PetrPan

Už vím, proč nemám rád Douglasovy komentáře, já mám u filmů i pocity. Krátký film o lásce rozhodně není pro "Magdiny známosti",  s testosteronem totiž vytváří toxickou směs. Není ale ani  pro skutečné "Tomky", anžto voyerismus vážně není vyznáním lásky.  Možná by mohl být pro skutečné "Magdy", nebyly-li by jen mýtickými stvořeními.  Ale ti, kteří někdy prožili "bolest lásky", což tak úplně není oxymóron ani klišé, těm by se tahle filmová láska mohla líbit stejně jako Magdě pohled do Tomkova dalekohledu...

Od začátku je jasné, kdo je tu šerif, a tak tedy jak jinak než slušná chuckovina. Norris se nikdy nestal ani špatným hercem, on prostě ve svých filmech je a berte nebo nechte být.  Bít se umí a pokud se scenárista jo snaží, tak je z jeho bytí na plátně i koukatelný film. A tenhle umírněný horor má povedená místa. Všechno s Chuckem, kde  nemluví pěstma a nohama si de facto škrtněte, není toho bohužel zase tak málo, jak bych chtěl, ale přežít se to dá.  Ojedinělá kydlovačka v baru, protože jinak ten film o bojovém umění samozřejmě není,  je ale dokonalá a pro žánrové fanoušky povinnost.  Scény s nezničitelným zabijákem (bez Chucka) jsou pak ale báječné, plné napětí a místy i hrozivého ticha, což mne tedy osobně příjemně překvapilo.  Tři bez uzardění,

Suchá a břitká britská komedie s výbornou a nesourodou ústřední dvojicí, kde jsem se začal smát u granátu a přestal až u závěrečných titulek, kde mi i trochu zmrzl úsměv na rtech, když jsem se dozvěděl, že se to celé vlastně doopravdy  stalo.  Malý, nenápadný skvost,  jakých není nikdy dost.

Costa-Gavras mi ve svém režijním debutu trochu připomněl Františka Peterku v Jáchyme, hoď ho do stroje. Než přijde na lámaní chleba  přesvědčí diváka o své zkušenosti a jeho psychologické náčrty, motivace a charaktery mu zobete z ruky jako ochočený papoušek. Nicméně pak se ve dveřích zasekne František Koudelka ze zřejmě slušnýho oddílu a už se raději nebude pouštět do žádnejch větších akcí. Oním Koudelkou je osobnost vraha/vražedkyně (ať vám tu nespoileruju), jeho motivace, jednání a charakter se smrskne (POZOR TADY TO BEZ SPOILERU NELZE) v tichou a nijak nekomentovanou de facto sebevraždu, protože prostě proto...  a titulky.  Jestli se nemýlím, tak se tomuhle říká oslí můstek a  tenhle snad nebyl ani postavený a já se zase ocitl v jiným filmu, kde se zase říká: Ale tady žádnej most není!  -   Drž hubu a plav!   Nejzvláštnější na tom všem, ale je, že já se přes tuhle nebetyčnou drzost páně Costy-Gavrase u filmu vlastně ani chvíli nenudil a zobal, zobal, zobal. Montand a Mondy,  Signoret a Trintignant, Perrin a Allégret, sledovat všechny ty interakce, minipříběhy, psychologické hrátky a přitom rozplétající se klubko zapeklitého případu bylo prostě  nadmíru příjemným zážitkem.  Herecky a ze tří čtvrtin i  co do scénáře špičková záležitost, jejíž konec jako vystřižený z akčního béčka s Chuckem Norrisem (chcípni hajzle, ups, to byl zase asi spoiler) nemůže diváka jako jsem já vyvést z míry, že ano. Pět  kulek.. jako ze samopalu.

Ačkoliv jsem v polovině seriálu ztrácel iluze, nakonec si mě autoři získali a byť se Smysl pro tumor nedá považovat za světový seriál, nakročeno má jen v některých ohledech, tak možná paradoxně to naše české uprděné malé mě na tom chytlo nejvíc. Klišé místy kopec, ale kdo si lže do kapsy, že skutečný život je klišé prost, ten dost možná nežije. Vyrovnávání s rakovinou jsem bohudík nezažil, vyrovnávání s postižením blízkých ale ano a tak nelze než s poselstvím filmu zkrátka a jednoduše souznít.

A na závěr přesně to, co jsem celou dobu očekával. Výborná ždímačka, jakou si tohle téma prostě bez veškerých pochyb zaslouží. Navíc se seriálu daří uzavřít i příběh Filipových rodičů a přesně takové "heroické" konce mám rád, tak to má být.

Za mě výborný díl, který si pro sebe ukradl skvělý Jiří Bartoška.

Dokonale nevyvážená směs trapného humoru, pokusů o něj, nedotažených skečů a vůbec všeho, co nesnáší přemýšlivější divák.   "Nikdo se ani nehne nebo ho sežeru!"

Melvillovo půlnoční blues, silně náladový film, jehož dokonalou projekci si dokážu představit na malém plátně ztichlého artového kina se sklenkou bourbonu v ruce a doutníkem, jehož dým by celý tohle Melvillovo filmové rozjímání doprovázelo.  Tak trochu : "Když Praha za noci. zazáří neonem, není mi pomoci, já slyším pojd' honem. Vrhnu se do saka. a bílý košile. a s gustem čmeláka. jdu cumlat svět.", ovšem bez těch následných opiček. Vidíte ty neóny, vidíte ta světla míhající se za oknem, vidíte ty ženy? Herečka, zpěvačka (ta píseň!), tanečnice, manželka, dcera...  Ve své podstatě mne tu vlastně rušil  de facto nadbytečný příběh o zmizelém delegátovi.. Původně jsem chtěl poprvé jít  do čtyř, ale on ten zážitek  z tohohle filmu furt ještě ve mě dozrává,  a to mám rád.. takže opět plný počet.

Společně s prvními dvěma Slunci a Jasněnkou asi to nejlepší z Trošky.  Poklad jsem léta míjel, možná i proto, že jsem si ho pletl s o mnoho let mladší a zřejmě mnohem horší Andělskou tváří.   Opatrně jsem tedy opět dal na dosud osvědčený tip kolegyně helianto a  vůbec nelituju.  Začátek až ve stylu filmového Hieronyma Bosche je vážně ohromující a jen dokazuje, že v "srdíčku" pana režiséra dřímalo i něco jiného než pitvořící se čertíci,  huhlající babky a  Kikinčuk.  Hned na to jsem se tedy chvíli s jeho neučesaným stylem vyprávění  chvíli ladil, ale vždy, když promluvil pan Cupák byl jsem blíž  a blíž pocitu tzv. "na vlně". Kdo někdy surfoval, ví o čem mluvím. Já tedy na tom nikdy nestál. A ačkoliv mě některé pro dění i důležité figury iritovaly, Kuklové jsem snad (a zase) ten osud i přál, a jiné jsem skoro nevnímal, Hanáka jsem třeba poznal až v posledním jeho záběru, tak celkový obraz byl výborný , a to i po formální  stránce, kdy se Troškovy temnou kamerou dařilo vytvářet a držet pochmurnou atmosféru končící Jiráskovy doby Temna.  A duo Cupák a Bohdanová rovněž vynikající.