesměl vyskytovat Spider-Man, on totiž stále odněkud padá a odráží se jak míček od pinballu, což vypadá opravdu směšně. Ano, pro člověka, co se nad blbost filmu nechce nebo nedokáže povznést, je Spider-Man 3 jasný odpad, už jen kvůli důvodu, proč chce Eddie Brock (Topher Grace - jeden z opravdových kladů filmu) Spider-mana zničit, tohle by nesedělo ani do Vřískotu 4. Já se teda docela často musel pochechtávat, tak si těch pár hvězdiček zaslouží. Ale je přesně tím příkladem filmu, podle kterého nějaký zabedněnec začne hlásat, jak každý Hollywoodský film musí být hovadina, a jinak to nejde. A když vidí jen toto, opravdu se mu nedá nějak cíleně odporovat. Jo a, Same, gratuluju ti k ukořistěným 200 miliónům, jestli tohle stálo 65mil kvůli těm pár emo-hercům, tak je to hodně.

Ve fiktivní UAHF (Unie asijských hororových filmařů) asi platí vyhláška, která nařizuje používat nabílené děti koukající do země. Čím více bude jejich charakteristika blíže dlouhovlasé holčičce, tím lépe. A já už jsem na tenhle děsivě nestrašidelný hororový prostředek fakt alergický. Vždyť to vyčpělo už při americkém Kruhu, ne-li dříve. Aspoň že ze začátku se tam nevyskytuje vším prolézající holčička, ale uvězněný kluk (duchařský je), a tak je v podstatě detektivní zápletka, která se kvůli němu roztočí, poměrně zajímavá. Jenže pak někdo musel předsedu UAHF uchláholit, a tak se objeví zmíněná holčička, která už narozdíl od kluka má opravdu děsit, neděsí, s její pomocí má film odvyprávět něco většího, což díky mé averzi opravdu nehrozí, a vše najednou vypadá mnohem hloupěji než asi opravdu je. A nechápu, co je sci-fi na světu živých a odděleném světu mrtvých, snad jen to vlákno, které je jako nápad povedené. Ještě musím vyzdvihnout strašně vtipný záběr na divného chlápka koukajícího do země před domem, kde se odehrálo první filmové úmrtí. A poslední drobnost - jak už jsme na krásky ve filmech v podstatě imunní, tak Taiwan si propagaci ženské části své populace skrz celuloid umí zařídit setsakra dobře.