JohnCZ

Asi nejodlišnější ze všech marvelovských seriálů, ale taky obsahově imo nejslabší. Zápletka se strašně dlouho rozbíhá a nevadilo by mi to, kdyby mě oslovily příběhy ústředních postav tak, jako tomu bylo v partnerském Cloak & Dagger. To se tady moc neděje, jelikož postavy po psychologické stránce moc nefungují a seriál působí možná až moc dětsky. Hodně věcí tu působí strašně nevěrohodně (už jen ta základní premisa děti vs. rodiče) a postavy nemají žádné zajímavé osobní příběhy - už jen proto, že je to partička zbohatlických výstředních děcek. Ústřední zápletka okolo Gibborim je ale přesto zajímavá a i přes její pomalé rozplétání mě to neustálé držení diváka v "co-se-to-sakra-děje" nejistotě u seriálu dost úspěšně upoutalo. I druhá série má pár dobrých momentů a docela povedené finále celé úvodní linky, které je však posléze tak nějak zazděno v podobě strašně klišoidního "body snatchers" pokračování, jehož druhé finále v průběhu třetí série již tak uspokojivě nepůsobí. V posledních 5 epizodách se řeší úplně jiná hrozba a na scénu přichází snad nejsměšnější záporačka z celého MCU. Mimo srandovního výstřihu zaujme akorát tím, jak strašně je napsaná. Srsly, ty její sebeparodické super-villain kecy jak z 90's seriálu, navíc dramaticky pronášené se silným britským akcentem, se fakt nedaly. :D Na druhou stranu mě potěšil crossover s Cloak & Dagger a důkladnější vykreslení dark dimension, které mi překvapivě pomohlo k většímu pochopení marvelovské verze magie, jejíž moci mj. využívá i Doctor Strange. Stejně tak výsledný dojem pozvedlo docela pěkné a pro postavy uspokojivé series finále, které je možná fest přeplácané, ale vzhledem ke zbytku seriálu nikterak nečekaně. Přesto jsem však ze seriálu poněkud rozpačitý. Občas tomu chybí směr nebo pevnější uchopení, občas je to fakt přehnaně naivní a to i na poměry marvelovské komiksárny. Dobrej opening tho. Siddhartha Khosla je talent.

Škoda trochu nezáživné první půlhodinky, ale nakonec se z toho vyklubal dost zajímavý a snad i ten nejméně stereotypizovaný pohled na válku ve Vietnamu (nebo resp. Kambodže), co jsem kdy viděl. Zarazila mě i vysoká (ale nikoli nevkusná, dá-li se to tak říct) míra zobrazeného násilí na dětech/dětmi a celkově dost nevybíravé způsoby nasnímání. Přesně ta čirá hrůza, které byli a jsou komouši schopní a jeden z mnoha důvodů, proč rudou nelze jinak než nenávidět. U některých scén si určitě nelze nevzpomenout na román 1984, což byl ale pravděpodobně i záměr tvůrců a vzhledem k roku natočení se ani není čemu divit. Drsný, smutný, režijně ne vždycky úplně nejsilnější, ale přesto pro další generace důležitý film.

Až překvapivě stejné, jako Top Gun. Lookem, atmosférou, romantickou složkou, rockovými slaďáky a celkově odlehčenou náladou. Top Gun je ale o fous zajímavější - přeci jen stíhačky > závody nascar. Days of Thunder je pohodová, ale taky od začátku do konce přesně nalajnovaná žánrová klasika, která svým průběhem těžko někoho překvapí. A asi jsem slepej, ale Nicole Kidman jsem tady vůbec nepoznal.

O nic horší, než jednička, ale ani o nic lepší. Potěší změna prostředí, davové scény, dynamika mezi ústředním triem a nějaká ta akce. Příběhově to ale i tentokrát pokulhává, tempo je snad ještě unylejší a kulisy místy působí hodně papundeklově. Ke konci jsem už u toho docela usínal.

Není to úplně špatnej dobrodružnej film. Problém je, že v té samé době vyšla na svět nepřekonaná klasika v podobě Indiana Jonese, do kterého má Romancing the Stone hodně daleko - ať už v tempu vyprávění, dobrodružné atmosféře či situačním humoru. Robert Zemeckis, který se trefil do černého až s Návratem do budoucnosti, je tady mnohdy v jednotlivých scénách vyloženě nevýrazný, mdlý a co do tempa nevyvážený. I Alan Silvestri, později mistr líbivých a výrazných melodií, se tu plácá v poněkud generických osmdesátkových synťácích. Romancing the Stone je co do postav a příběhu jen takový neurážející průměrnější kousek, který navzdory výše zmíněnému upoutá i dnes stále atraktivním námětem. Dobrodružné honby za poklady jsou něco, co jen tak neomrzí a čeho se v takto klasické podobě na plátně už prakticky nedostává.

Zpočátku trochu zaráží fakt, že se nechá nezkušený biolog vysadit kdesi uprostřed kanadské tundry a chová se jak naivní hošík na své první kempovačce. Jestli to fakt takhle bylo i ve skutečnosti, tak měl tenhle chlapík fakt cojones ze železa. Jméno Walt Disney v úvodních titulcích mě zprvu trochu vyděsilo, ale nebylo proč. Never Cry Wolf není typická disneyovka. Co do atmosféry je to dost syrový, atmosférický a myšlenkově bohatý dobrodružný film, byť dějově jednoduchý a spíše pojatý jako dokument. Drama o přežívání v nehostinné krajině, kde dominují záběry lidmi téměř ještě neposkvrněné přírody.

Přišlo mi to o fous dospělejší (méně šukacího humoru) a ani mi Jim nepřišel až tak sprostý jako dřív, ale vyvážil to naprosto trefnými a stále aktuálními připomínkami nejen k současné Americe a až nečekanou upřímností v druhé polovině. A kdo se urazí při prvním "cunt" a řekne, že je Jim Jefferies hloupý arogantní buran, tak zřejmě vůbec neposlouchal (love/hate zamyšlení top, stejně jako přirovnání civilizace k vlaku).

Miluju jednozáběrovky! Kamera ladně kroužící okolo hlavní postavy, vypiplaná mizanscéna, precizní choreografie záběrů a jednoduchý narativ, který nemá přehnané ambice, ale vzhledem k formátu filmu se výhradně snaží zapojit diváka do dění a neruší zbytečnými odbočkami. Po technické stránce dokonalý film - od obrazu až po intenzivní ozvučení (výbuch pasti mj. mi málem odjebal střechu a přivodil infarkt). K úplně spokojenosti mi chyběla snad opravdu jen nějaká fest masivní přestřelka, i když finální běh bojištěm jako emocionální vrchol funguje také náramně.

Na jednu stranu syrové tak, jak to umí jen evropané, na druhou stranu je to skoro až pohádkové tím, jak hlavní postavě všechno vychází. Tak jako tak je to ale poctivý německý velkofilm, který svou obsahovou nabitostí a přesto vcelku pomalým tempem v divákovi vyvolá pocity, že si tou úmornou cestou prošel společně s hlavním hrdinou.

Klasicky britsky šarmantní komedie, která se na můj vkus trochu dlouho rozjíždí, ale látku zpracovává elegantně a vkusně. I když je to ve výsledku spíše nekonfliktní romantika, než dobovka, která by šla více do hloubky (bez dvojsmyslu).