HonzaBez

Dva starší muži, "antisemitská svině" a "sionistický nadčlověk", jak se v úvodu hlavní protagonisté tohoto hořkého snímku titulují, nemohou být na první pohled (ať už svým životním osudem, současným stylem života i temperamentem) většími protiklady. Přesto je něco spojuje. "Oba jsme svým způsobem přišli o rodiče," konstatuje trpce syn gestapáka. Možná o tom někdo může pochybovat, ale přesto na myšlence, že "syn vraha to nemá snazší než syn oběti," něco je. Mě aspoň ve chvíli kdy toto zaznívá, se ten film začal dost líbit a už mě to do konce nepustilo. Škoda, že první část tohoto roadmovie je taková nemastná neslaná. Jízda autem se dvěma "stopařkami", návštěva lázní, krádež dokladů, setkání s krasavicí během večera stráveného v restauraci a vlastně skoro všechny "kulisy", v nichž se tento film odehrává, nestojí moc za nic. Přesto ta samotná výpověď snímku o konfrontaci s vlastní rodinnou historií i historií vlastního (slovenského) národa za 2. světové války, jakož i samotný závěr filmu, kdy onen syn gestapáka nechává svého na lůžko upoutaného otce, aby si poslech výpověď jedné ze svědkyň masakru jedné židovské rodiny, jsou dostatečně silné, abych mohl nakonec ty 4 hvězdičky tomuto filmu přeci jen udělit. Zvláště když můj celkový dojem z tohoto filmu byl umocněn poslechem poměrně silné (melancholicky silné) hudby Vladimíra Godara.

"Zůstaňme takoví jací jsme," zní závěrečná "rada" úžasného herce Františka Němce v moc zajímavém dokumentu Jiřího Stracha. Na první pohled je znát, že to mezi oběma aktéry dokumentu docela pěkně jiskří (viz třeba když Strach navštíví Němce při natáčení pohádky kde hraje dotyčný Lucifera - "nebesa jsou obsazena", - "Za to můžu já jo?".- "já musím do pekla, aby se to vykompenzovalo...."). Líbí se mi, že se dokument nebrání nepříjemným tématům jako je podpis anticharty či účinkování v seriálu Major Zeman), přičemž ty hlášky ze zmiňovaného seriálu, které v dokumentu zazní, hezky zapadají do vyznění dokumentu ("Kde jsme jenom udělali chybu...nic si nevyčítej, nenajdeš ji. Za každé poznání se musí těžce platit..."). Z těch příjemných témat je určitě logické, že je v dokumentu poměrně hodně prostoru věnováno jeho divadelní roli Hamleta a samozřejmě pak vzpomínkám na natáčení dvou rodinných filmů Marie Poledňákové (Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny). Vždyť právě tohle jsou dvě zásadní polohy tohoto herce. Jinak je asi pravda, že těch opravdu velkých rolí ve filmu František Němec zas moc neměl ("Jak si Vás našel film?....On si mě moc nehledat"). O to více mi přišla škoda, že v dokumentu vůbec nebyl zmíněn film Tak chvíle, ten okamžik. Vždyť ten film není vůbec ideologicky zabarven, ale jde o normální (silný) válečný snímek. A Němec zde má přitom titulní roli. Žel je asi příznačné, že ten film v televizi nedávali ani nepamatuji. Pokud jde o formu vedení rozhovoru, moc se mi líbily dialogy vedené při jízdě autem. Působí velmi "vzdušně". Stejně jako vzdušně působí docela familiární oslovení "Fráňo". Tak "pozdrav pánbůh Fráňo...." :-)

Přemýšlím kolikrát už jsem tento film vlastně viděl.... Minimálně 5krát (naposledy v sobotu se staršími dětmi z oddílu), takže těch 5 hvězdiček v tomto případě u mě zosobňuje opravdu mnohonásobně prověřenou kvalitu. Ten film v sobě samozřejmě nezapře typickou obsesi amerických tvůrců/diváků po patosu (viz zejména závěrečná scéna s "děkovačkou"), ale jinak jsou v něm namíchány snad všechny ingredience, který by měl podle mě správný film mít. Především je tu silný základní příběh (o životních osudech učitele hudby a především velkého milovníka hudby), přičemž charakter hlavní postavy není nikterak černobílý (dotyčný má i své slabosti, a kvůli jedné nich se dostane do velkého pokušení). Nechybí ani silné myšlenky (viz dále) a taky řada silných emocí (z počátku humor jako třeba, když Holland učí černošského nehudebního kluka hrát na buben, pak smutek, když se Hollandovi alespoň na první pohled zhroutí celý jeho "svět" a nakonec i hodně dojetí - kromě zmiňované závěrečné scény jde za mě zejména o scénu, kdy Holland zpívá svému hluchoněmému synovi). Asi kapitolou samou pro sebe je pak hudba, která tu hraje (asi logicky) opravdu výraznou roli. Skoro bych řekl, že jedním z hlavních poselstvích filmu je ukázat, že naprosto každý člověk může získat krásný vztah k hudbě. A taky že není dobře škatulkovat hudbu na tu klasickou a ostatní (populární), ale jedině (pokud už vůbec chceme škatulkovat) na hudbu dobrou a špatnou. To hlavní, co však chce tento film říct, je, že i když život mnohdy nejde podle našich představ, může být i přesto nakonec krásný. Stejně tak krásný jako je krásný tento film.

„Myslí si, že nic nevíme…nic nevědí“ Sám úplně nevím, zda ty 4 hvězdičky nejsou trošku nadsazené, protože celá ta hlavní zápletka této jinak vcelku vtipné prvorepublikové komedie je hodně nepravděpodobná... Jedna dvojnásobná vdova, jejímž oba zemřelí manželé nakonec jeden po druhém "vstanou z mrtvých"... což nakonec napomůže tomu, aby Ančí nemusela zůstat "švindl manželkou" na věky věků. Přesto mám minimálně 2 důvody, proč jsem ty 4 hvězdičky (po přihmouření obou oček) nakonec dal. Jednak mě svými hereckými kreacemi bavila dvojice Nedošínská, Pištěk v poměrně typických rolích stárnoucích rodičů ("s tvým srdcem na tak dlouhou cestu nemůžeš....a bez srdce cestovat, to taky nejde..."). V jejich podání jde opravdu o pěknou konverzačku. Druhým důvodem je Věra Ferbasová, která s tou svou roztomilou hubatostí ("nedám se už líbat na cizí účet a pod cizí firmou") a svými neodolatelnými "kukadly" je vážně kouzelná.

"Láska je nad všechna kouzla" Tak toto v pohádkách platí asi vždy, ale já jako člověk, co nemá rád horory, mohu jen stěží kouzlo tohoto filmu zcela ocenit. I když je po vizuální stránce (skoro) stejně dokonalý jako jiné Zemanovi filmy. Ale temné to bylo na mě opravdu hodně... A přitom mi tam na druhou stranu chyběla tak silná hudba jako v též strašidelné pohádce O Maryšce a vlčím hrádku dokázal vykouzlit Luboš Fišer.

"Zpívám své zpívání, nejvroucněji jak vím, o první setkání s úplňkem a sním. Zpívám své zpívání dobráčkům a dál o šťastném setkání, s tím kdo klid mi vzal...." Nevím jestli je to jen díky této písni Heleny Vondráčkové či všeobecně mě povědomé hudbě mého oblíbence Karla Svobody, ale měl jsem pocit, jako bych tuhle pohádku už určitě musel někdy vidět. Každopádně kromě té výrazné (ale určitě ne kýčovité, jak tu někdy píše) Svobodovy hudby, kterou jsem opravdu prožíval každým coulem, jsem si tohle "vyprávění, co se nevešlo do oslavných kronik" užíval i díky umění mistra animace Karla Zemana stejně jako třeba díky Františku Filipovskému, který pro sebe typickým způsobem namluvil postavy hodného i zlého skřítka.

"Nikdy ti to nepovím..." To já rád povím o téhle chutné pohádkové "jednohubce" všem svým známým, co mají děti. Je to sice maličko strašidelné, přičemž onu strašidelnou atmosféru skvěle dotváří potemnělá Fišerova hudba, ale opravdu jen maličko... Jinak to jako ve všech českých pohádkách musí nakonec dopadnout dobře, a tak je prostor i pro Fišerovu typicky romanticko-poetickou hudbu se zvonkohrou či vokály.

Film beze slov zato napěchovaný skvělou Fišerovou hudbou, která je krásně kontrastní (jako třeba v Morgianě - ty temné motivy mi přišly dokonce trošku povědomé). Hodně umělecké dílko, které asi řadu lidí odradí již svou koncepcí. Nejde jen o to, že jde o němý film ale i o ten nelineální styl vyprávění, který vyžaduje extrémní divákovu pozornost, aby mu něco neuteklo. Kdo ale bude mít tu trpělivost, nebude jistě zklamán. Jana Brejchová je jako vždy kouzelná, Vlasta Chramostová v jednom momentu v trošku netradiční poloze svůdkyně a Jan Kačer coby typicky tajemný a zároveň neodolatelný don Juan. A do toho umění paní režisérky Sadkové, která v tomto televizním dílku vykouzlila vskutku řadu krásně poetických záběrů. Takže celkově pastva pro oči a díky Fišerovi i pro uši. A možná i dobrý podmět a inspirace k tomu přečíst si Arbesův originál (knihu Poslední dnové lidstva).

"Halo jsme na konci..." Pro někoho, jako třeba pro opilce (bravurní Martin Růžek) pohybujícího se, jak alespoň on sám říká, "na čáře mezi dobrem a zlem", zde svět skutečně jaksi "končí". Pro jiné ale (snad) teprve "začíná"... Studentka Olinka (moc zajímavá Eva Očenášová) si ovšem ten začátek představovala asi trošku jiný, než jaký ji nabízí egoistický lékárník Karel (Vladimír Ráž) . "A potom? Co bude potom?" Takhle roztomile se ve filmu ptá malá Hanička, diváka tohoto filmu však tato otázka napadá též. Rok s rokem se tak sešel, osudy několika lidí jednoho domu na konečné tramvaje se za tu dobu zajímavě vyvinuly, život ale běží dál... Co asi bude "potom"?

"Kde jsou meze ďábelského Hornotova talentu?" Neznám asi film, kde by v hlavní roli nebyli tak úplně herci jako spíše skladatelé klasické hudby (Chopen, Bach, Mozart, Beethoven, Debussy či Gershwin) resp. jejich geniální klavírní hudba. Samotné toto televizní dílko je určitě originální, přičemž tři herečtí bardi (Brodský, Jirásková a Hrušínský) zde i na malém prostoru rozehrávají vskutku zajímavý herecký "koncert".